14. Závěsy společenstva smíš. V Nymburském museu.

požehnal živnosti, že měli vždy všeho dosti, vespolek se milovali, jedny druhejm živnost přáli, duchovního jako otce, pastýře svého vážíc ty ovce, po mnohých letech snad řkouce: Zbloudili tehdejší ovce, pastvu jinší si hledali, hříchama Boha hněvali. Bůh nechtěl dýle prodlívat, našich předkův ulitovat. Seslal Jana Žižku škůdce, naší země české zhoupce, že mnohé chrámy pobořil, mnohé města spálil, bořil, lid mordoval a knitloval, i duchovních nelitoval, to v našem městě Nymburce, buď nám to líto nejvíce. Věčnej kůr Dominikancký býval zde řád kazatelský, jenž jej zhubil, pomordoval, žádnýho z nich nelitoval. Zbořil klášter i tento chrám, svatého Jana zde nazván; tak jest byl ten chrám vznešený, s klenotaina obdařeny, které z nich památku máme, svatého Jiljí v chrámě, velký svícen, křtitelnici, každýmu k oku patřící, jak velký chrám musel býti, z toho můžeme souditi, nalezli s velkou radostí, užívají v počestnosti, pro památku Čechů věrných, zde bejvalých Boha bojních. Jedna paní z horlivosti, jsouc hnuta Božskou štědrostí, dala eště jeden ulejt, by mohly při oltáři bejt, jakž nápis vyobrazuje, jenž na svícnu vyrytý je, jeden, kdy a kde