štěstí, všemi moderními způsoby dnešního tiskového umění vyzdobené, staly se předmětem sběratelské horečky a základem čilého, před několika málo lety ani netušeného obchodu.

Výrobci hracích karet posloužili nemálo pověře stálým ještě vydáváním »vykládacích karet«. Vykládání karet rozšířilo se ve všech vrstvách obyvatelstva, hlavně městského, o čemž svědčí podnes také u nás množství adres vykládaěek osudu »á la Lenormand« v inseráteeh denních listů.

Zmíníme se ještě o zajímavé pověře, vzniklé dávno před vynalezením knihtisku. Známá neobyčejná vzácnost tehdejších ruko-pisů a knih přiměla majetníky ku používání pověreěných »chrá-nidel« proti zlodějům a zapomětlivým, knihy nevracejícím čtenářům. Tak na př. rukopis veř. a univ. knihovny (XVII. F. 50) končí následovně: »Explicit Katho, ao. dom. 1409. Kto ty knihy ukradne mně, bodaj! měl tolik zimnic, jako je v Praze pivnic.k11) Naši ško-láei používají podnes k »ochraně« svých učebnic známé veršíky: »Kdo tu knihu ukradne, tomu ruka upadne«, kteréž připomínají staroněmecké: »Wer dies puech behalt, des Hand verfaUt«. Latinskou známe kletbu: »Sit maledictus per Christum, qui librum sub-traxerit istum«. Ale i těchto posledních veršíků použil umělec a umění reprodukční ku výzdobě značek knihovních, Ex libris.12) Značky tyto, ač již od vynalezení knihtisku známé, jsou v nejnovější době hledaným předmětem sběratelů a milovníků moderní výzdoby knižní.

Přestáváme na těchto ukázkách předmětů, vyhledávaných jednak pověrčivostí, jednak požadavky doby a postupujícího moderního směru. Zhotovují se vždy nové a lákavější předměty — avšak základ jejich zůstává ponejvíce prastarý, pověra!

Nemějte strach, že budu vykládati o věčném zlu v minulosti národů slovanských, o rozkyselení, nesvornosti. Nazývali Slované kyselice pokrmy, upravené kvasem, vykysalé a nakyslé. Znali kyselice také naši předkové. Naříká student staročeský v koledě ze století XV.: