str. 393
aby mlčela. Při některých chytlavých otázkách dala se do pláče, a dojata v hloubi srdce lítostí nemohla ani odpověděti. (Dle původních listin soudních v archivu Krumlovském). Jos. Fanfule.
Závazek s čertem. Jel s obilím mlynář. Jede zpátky, ztratil peníze. Naříkal v lese. Učinil smlouvu s čertem, že mu dá, o čem doma neví. Za 18 let si pro to přijde. Narodila se mu dceruška. Bědoval. Přijel bohatý cizinec, myslivec, jakožto ženich, žádaje od mlynáře dceru. Otec, aby čertu zadanou dceru dříve odbyl, než čert pro ni přijde, dal jí proti vůli její neznámému ženichovi (čertovi). Myslivec zatočil prstenem. Služebnictvo. Kočár, koně. Jela do stříbrného zámku. Krásné šaty. Plakala. Jeli do zlatého zámku. Jídlo a pití. Plakala. Jeli db křišťálového zámku. Snad hudba ji potěší. Nechtěla tancovati. Žádala,, aby jí dovolil vyjíti do lesíka. Prchla. Sedlák vezl na voze slámu. Prosila ho, vidouc ho již za sebou, aby ji schoval. Dal ji vespod do otepy slámy. Čert je dohonil. Vozka sházel slámu, až na poslední otep. Naložil a jel. Čert ho předběhl a když již k večeru se schylovalo, vystavěl s ostatními duchy hospodu. Učinil lijavec, krupobití, hromobití. Vozka tam jel na noc. Dívka vylezla a svěřila se hospodskému (čertu): »Prosím o nocleh«. On ji chtěl podvésti. Ona stále se protivila/. Poznala ho. Dal ji do rána na rozmyšlenou. Celou noc se modlila. Bědovala. — »Kdybych byla ptákem, uletěla bych ti.« Udělal se z ní holubička i uletěla ven. On se proměnil v dravého ptáka a dohonil ji. — »Ach, kéž umíní plavati, uplovala bych ti.« Udělala se z ní rybička stříbrná. On se proměnil v štiku; hnal se za ní až na dno jezera a pohltil ji. Pak ji donesl do prostřed velikého pustého lesa; hrozil, jestli že mu ještě jednou uteče, že ji usmrtí. Myslivec odešel. Utekla konečně k paní lesníkové. Čert ji chtěl v houští chytiti. Utekla stíhajícím rukoum do poustevny. Byl by ji byl chytil, ale trní ho zachytilo a bodláčí a z té rány mu černá krev hořící na ruku kape. Poustevník řekl: »Jdi nyní, dívko, jdi, kam tě oči povedou, jdi, dívko, jdi, kam tě bílé nohy ponesou.« A ona šla, kam bílé nohy nesly a šla kam oči vedly — k jezeru. Z toho jezera labutě vyletěly (omdlelať již) a na svých křidélkách ji domů donesly. (Zahrádka u Vorlíka). Fr. Voleník.
O Libid. V Libici až na kopci vystavěla Libuše povětřím most. V Libici prý jezero jest, o němžto se povídá, že Libušin hrad na tom místě dříve stával, a ona i s hradem se propadla. Voda ihned se vyhrnula a způsobila to jezero bezedné. Prostý lid povídá, že Libušina duše vysvobozena bude a hrad její vzhůru vejde, až někdy matka některá své novorozeně do jezera toho vhodí. Před nějakým časem prý již jedna ddtě své tam nesla a blížíc se k vodě, viděla, kterak každým krokem věž hradu zpropadlého z vo-
|
|
