Hranice a meze u starých Čechů.

V Českém Lidu podali jsme již rozmanité příspěvky k otázce o označování hranic a mezí na pozemcích, polích, lukách, lesích, o soudu mezním, o přísaze svědka v košili v hrobě s drnem na hlavě (s vyobrazením), a názvech mezníků (srv. Nováček, České lidové názvy mezníků polních za starodávna, Český Lid II. 171) atd!. Pěknou snůšku dokladů o tom, jak staří Slované a Čechové vyznačovali hranice a meze, sebral ve svých Dějinách lesů v zemích českých a v otisku rozmnoženém z této knihy vážený náš spolupracovník Jan Evang. Chadt (Ševětínský),*) knížecí Schwarzen-berský lesní správce v Oboře u Loun.

Spisovatel probral všecky prameny i čerpal z literatury no-• vější (upozorňuji jen, že by byl mnoho vytěžil z© soustavného vy-dlání register mezního soudu od ředitele archivu Musea král. českého, V. Schulze, v Archivu Českém XXX., kdež jsou další doklady k zajímavému líčení Chadtovu). Vykládá o původu názvu hranice, meze, hraniěník, mezník, dovolávaje se všudle svědomitě zdrojů, odkud čerpá.

Hranice neb meze byly buď přirozené aneb umělé. Z hranic přirozených dlužno uvésti následující: Hory, vrchy, začátek vrchů, hřebeny vrchů, hrby, pahrbky. Zvláště vrchy, význačné buď podobou, buď výškou, bývaly mezníky mezi rozsáhlejšími lány země. Tak na příklad r. 1215 uvádí se: Hraničí hora na Moravě. Bobík (bezpochyby nynější Schreiner), hora na Šumavě u Vimperku, dělila (asi r. 1346) panství probošství Vyššího Brodu a Vimperské.

Oblíbeným mezním znamením bývaly též skály, poněvadž js&uce trvalé, nepohodám časův i násilnému odstranění rukou zlo-