roku 1925. Tím byla dána možnost porovnati jej s ostatním výstavním materiálem, časově mu velmi blízkým, zvláště se zmíněným šálem z Národního musea v Praze (obr. 6), jehož habánský původ jsme si nejprve prokázali.

Fajansová produkce habánská, jejíž počáteční vývojové období všechny tyto nádoby dokládají, představuje se nám jako velmi vyspělá jak technicky, tak také i umělecky. Ti, kdo ji provozovali, huterští hrnčíři, ovládali své řemeslo, tu obtížnou fajansovou techniku, skutečně dokonale. Vidíme, že mají neobyčejný smysl pro velmi ušlechtilé tvary, pro živé, vždy harmonicky zladené barvy. Překvapuje jejich bohatá zásoba forem a bohatství komposičních schemat výzdobných. Jejich pravou doménou je rostlinný ornament, na nějž jsou v důsledku dogmat svého náboženského vyznání odkázáni. V něm se plně vybíjí jejich potřeba zdobiti, jejich stále svěží, neumdlévající, nevyčerpatelná ornamentální tvořivost.

Důsledné společenství všech časných statků semklo moravské novokřtěnce, ty, kteří je přijali, v jeden celek, v t. zv. obec, a zároveň je zcela zjevně oddělilo od prostředí, v němž jim bylo souzeno žít. Jejich usedlosti, v nichž pohromadě bydlili, ty »toufarské dvory«, byly skutečně ostrovy uprostřed domácího obyvatelstva. Z důvodů existenčních a aby si uhájila co největší samostatnost a neodvislost, byla tato společnost náboženských sektářů-komunistů nucena vyvinouti (a také vyvinula) výrobní činnost v obou směrech: v hospodářském a průmyslovém. V důsledku majetkového společenství byla pro-vozovatelkou všech těchto odvětvi této výroby obec, na venek představovaná doživotně vyvoleným biskupem se sborem starších. Jednotlivec byl pouhou pracovní jednotkou, pouhým výrobním orgánem. Jednotlivec dal celku, obci, práci a obdržel od ní stravu. Vše, co jinak vlastnil, jako na př. nářadí, jímž pracoval, nebo šat, jejž nosil, vlastnil jen zdánlivě, protože všechno to bylo mu pouze dočasně propůjčeno obcí jako obecný majetek. Příslušník huterské obce byl již od svého nejútlejšího mládí zvláštním způsobem společné výchovy ve školách veden ? práci, takže se mu stala skutečnou potřebou a přirozeností. Proto, i když pracoval za pouhé živobytí, pracoval skutečně s chutí a oddaně. Byl si ostatně vědom toho, že prací pro celek pracuje také pro sebe. Pracoval tím usilovněji a s vynaložením všech svých schopností a všeho svého umu, protože věděl, že nepřízeň, kterou ? němu jako sektáři chovalo jinak smýšlející prostředí, lze překonati hlavně dobrou, obecně prospěšnou a užitečnou prací. Huterovci pojímali tedy práci také jako prostředek obranný a dosáhli skutečně toho, oč usilovali: získali si svojí hospodářskou a průmyslovou činností, zvláště svými