r. 1893 hr. Harrachovi k jubileu 25tiletého předsednictví, pamětní knihu, rukopisy r. 1895 vydané i Dějiny spolku za prvé třicítiletí od místostarosty A. J. Kalandry a na stěně skupinu pořadatele svých koncertů prof. Simandla a hlavně vzácné originály kreseb prof. Karla Svobody a známého obrazu od Arthura Grottgera; »Slavia«. Vedlejší stěna věnována vynikajícím jednotlivcům. Vedle podobizen paedagoga a majetníka vychovávacího ústavu Petra B. Bílky a Nestora českých spisovatelů A. Rybičky, který od r. 1846, dnes již jako 84letý stařeček, ve Vídni žije, vedle diplomu čestného členství starosty Jednoty svatého Methoděje preláta msgra. dra. Ant. Horného visela tu podobizna muže, jehož jméno spojeno s rozvojem českého života ve Vídni již po desítiletí nerozlučně, muže, který neváhal nikdy položiti jméno svoje na váhu, kdykoliv šlo o zájem posmívaných Čechů vídenských na místech sebe vyšších. Je to záštita všech předních spolků vídenských, nezištný podporovatel všech snah českých ve Vídni, Jan hrabě Harrach, protektor národopisné výstavky vídenské (srv. příspěvek k dějinám rodiny hraběcí od dra. Karla Špačka, »Sborník« str. 51.).

Zvláštní skupina konečně připojena k exposici našeho oddělení. Jde-li o charakteristiku českého života ve Vídni, jest nutno vždy zmíniti se o české kolonii umělecké, kterou na výstavě naší měla representovati malá výstavka umělecká. Předního zástupce jejího, geniálního sochaře českého Antonína Pavla Wagnera, skosila právě před obesláním výstavy (26. ledna 1895) náhlá smrt. Z jeho pozůstalosti půjčena na výstavu řada skizz,*) dva bronzové odlitky návrhů (na jezdeckou sochu sv.Václava a sochu Žižkovu) a objemné album fotografií prací mistrových. Nad skupinou visely nástroje se seschlou hlinou, kterými mistr poslední den svého života ještě pracoval, před vámi ležel rozevřen skizzník mistrův . . . (Obšírný životopis ve »Sborníku« 89.) Ke skupině jeho družil se svými illustracemi, hlavně dětskými genry dříve více známý Gust. Jar. Schulz (nyní inspektor dunajské paroplavební společnosti). Z mladších zastoupeni, Adolf Werner (reprodukcemi obrazů »Zavržená«, poctěného I. cenou víd. akademie a známého »Dráteníčkovo první loučení«), architekt F. Skopalík (několika návrhy architektonickými) a sochař F. Železný (»Zvláštním nálezem« ve slonové kosti pracovaným). Výstavku uměleckou zakončovala skupina absolventů umělecko-průmyslové školy c. k. rakouského musea ve Vídni, z níž vyšla již řada českých umělců (Mauder, Liebscher A., Schmoranz a j.), a na níž dle vystavené statistiky, jež obsažena se statistikou z techniky a malířské akademie ve »Sborníku« 103., rok za rokem absolvuje řada českých posluchačů. Na výstavě zastoupeni Ant. Švimberský a Fr. Hrachovec (svými řezbami; onen polychromo-vanými bas-reliefy Svaté rodiny a Víry, tento zlaceným rámem a studií barokních hodin, sochou Neptuna, kopií dle Raffaela Donnera, oba pak několika portrétními studiemi), Jan Pilař (návrhem na pomník Komenského, medaillonem Komenského a menšími medaillony Jar. Vrchlického, Čecha, Husa a Komenského), Celda Mís, odb. učitel v Lublani, (fotografiemi dvou oltářů a ozdoby kalicha) a F. Hirsch (pracemi tepanými).

Na konec nutno několika slovy vzpomenouti činnosti odborové. Jako snad všude, kde se české slovo ozývá, uvítána myšlenka národopisné výstavy i ve Vídni a již r. 1892 nesla brožurka Josefa Urbana (Čechové v Dolních Rakousích, zvláště ve Vídni a za hranicemi) na zadní obálce do širého světa provolání hlavního výboru, kde již pojaty v rámec výstavy nejen »odvěká sídla, nýbrž také přečetné kolon:e .a nové osady, které zejména v tomto století po všem světě povstaly, kde se také udává, jaký materiál nutno sbírati, a to, kde nestačí jednotlivec, zvláštním odborem. Ale protože ve Vídni vůbec není stálého orgánu všecky vrstvy pojícího a representujícího, bylo nutno ochotné pracovníky svolati. To stalo se články dra. Josefa Karáska (9. pros. r. 1893) a Jos. Urbana (31. března r. 1894) ve vídenském týdenníku »Věstník« Ale první porada konala se teprve 19. května 1894 na podnět Ústřední jednoty nepolitických spolků slovanských v Dolních Rakousích ve Slovanské Besedě. Odbor, jemuž v čelo neváhal se postaviti prof. dr. František Pastrnek,**) teprve po prázdninách (provolání ve »Věstníku« 15. září) ujal se práce s větší energií, podporován členem výkonného výboru posl. prof. drem. V. Kurzem, který se občasně schůzí účastnil. Sběrací práce odborové vykonaly se v krátkém čase a v poslední takřka chvíli od několika málo členů odboru, z nichž jeden z nejneúnavnějších, dávný pracovník ve spolkovém životě vídenském Antonín Sýkora, zemřel 11. září 1895, uviděv před tím ještě — již těžce nemocen — ovoce své poslední práce v oddělení dolnorakouském. Podle osvědčených příkladů jinde uspořádána dříve výstavka sebraného materiálu ve Vídni samé ve dnech 14.—16. dubna v místnostech Slovanské Besedy (I. Wallner-strasse 2.), obsahujíc mimo věci v Praze vystavené výstavku moderního vyšívání s použitím vzorů vyšívání národního a veliký obraz Adolfa Wernera »Noc Bartolomějská«. Byla to poslední výstavka, která předcházela výstavu velkou, a měla ještě vedle významu svého pro obeslání vliv nepopiratelný pro oživení českého života vídenského. Odbor také byl prostředníkem mnohým průmyslníkům vídenským, kteří na vyzvání odboru ve společné skupině výstavy se súčastnili, a pokladník odboru Jos. Maruška, předseda »Komenského«, podnikl na výstavě také ve prospěch spolku známý tábor Čechů vídenských.

S myšlenkou sbírati materiál pro výstavu hlásí se již hned v prvých dvou dotčených článcích myšlenka vydati pamětní knihu Čechů dolnorakouských. Dr. Josef Karásek, který první její plán nastínil, stal se jejím redaktorem a kniha vyšla pod názvem »Sborník Čechů Dolnorakouských« nákladem odboru, první díl k výpravě Čechů dolnorakouských na výstavu, která uspořádána podnětem i řízením odboru, vedena známým advokátem vídenským drem. Lenochem, dvěma zvláštními vlaky dne 28. června; celý sborník (o 240 str. velké 8° za 2 zl.) počátkem září. Některé články, z nichž hlavně k těmto řádkům čerpáno, byly již vzpomenuty. Zmínky zaslouží jistě i hojná vyobrazení od umělců, kteří ve Vídni žili nebo žijí, jichž redakci vedl akademický sochař Ant. Švimberský a snímky rukopisů ve Vídni