v zemích českých« (Praha 1895) a v knize »Hrály dudy« (Praha, 1917) i v knize, kde jsem sestavil přehled všech písni československých, »Bibliografický přehled českých národních písní« (Praha, 1895). Pořádal jsem, jak věrně podle pravdy vyjmenuji v čísle příštím, řadu přednášek o koledě, o masopustu, o vynášení smrti, o pomlázce, o hrátkách a přástkách, o Lucii, o Ondřeji, o Mikuláši, o obžín-kách, o lidových písních, o tancích atd., za doprovodu dud, jak dále píši. Prostudoval jsem zevrubně dějiny nástroje, způsob hry, po stránce hudební i lidovědiié. Shledával jsem ve světových literaturách a odborných spisech svědectví, že naše dudy mají příbuzenstvo v nástrojích podobných (píšťala s měchem) v době pradávné, v letopočtu před Kristem. Studoval jsem způsob hry, počet píšťal, vývoij ponenáhlý až k měchu, ktetrým místo ústy měch nadržoyák se nadouval vzduchem, hnaným pak stisky lokte do předničky, šalmaje, hrací píšťaly. Studoval jsem vyobrazení dud z nejstarších dob na východě, v Egyptě, u ßeku, u fiímanů, po celý středověk. První moje kniha »Hrály dudy« dnes by vyrostla v objemný svazek. Abych dokonale vniknul v porozumění dudácké hře, naučil jsem se na dudy hráti tak, abych pro svou zábavu a pno poučení zadudal lidové písně a tance ...

Všecko zmizí! Dudy v krátké době upadnou v zapomenutí.

Dudy budou jen 'okrasou závěsů a zátiší v salonech a v uměleckých atelierech. Budou ukazovány jako prostý, bývalý, vyhynulý, nyní již naprosto umlklý nástroj v museích a ve sbírkách starožitností. Jsem upřímným ctitelem dudácké muziky, protože studie vedly mě ku přesvědčení, jak netušený a jak nedoceněný význam měly dudy při rázu a vývoji národních písní a lidové hudby, lidových tanců.

Jeseň života mého vybízí k opatření, aby ta znalost českých d,ud a dudácké muziky vůbec, nezanikla se mnou, aby »Český Lid« zachoval věkům budoucím bezpečný a nezkrášlený i nevymyslený obiráz, co byly dudy, jak vypadaly ve vyobrazeních středověkých i ve skutečnosti v nové době, jak se_ jmenovaly, jak na ně hrávali dudáei. Pokládal jsem za povinnost »Českého Lidu«, aby dudy slovem i obrazem i návody hudebními byly v »Českém Lidu« zachovány před zapomenutím .a loípo vržením, již již příchozím ve víru, a zimaitku modeirního shonu po výstřednostech a nesmyslech cizí muziky, určené pro taneční ztřeštěnosti, jejichž vzory našel bys ve vášnivém výbuchu opilých námořníků, kteří přistáli po dlouhé plavbě ku pevnině, předrážděných černochů a mulatů a spustlých hýřilů v kalu velkoměstské spodiny života ubohého, napodobujícího odvar cizokrajného běsnění, jemuž se říká tanec...

Ze sousedního hostince, z tanečního sálu divoce rachotí od večera do nočního ticha skřek a rozladěný, odporný zlozvuk moderní hudby taneční... Sedím tu sám, maje před sebou starodávné dudy s kozlíkem, udiveně poslouchajícím protivná nesmyslnosti muziky, kde každý nástroj hraje svou písničku »co je mi do toho«... Moje zlaté dudy, můj kozlíku osiřelý, já vás již nezachráním a neubráním, ale na věčnou památku přece jen zachovám jako theoretik i praktický znalec vaší hudby všeck'o, co poučí naše potomky, kterým ještě snad v ňadrech bude bušiti české srdce a hlava jejich nepozbude v cizáokém ovzduší všech -ismů smyslu pro českost i v písních a v hudbě lidové, poučí věky budoucí, co jste vlastně byly a co jste znamenaly v životě lidu českoslioveniského', než vás odhodili do starého haraburdí.----------¦