O lidovém umění českém.

Chci upo,zorniti na některá hlediska, byť i ne nová, tož aspoň dosud ne dosti všestranně a soustavně uvažovaná, v nazírání do projevů lidového tvoření uměleckého. Mé stanovisko jest bezděčným důsledkem dlouholetého obírání naším lidovým vyšíváním, které jsem — zároveň s jinými členy našeho kruhu, jenž se zajímal od let osmdesátých o lidové umění — nechtěla nikdy považovati za umění již definitivně mrtvé a dalšího života neschopné.

Dnes jest výšivek a krojových součástek z Čech, z Moravy, ze Slezska a ze Slovenska sebráno tolik, že v podstatě nic nového již shlédnouti nelze. Známe materiál, roztřídili jsme jej podrobně dle krajů, jest na čase nyní přistoupiti k rozboru této umělecké práce našeho lidu, k esthetické analyse její, abych to jinými slovy řekla. Analysa hotového díla vede bezděky k otázkám po vzniku a postupu práce, po podmínkáteh, za kterých vzniklo a vede dál a dále, hloub a hlouběji, až k samému temeništi, z něhož umělecké tvoření lidu se prýštilo, až k samým prvkům výzdobného pudu. Tu ocitáme se v okruhu ještě málo zbádaném.

Mám na mysli potřebu všestranného a podrobného zbádání samorostlé tvůrčí činnosti lidu. Jest nejvyšší čas práce té se chopiti, neboť vedle studia hotových výtvorů dlužno třeba jíti ku pramenům původní tvořivosti a za nedlouho — přenecháme-li netečně zánik těchto pramenů běhu doby — bude na bádání v tom směru pozdě.

Není ovšem snadno vniknouti v podstatu výtvarného konání lidu. Práce jednotlivce jest úzce spjata s výsledky práce předchozích pokolení. Jest to tkanivo, jehož osnova jest dána tradicí, jedinec vetkává outkem svého vkusu a své vymýšlivosti do této dané osnovy různé variace. Poměr individuálního vkusu k tradici možná dnes již jen zbádati na několika málo místech, kde tvořivost dosud neporušena se zachovala, — ubývá jich rok od roku. Dlužno při tom vzíti v úvahu, co je z umění lidového v tom kterém okrsku kmenovém, přežitkem kultury městské, třeba hleděti k cizím vli-