Zdomácněly dudy také ve Španělsku jako oblíbený nástroj středověký k tanci a podnes, zejména v městech, vzdálených od ruchu velkoměstského, tančí lid španělský při dudách.11)

Hollandsky nazývají se dudy: doedelzak a němecíky: Dudel, Der Dudelsack, dle Sackpfeife, Bockpfeife, Bornbock, stredov. Suegdbalch; Dudeln. Středověké a starší názvy nemecké »Bock«, »Schaperpfeif«, »Hümmelehen«, »Dudey«, viz vysvetlené dále u Piraetoria.12)

Také staří Slované znali nástroj, souhlasný v podstatě s nynějšími dudami.13)

Rusové jmenují naše dudy: dudá, dúdka, dúdóčka; dudiť (dudati). Jsou upraveny celkem jako dudy polské a české. Měch, kozlík bývá nevydělán i se srstí používá se kůže při výrobě, která lidovou tebhnikou krášlí píšťalu i huk.14)

Polsky: dudy, dudlié (dtadati); duda, dudák. Hioiralé nazývají dudy také koza niebo kobza proto, že měch (obyčejně veliký) bývá z kůže kozí nebo beraní. Piravé lidové dudy polské neznaly a neznají měchu nadouvacího. Dudák nadouvá »kozu« rourkou a na píšťale (šalmaji) vyluzuje tony.15) Lužický: duda, diudać (dudati). Litevsky: duda, dudos (množné číslo); dudóti, dudénti (dudati). Jihosloviansky: duda, diudialjika; srbochorvátsky dúíduk, bulharsky dudúk, slovinsky dúda, dúde (mn, číslo).-------

Kdo chce rozuměti středověké hře na dudy, nechť si pročte a prohlédne odborný popis rozmanitých druhů dud y knize Praeto-riově z roku 1620 a příslušnou rozpravu o nástrojích, příbuzných s dudami, od Praetoria z roku 1618.1")

Praetorius rozeznává někouk druhů dud: 1. Kozel, kozlík (na Chodsku posavad pukl, puklík bývá někdy nazýván »polský

u) Juan F. Riaňo, Notes of Early Spanásh Musie, London, 1887, str. 120. Srv. F. Aznar, Idumentario Espaňola, Madrid, 1880.

12) Vyobrazení dud středověkých: Eduard Buhle, Die musikalischen Instrumente in den Miniaturen des frühen Mittelalters, Leipzig, 1903, str. 50. Viz o dudách u Němců: Ang. Eeismann, Illustrierte Geschichte der deutschen Musik, Leipzig, 1881, str. 94 ad.

ls) Doklady a literatura: L. Niederle, Počátky hudby slovanské, Národopisný Věstník Československý, IX., Praha, 1914, str. 61.