vykopán, druhý, od koho darován. Nyní si na to spomeňme, vážnost starých připomeňme, kterak si svatých vážili, pro jejich cnost moc činili. V městě rathouz stojí jistě na rohu v příhodném miste, dost nákladně postavený; někdy jest byl vystavený, k tomu taká pěkný domy, byly krásně postaveny, stály pěkně v svém pořadí, co jsou vystavěli staří, za starodávních dobrých let, však nyní jest všechno nazpět. Nezmařili dobrovolně toho Nymburský měšťané, až se kvasem nakazili, jiné víry se chytili, rozlměvajíc na se Boha, dopustil neštěstí mnohá, nepřátele to ze všech stran, následovalo mnohých ran, vzlášť husické nakažení, přišlo křesťanu k zmaření, prv velikém štěstí byli, dokud svího patrona uctili, to Mikoláše sviho svatiho, v chrámě zde založeného, nedbajíce na pobožnost, majíce proti církvi zlost, po kalichu sou toužili po své vůli živi byli, tak že nevážíc pastíře, to chybili v svojí víře. Jednoho dne, na kázání činil zmínku stran pokání, pomazání posledního, by moch připravit každiho, tehdejší pastiř Jiří Bohovlad, by moch svatým olejem pomazat, oni proti církvi svaté, natknutí ďáblem proklaté, pastiři se protivili, proti němu se zbouřili, zlost svou nad ním provodili, do sudu jej za-bednili, s kaplanem Klimentem jeho, toho muže nábožného, z města Pražskou branou jeli, tak na něm svou zlost provedli: »Volej ve-zem«, pokřikujíc, na žádniho nic nedbajíc, přijeli na místo v levici, blíž Labe ud'á'li hranici, tam pastíře i s kaplanem, na ni sou vsadili honem, za živa sou upálili, ze světa je sprovodili. Mnohá leta na tom místě neroste tráva zajisté, angelské zpěvy slyšeli, světla nebeská viděli, mimo jdoucí dobytek klek, že s-'e mnohý divil a lek, od těch časů brána sluje, Svatojirská se jmenuje Potom skutku v bezbožnosti, trvajíc bez víry a cti, Bůh nechtěl díle prodlíti, ale dopustil je zhubiti, vzláště just na toto město, jinší ne, věř mi zajisto, než kurfiřšt starý Sasky zrujni-roval to nehesky, když se sprotivil císaři, pánu našemu vladaři druhému Ferdinandovi, nadělal škod mnoho velmi. Sebral vojsko, do Čech přitách, na Prahu udělal pád. Pražané se nebránili, ve všem mu povolný byli, klíče od města, složili, skrz Prahu dále pustili. Když mu se tak poštěstilo, hrubě mu to milo bylo, že Praha v Čechách matka jest a dává mu takovou čest. Tím srdna-těji šel dále, však zmejlen jest nenadále. Léta Páně 1631 v měsíci listopadu přitách k Nymburku, chtěl město, však se nestalo zajisto, neb se udatně bránili, vojska mu mnoho pobili. Mnohokrát hnal šturmem silně, oni se bránili pilně, s kusů házel, zdi rozmetal, aby se tak k nim dřív dostal. Však vše nadarmo pracoval, velice svůj lid sužoval. Chtěl mocně město dostati, musel z hanbou odtáhnouti; však dříve než to udělal, převelice se rozhněval, že ztratil tolik soldátů, nechal po sobě památku, házel jest ohněm do města, aby ho zkazil do cista, Město ze všech stran zapálil,