tura neměla posavad tak přehledné monografie, založené na důkladném studiu historickém i na studiu nynějších poměrů.

Vážíme si zejména výkladu, který poprvé v literatuře české podává A. Weber o rozlišování názvů Domažlicko, Chodsko, Bulácko. Většina těch, kdo slov »Chodové« a »Chodsko« užívají zcela běžně a bez obavy před nedorozuměním, ocitla by se jistě v rozpacích, kdyby měla objasniti, kdo vlastně jsou nebo byli Chodové, a co dlužno Chodskem rozuměti.

Hned předeni pozorujeme, že i v této publikaci »Chodsko< a »Domažlicko« jsou jmény, jež prostě autor zaměňuje, aniž ovšem proto ještě zřejmo, co tím i oním názvem je míněno. Synonymní označování Domažlická Chodskem se vžilo, a nebylo by ani účel-no ani prospěšno chtíti na tom něco měniti. Proti této zvyklosti nelze konečně mnoho namítati, pokud se každým z obou názvů vystihuje pouze jiná stránka, jiný znak téže představy. Neboť představu onoho pohraničí, jemuž někdy náleželo opatrovati důležitou, dokořán otevřenou bránu průsmyku všerubského čili domažlického, a oba českobavorské přechody v bezprostředním sousedství (domažlický a klenečský), představu tuto lze dnes připoutati ke jménu odvěkého střediska (města Domažlic) právě tak dobře, jako ke jménu Chodlů, nejvýznačnějších činitelů zdejšího venkova.

Naproti tomu zvykli jsme (tuším od dob Boženy Němcové, první literární šířitelky národopisného svérázu této končiny) osobním jménem »Chodové« označovati národopisnou skupinu oněch českých venkovanů na Domažlicku, kteří by výstižně měli býti nazýváni jen »Buláky«, a kteří od ostatního českého světa se liší neb aspoň do nedávna lišili zvláštním nářečím »buláckým«, zcela samorostlými názory, obyčeji, hudbou, písněmi a malebným krojem »domažlickým čili chodským čili buláckým«. Tato věcně nesprávná záměna pojmů, proti které by praví staří Chodové zajisté rozhodně protestovali, přenášívá se však i na celé krajinné prostředí, což působí zmatek a vyžaduje, aby jednou již přehledně byl vymezen pojmový rozsah všech uvedených názvů pro různé doby a případy:

Domažlicko v původním historickém slova smyslu zaujímalo pruh podél hranic českobavorskýeh mezi pomezními horami a souběžným vnitrozemským pásmem (dines »Novokdyňským«) v šířce asi 15 km a v délce asi 25 km, od Bpnšperska na severu až ke zboží Nýrskému a Janovickému na jihu.

Dnešnímu Domažlicku z tohoto území schází celá jižní polovice široké kotliny průsmyku všerubského s městy Osím (Eschel-kain) a Novými Kostely. Tato pěkná krajina na pramenech řeky Kouby (Chám), kdysi národnostně i politicky česká, octla se v dosahu včasně zaujaté příznivé posice knížecího bavorského hradu na. pohraničném Oseku (Hoher Bogen) a bavorského pohraničného