Na pochvalu neznámého posud biblického »Nemo« (Nikdo) sestavil asi ke konci XIII. století (1290) pomatený mnich Radulfus z Anjou učený traktát s nemalou sečtělostí a scholastickou dovedností. Vyhledal všecky zmínky a doklady z bible, kde se uvádí v souvislosti jakékoli Nemo. Vykládal vážně a ze Starého i Nového zákona dovozoval, že to jsou zmínky o bytosti vznešené, svaté, o světci Nemo a nikoli pouhá negace, jak posud se věřilo a vykládalo; přičítal, veden jsa doklady o Nemo, jež sám znal a které mu jiní učenější za peníze i darem opatřili, vybájené bytosti vyšší moc božskou, vznešenost nad jiné svaté. Sestavil ku poctě a oslavě světce Nemo, »nejsvětějšího a nejslavnějšího«, zvláštní trakrát Historia, Vita sanctissimi et gloriosissimi Neminis (Nemonis), Sermo de sancto Nemone (Nemine). Odevzdal tento traktát kardinálovi Benediktovi Cajetani. Založil také zvláštní družinu, Secta Neminiana pro stoupence svého učení, pro ctitele nového světce Nemo. Proti tomuto nerozumnému pokusu, proti rouhačství a kacířství nové sekty ozval se s rozhodným odporem ve zvláštní polemice theolog Stephanus a S. Georgio, a vznikla pak na základě polemiky té v době nové další, učená hádka, jak dlužno vykládati původ a účel skladby Radulfovy a Stepbana a S. Georgio.

V první části snaží se odpůrce Radulfův vyvraceti jednotlivé doklady z traktátu Radulfova a bezděky tím zachoval postup Radulfova spisu o Nemo. Ve druhé části vyhledal proti dokladům Radulfovým jiné zmínky

0 Nemo z bible i ze svatých otců, na důkaz, že Nemo zasluhuje zavržení, odsouzení. Tím se odpůrce postavil na hledisko Radulfovo a jeho doklady rozmnožil o další příklady, kde všude Nemo a v jaké souvislosti jest jmenován. Odevzdal také spis svůj kardinálovi Benediktovi Cajetani před provinciální synodou v Paříži, na které podle návrhu téhož Stefana přívrženci nové hříšné sekty Neminiani měli býti upáleni.

Záhy obrátila se vážnost theologického sporu na stránku žertovnou a spis Radulfův byl šířen v úpravě nevinných i škádlivých napodobenin.

Mravokárci těžili z motivu o výmluvách čeledi, lidu dělného na »Nikdo« (Niemand), »Nevím« (Weisnicht) a vytvořili pak charakteristickou postavu této bytosti ve spolku s dřevorytci, kteří znázorňovali »Nikoho«, »Nevím« v rozedraném šatě, s kuklicí opatřenou křídly, peroutkami (rychlost při zmizení), se zámkem na ústech, na obrácených trepkách, uprostřed roztříškaných nádob hliněných i kovových, rozbitých oken, rozmlácených mis, džbánů, cedníků, pokliček, hrnců, polámaného náčiní (nůžky, měch, rozeschlá bečka, rošt, slánka, pila, motovidlo, přeslen, štětka, váleček, lžíce, sekera, kozlíček z ohniště, trdlo, píst na prádlo atd.) z domácnosti.

Tvůrcem prvním a zakladatelem této personifikace jest lazebník Jörg Schan ve Štrasburku (* asi r. 1465 — f po r. 1533). Jeho veršovaný německý doprovod vylíčené dřevořezby (vydal ji knihtiskař Albrecht Kunne v Memmingen) byl znova a znova pro vyhovění četným poptávkám tištěn

1 pak všelijak napodoben a v různých plagiátech přetvořován zdařile i s neúspěchem. Také umělci (Holbein, Bosch, P. Breughel starší) dřevo-