dění spadli i do vody a mnohí do Váhu, z nich sa stali vodnáři, majú však podobu ľudskú. Bezduché telo sa pochovávalo na cintoríne »do plota«. Vodnář mal radosť v čas pohrebu utopen-covho. Utopí-li sa niekto a je vytiahnutý na breh až v susednej dedine (Mošovciach), zpravidla je tam pochovaný, lebo pre-vezie-li sa mrtvola chotárom, bude krupobitím zničená úroda. Po čas topenia v pude sebazáchrany ľuď vidí zápas s vod-nárom. Na suchej zemi je slabý, zato utopí človeka i v potoku a jak príslovie naznačuje, »i v lyžičke vode sa utopíš«* vzťahuje sa na vodnára.

Podle vypravování babičky z Kosoře (okr. Zbraslav). Chvalitebný zvyk, že se člověk umírající »obnášel«, »obětoval«, zachoval se ještě podle tohoto vypravování.

Kolem lože, na němž umírající dítko odpočívá, postaví se několik žen. Nejstarší rozžehne svíci hromniční a s touto obchází všecky kolem umírajícího, a to od hlavy neb i noh počnouc a opět tam končíc.

Když obchůzka skončena, dá se dítku do pravé ruky tato svíce rozžatá, zavolá se jménem křestním a praví se mu po třikráte: »Přijmi ode mne toto světlo jako Panna Maria od svého syna.« Mezi tím se ostatní přítomní modlí Otčenáš, Zdrávas Maria.

Když se domodlí, zhasí se světlo a dá se pozor, kam se dým obrací. Když se kloní k děcku, jest znamení, že na živu zachováno bude. Když však odchází ke dveřím, tu prý se žehná s otcem a s matkou.

Když se má k smrti, tu se hlava děcka na prsa skloní; když však zůstane v přirozeném postavení, tu naděje, že děcko živo zůstane.

U dospělejších jsou obřady tyto arciť jiné. Také nejsou v každém kraji stejné. Tento obřad zachovává se od nepaměti a trvá až do dnešního dne.

Polský hlas o projevu »Pro rodný jazyk a národní kulturu« přináší přední varšavský deník »Kurjer Warszawski« z péra svého pražského dopisovatele, universitního profesora Szyjkowského. Tím zvěděla také polská veřejnost o českém