str. 93
Slovenské nářečí vyznačuje se neobyčejně čistou výslovností hlásek, libuje si v plnozvukých nepřehláskách a, u, z části i o, uchovává měkké e po n, d, t po způsobu ruštiny, ač je při tom nezužuje, kdežto naopak ě po m, b, p, v, f pronáší tvrdě, zvláště pak liší se hláskou r m. ř, kterou vyslovuje měkce i tvrdě, krátce i dlouze. Přízvuk většinou zní pravidelně na prvé, při čemž ze dvou délek mizí nepřízvučná; místo ou slyšeti z pravidla ú. Souhláska l může se dloužiti (tĺsty), vyslovuje se pak středně nebo ve variacích od ú (hluboce z hrdla) až po ľ (na předním patru). Celá povaha je jasná, zvučná, měkká a zpěvná, od dětské mazlivosti stupňuje se její síla až v bouřnou mohutnost. Je bohatá zvukem i tvarem a rozlévajíc se po stejně bohaté krásami přírodními krajině dělí se na množství menších a menších proudů a jezírek, z nichž čerpati a vážiti jest velikým úkolem budoucnosti; dnes známe je sotva z ptačí perspektivy!
Nářečí moravskoslovenské rozpadá se na podřečí valašské, dolské a uhersko-slovenské. Prvé rozdělujíc Hanáky od Lachů má s nimi společné ř, pomístně krácení slabik vůbec, poněkud častější přehlásku, dzekání a j. Z bohatého tvarosloví, na př.: chlapé (hosté), Krúpé?, u Pavličkůch, u Bacúchůj na obrazoch; do okénéc (pl.), pole súsedoj 5. pád kosťo; třam — třúm — třom a p.; inf. ť; nesem, nesemy; umíja, chodijou; choďa — choďáci: ved, véd, védł, védéł — védła, lehnú: (lehnul), zavédłu — zavédła, lehłu — lehła a j.
Rožnovsko: Býł edeň čłoveg — veľice chudobný na svetě. Narodit sa mu chłapeček, aľe žáden mu nechćeł ýdza (jít za) kmotra, že býł tak chudobný. Otecy (-ec si) povidá: »Miłý Bože, tak sem chudobný, že ně žádný nechce f téj vecy posłúžiť; vemu sy chłapca a půjdu a koho potkám, teho naptám za kmotra, a nepotkámi (m-li) žádného, kosteľníg-ně přecaj snad' posłúží!« (Bartoš Dial. L, 347.)
Naproti tomu v Hodslavsku obalují, na př.: Ondráš ráz seďéu hděsi u Mezrýčá v jakési hospodě a býu už na mol opiuý. Juráš seďéu vedla něho a pravíu mu: »Ale řekni mi, bratře, čím je to, že tě žádný němóže zabit'. Co sa do tebe už nastřílali, a ty si ím kulky v ruce ukázáu! Jak to móže byť?« (B. Dial. I., 351.)
Konečně Zlínsko sbližuje se s uherskoslovenskou výslovností, na příklad: Voják prokľesťa si křivákem hałuzí, sľézł z jabłoně a chodíł z rohama po ostrove. Choďa tak po tom ostrove živíł sa kořénkama a jahodama, až na druhém konci ostrova přišéł g hrušce. Na téj było hrušek, tak sa pod něma ohýbała a voněły, až sa srce po nich třásło. Utrhł si jednu a jag ju snědł, hned mu rohy spadły. (Bartoš Dial. I., 342.)
Podřečí dolské rozestupujíc se ve dvě skupiny málo odchylné má asi tento ráz jazykový: aj přehlasuje v ej a to stahuje někdy v é nebo toto úží v ý; také výslovnost -ėj přichází, na př.: nezpívej za gnejcar nejlepší písničku; nezpívé za gnécar nėlepší písničku; dý mně grýcar do tý dlaně; neutracėj ten grėjcar. S tím souvisí šíření ý, i v ej a naopak úžení é buď po měkkých nebo obojích souhláskách, na př.: běžejm do sejnė, kde velikej bejk bořej dveřej; małý ditě pije sładký mlíko; podobně ú (ů) šíří se v ou nebo se nemění: na louce za našou stodolou chlapci volajou, kdežto v druhé skupině je: na łúce za tú našú stodołú chlapci volajú. Prvá skupina chová výslovnost jasných souhlásek výzvučných: had, nůží, zdvojené n a s: kamenná panna, masso; ä: dobrä mlälko a chläb; a konečně přípony -íja, -ijou, ijú; hoříja, umijou, vědijú. V druhé skupině názvučné h: Hapolena, hnízky; krátké e: nest, našeho, a ne-dloužené r, 1: vrba a j. Konečně gen. za acc.: to je pro muzikantů.
Ukázka: Iřík býł v nejvečí ouzkosti, nevědéł. co si počat (počejt). V tem zašuškało mu cosi do ucha: »Bz—bz! di około stoła, já ti povím, kerá to je!« Byla to mucha, co ju zkřejsíł Iřík živou vodou. »Táto panna to néni — tá také né — táto je Złíatovłáska.« — »Tou céru ně dej!« vykřejkłí Iřík; »tou sem vysłoužił svému pánovi.« (Bartoš Dial. I., 356.)
Uherskoslovenské podřečí na Moravě jest částí západního nářečí slovenského, v něm ř náhleji mizí úplně v r, které se i dlouží, rozlišují temné a jasné hlásky, dovedou vysloviti nn, ss, šš; ď, t přechází u hranic v dz, c; jinak libují si v ú a nepřehlasovaném a, rádi dlouží a význačně: s terna chlapý; nésł,
