ného tvaru a velikosti, mezi nimi však zase háčky na vlastní zapínání. Však obyčejně se župica jen přehazuje. Bílé župice nosí se nejvíce na Vsacku a na Hrozenkově Novém i v Karlovicích, ba i na Val. Klobúcku; na Halenkově v obyčeji jsou hnědé. Na Vyzovsku mívala mládež na »výročité« svátky kabaně červené, starší nosívali světlemodré nebo tmavomodré, tak jako mládež v obyčejné nošení. Rožnovské tmavozelené nebo modré župice mají po obou stranách šňůry, jako starší české čamary. Malenovské župice byly obyčejně černé s modrým šňůrováním.

Na zimu oblékal se krátký z pravidla kožich »dubňák«. Na Vyzovsku bývaly kožichy delší, rovněž dubenné, černou baraninou lemované.

Na hlavě mívali Valaši »širáň«, široký to klobouk »na jeden guráš« nebo »na tři guráše«, byl-li na jedné nebo na třech stranách zvednutý. Na Val. Kloboucku nebyly zvednuté stříšky a klobouk jmenoval se »plstka« (s dlouhým l!). Na Rožnovsku však nejdéle udržely se ony vysoké (až 30 cm) kuželovité klobouky, při slavnostech »četinami« (jehličím) zdobené. V zimě zastoupen klobouk druhdy vysokými »beranicemi«, pentlemi na boku zdobenými, nebo nižšími »aksamítkami« a vydrovkami rázu obvyklého. Svobodní a chudí často uspokojovali se však i v zimě kloboukem. Vlasy nosili Valaši zvláštním význačným způsobem přistřiženy »podle randlíka«. Byly česány do předu a tu kruhovitě k uchu a do týla střiženy. Zřídka kde nosili vlasy v předu krátké a v týle dlouhé. Tvář (jako u všeho našeho československého lidu až na výjimky velmi nepatrné na Slovensku a u horalů slezských) se u Valachů holila.

Noha přerozmanitě se odívala. Buď navlekly se na ni huněné punčochy »kopýtca«, k nimž přišněroval se kožený »krpec« z jednoho kusu kůže vykrojený, nebo v bílé, zřídka hnědé huněné »papuče«,*) často podšité koží, jež na lýtkách zapínaly se haklíky a nosily se v zimě v letě, anebo obuly se »boty úkladové« na den všední, a na svátek »čižmy« hlavně na Vyzovsku a Val. Klobúcku. Úkladové boty mívaly široké, cvočky podbité podešve, na opatcích podkovice a na zimu hřebíky » ledovce«. Čižmy byly z »kordybánu«, špičaté s růží ned třapcem dlouhým na předu; místo opatků měly ocelové »krajovice«, vysoké to podkovky, s nimiž se při muzikách o sebe luskávalo. Setkáme se s nimi i u kroje slovenského. Na zimu nosívají tu a tam dosud do sněhu zvláštní sněžnou obuv »krpě«, ze dřeva vyrobenou. Navléká se na papuče a má podstavu úplně kulatou.

K pořádnému obleku valašskému patřil též »obušek« nebo »valaška«, malá to sekerka s dlouhým, často vykládaným topůrkem, zbytek to z dob, kdy dravá zvěř v lesnatých krajích Valašska člověka ohrožovala. Později nosívali pouhý »čagan«, hůl to pevnou s ohnutým svrškem. (Ohýbání to dělo se zvláštním způsobem: napařováním syrové větve nad ohněm. Připomínáme to proto, abychom tuto konstatovali, že na tomto základě vyvinulo se vyrábění světoznámého nyní nábytku ze dřeva ohýbaného v továrnách bratří Thonetů a sice na Valašsku.) Obušky nosívali ovšem i »portáši«,

jak jsme viděli na výstavě. Portáši byli pohraniční stráží jakousi z lidu vybíranou. Portáš ve figuríně výstavní měl zelenou župici a vysoký klobouk rožnovský. Kroj orsácký, rovněž znázorněný na figurině, není vlastně než honosný šat zemanský na Valašsku, v rozvětvené rodině Orságů novohrozénkov-ských obvyklý. Jest z aksamitu fialového a modrého, hedvábem vyšitého. Vysoký širák má zlaté střapce a květované pentle.

Oděv ženský uchoval se alespoň v některých částech mnohem déle, úplný pak ve mnohých osadách ještě se nosí. Patří k němu následující věci: rubáč konopný s oplečím do půl prsou zastupuje košili. Rubáč sám jest jako krátká sukně, k níž přišito jest oplečí, z pravidla vzadu rozestřižené, na způsob límce širokého, do půl prsou sahajícího. Někdy bývá oplečí poněkud vyšito a dvěma šňůrkami »tračkami« přes ramena upevněno. Na oplečí, vlastně na svrchní oplečím nekrytou část dříku, oblékaly se rukávce s rukávky většinou úzkými anebo ne příliš baňatými, v záloktí staženými. Obojek — stojatý však, náramky a často i límečky u

Kroje valašské z Bernartic u Nov. Jičína, Hodslavic a Veřovic.

Dle fotografie F. Dvořáka.