str. 395
čátek po (variant »o«) Pánu Bohu a po jeho Synu nejmilejším, narozeném, umučeném a zase třetího dne vzkříšeném. Vzpomeň na zaslíbení, milý Pane, jako jsi se zapřísahal otcům svým Abrhamovi a Izákovi a Noemovi po potopě světa v korábu zachovaném, na tu tvou úmluvu ráčil nám ukázati na obloze nebeské duhu, že se nám nechceš do dne soudného mstíti pro všechny věřící a hlas volající uslyšeti, abys na nás nedopouštěl škodícímu krupobití padnouti na vinice a štěpové zahrady, na pole, kdež jest naseto skrze práce rukou lidských, i našich obilí k živnosti lidských i všeho tvoru jiného Pána Boha našeho. Pro 7 tvých svatých slov, které jsi smutně při umučení své matce zvolati ráčil. O vy pyšní andělově a zlí dlu-chové, aby jste krupobití od obilí a setí, od zahrad štěpovaných odvedli na hory a na skály, kde žádný neseje ani neštěpuje. Ajus Othé-jus a Syrius svatý. Plna jsou nebesa slávy Tvé. Amen. Skladatel Sv. Jan Nepomucký. Blažej Prusík.
Kamenný kříž. Milovali dívku dva. Jednou mládlenci si hráli na dudka; oba tam byli. První pásl, druhý hodil, srazil ho. První si běžel pro cukačku. Druhý skočil na jeho cíle a stejně též první, jenž se s cukačkou vrátil. Oba se potom k cíli tlačili, pak se há^-dali a sobě vyhrožovali. »Však vím, že's mi nepřítelem«. Při této hře se vyjevila stará zášť jejich. Vyjdou jednoho dne na pole, vyměnějí a postavějí se fíto kroků od sebe. Vyměří cíl. Každý drží ostrý kámen v ruce. Žežulice na blízkém dubě kukala. »Až poěn<3 kukati, počítej. Až ponejprv kukne, připrav se; až po druhé zakuká, rozhoupej ruku, až po třetí zakuká, mršť kamenem po mě. Žádný nesmí coufati z místa, vida kálmen letěti na hlavu svou.« Kukačka zakukala po třetí. Kameny oba v povětří. Jinoši jako socha, každý na cíli svém. Letěl kamen pruidbe a jistě, kámen prvního zabil druhého, a kámen druhého zabil prvního. Zahrabali je na mezi do jednoho hrobu, a sloup kamenný vystavěli, křížem. U kříže kamenného dva buky zasadili. Na ty buky v každém jaru žežulice kukávaly a všecky dívky je oplakávaly. Buky již spráchnivěly a není jich tu více, aniž víc že-žhulice tam kukají, ale dívky potud povídají sobě o žních o nich a slzy vylévají. (Pověst z Písecka.) Vil. Sýkora.
Nápisy na kraslicích. Pan MUC Otto Lukas věnoval do Musea království českého kraslice z Hané, jež vedle pěkné výzdoby krášleny jsou nápisy: Buď mně věrný, jako já tobě, hubičku pak dáme sobě, k naší lásky utvrzení sedneme na rebriny. — Já se milá, hněvám na Tě, ž-e tě máma strhla gatě, já se hněvám jechče více, že ty chodíš bez čepice. — Včera večer jsem měla zdání, že jsme belespolo sevzdaní, Tes bel ženich a já nevěsta, dé Bůh, abe se to stalo dozajista. — Vy jste chlapci, vy jste, namlouvali byste, starou kozu, vedle vozu, ukradnuli byste. — Láska muská to je lež, z dýmu
|
|
