vého, kterou uvítal hlavně proto, poněvadž pilně přihlížela k stránce hudební a zaznamenávala nápěvy. První sešit II. dílu Slov. Spevů vyšel r. 1890. Redakční práce se po smrti Kadavého ujali Karol Ruppeldt a Ján Meličko. Ruppeldt v připomenutí úvodním poznamenal, že v některých zápisech bylo třeba upraviti porušený rytmus. Z této poznámky vznikla diskuse, jíž se zúčastnil zejména český kritik hudební V. V. Zelený (v Hlase Národa 1890 č, 235) statí otištěnou také v Nár. Novinách (1890 č. 100). Zelený vyslovil obavy, zda upravování nápěvů nezašlo příliš daleko na újmu přesnosti. Nár. Noviny (1890 č. 101) přinesly kritiku Jar. Vlčka a Slovenské Pohľady (1890 č. 9) kritiku redakce. Druhý sešit Slov. Spevů přinesl stať Ruppeldtovu „Vysvetlenie a ospravedlnenie", jež odstranila všecky pochybnosti. Druhý díl dokončen r. 1896, v 1. 1899—1907 vyšly 4 sešity dílu III., ale smrtí Ruppeldtovou (1909) nastalo přerušení a díl třetí byl dokončen teprve r. 1926, kdy Matice Slovenská vydala sešit 5. Obsahuje sbírku zasloužilého sběratele A. D. Slobody, kterou A. Kolísek získal pro Matici. Redakci tohoto sešitu provedl M. Ruppeldt.

Slovenské Spevy znamenají důležitý mezník v dějinách sběratelských prací slovenských v oboru lidové písně. Bylo zachráněno přes 1900 písní a téměř všude byly připojeny nápěvy; po stránce vydavatelské sbírka sice plně nevyhovuje, poněvadž není všude zaznamenáno, kde byla píseň zapsána, není připojen soupis variantů, některé teksty se opakují, ale celkem lze říci, že se Slovenské Spevy důstojně řadí k důležitým sbírkám slovanským, zejména bohatstvím nápěvů. Ještě významnější byl buditelský dosah díla. V letech osmdesátých, v době, kdy vzpomínky na zničenou Matici budily ochablost, vydávání Slovenských Spevů bylo svědectvím odvahy, krásnou ukázkou kulturní svépomoci, vzorem pro obdobnou činnost další. V těžkém boji s násilnickou, nespravedlivou vládou bylo dílo posilou, poněvadž dokazovalo veliké umělecké nadání lidu slovenského a dávalo naději, že budoucnost přece jen přinese vysvobození.

Přehledný nástin snad objasnil aspoň základní ráz národopisných prací v období přechodním. Pronikalo již přesvědčení o nutnosti zápisů přesných a podrobných, ačkoliv zejména v oboru písně se ještě udržovaly staré názory o nutnosti upravovati teksty podle pravidel vkusu vydavatelova. Teorie mytologická pozbývala půdy, avšak nový směr kritický a srovnávací ještě plně nezvítězil a názory Erbenovy i Hanušovy se ještě udržovaly. Nedostatek odborného časopisu nutil autory k ústupkům, vycházela-li práce v časopisech beletristických. Na Moravě a na Slovensku v té době vznikla cenná díla, jež podstatně doplnila obraz slovesné kultury lidové a zejména životní dílo Bartošovo nabylo důležitosti všenárodní.

Léta osmdesátá však také přinesla počátky všestranné práce sběratelské na poli kultury hmotné a tato činnost ohlašovala nové období našeho národo-pisu. Družina olomoucká se pokusila vyvoditi ze studia lidového ornamentu dalekosáhlé důsledky umělecké i kulturní, avšak další vývoj šel cestou jinou, navazuje na tradici starší. Problém národnosti v umění, o němž tolik přemýšleli Rittersberg a jeho vrstevníci kolem r. 1848, zůstal i v desetiletích dalších důležitou otázkou, jíž se však vedle představitelů slovesnosti hluboce zabývali také hudebníci a umělci výtvarní. V literatuře si pokolení Nerudovo vybojovalo právo svobodného projevu básnické osobnosti bez ohledu na úzký rámec folkloristického svérázu a podobný boj se téměř současně rozvinul také na poli hudebním.

Časopis „Dalibor", založený r. 1858 Em. Melišem, si vytkl za úkol sledovati také rozvoj hudby v zemích slovanských a již první ročník přinesl stať „Stav hudby v severovýchodní Haliči", v níž Vilém Blodek, tehdy učitel hudby