ského rukopisu z r. 1397, »Svatý Václave« (asi z XIII. století pocházející) v Kutnohorském kancionálu z konce XV. věku, jehož originál propůjčen byl slav. obcí Kutnohorskou, a válečného zpěvu husitského »Kdož jste boží bojovníci« (zpočátku XV. stol.), fotografovaný dle kancionálu Jistebnického. Snímky Pustrpalkovy písně z »Mastičkáře«, fraškovité episody hry velkonoční z počátku XIV. století, a zlomku hry takové latinsko-české věku následujícího zastupovaly středověké umění dramatické, z lyriky té doby pak vyloženy byly tři písně světské asi z r. 1400, fotografované dle zápisu na deskách rukopisu Štítného v pražské knihovně universitní, a faksimile milostného zpěvu »Otep myrrhy« dle Šalomounovy »Písně písní* básněného, v rukopise Vyšebrodskéhi z r. 1410. Starší duchovní zpěv český, jehož styky se světskou písní lidu ostatně znázorňovalo zvláštní oddělení v druhém křídle národopisného paláce (»Lidová píseň, hudba, tanec«), i zde byl zastoupen, a sice, pokud rukopisů se týká, hlavně rorátními zpěvy, původem svým do XV., snad i XIV. století sáhajícími, ovšem v přepisech pozdějších věků.

Mezi hudebními tisky XVI. a XVII. století zpěvníky kostelní stojí na prvním místě; nescházel tudíž ani nejkrásnější typografickou úpravou se honosící bratrský kancionál Kralický (1581), ani nejstarší katolický Rozenplutův (1601), byly vyloženy i jiné sbírky písní (Lomnického, Valentina Polona), jakož i četné žaltáře. V století XVII. ovšem jen z počátku setkáváme se ještě s kancionály evangelickými v Čechách nebo na Moravě tištěnými; pozdější výhradně jsou katolické. Z těchto, kromě dalších stále vzrůstajících vydání Rozenplutova kancionálu, zvláštní zmínky zasluhuje hlavně »Kaple královská« (1693) téhož Václava Holana, jehož úprava českých Pašijí (1690) rozšířila se nejen tištěná, ale i v přehojných opisech po celých Čechách. O tom, s jakým zájmem a úspěchem i panstvo české samo pěstovalo umění hudební, svědčilo šestihlasé motetto »Qui confidunt in Domino«, jež složil a za své přítomnosti v Jerusalemě u Božího Hrobu zpívati dal Křištof Harant z Polžic (1560—1621); je vytištěno v jeho »Putování do Země svaté« (1608). Stopy skvělého ruchu doby Rudolfínské jevily se též v ukázkách skladeb vynikajících mistrů cizích tehdy v Praze se zdržujících, jichž mnohé byly zde i tištěny.

Začátky české theoretické literatury hudební připomínaly snímky titulů »Muzik« Jana Blahoslava (druhé vydání r. 1569) a Jana Josquina (1561); moderní otisk Blahoslavových »Vad kazatelův« rozevřen byl na místě, kde autorem tím učiněn první, pokud známo, pokus podati rythmus a melodii slov mluvených pomocí not mluvených. O živém zájmu, jejž na hudebním umění měly i rodiny emigrantské po bitvě Bělohorské, poučovala z roku 1670 pocházející latinská dissertace O akustických základech theorie hudby od Jindřicha Škréty ze Závořic. A ke spisům těm připojen budiž hned zde i Tomáše Baltazara Janovky, rodáka Kutnohorského, »Clavis ad thesaurum magnae artis musicae« r. 1701 v Praze vydaný, první to věcný slovník v novověké literatuře hudební vůbec.

Jedna vitrina — kromě velkého, miniaturami ozdobeného latinského gradualu Strahovského, jejž roku 1610 dohotovil premonstrát Jan Václav Šicha — obsahovala památky kůrů literátských. Ze zpěvníků, jež kdysi bratřinám takovým patřily, zvláště zajímal žaltář kůru literátského v Dačicích na Moravě z roku 1621 ; obsahuje žalmy s textem Jiřího Strejce a s francouzskými nápěvy, jež Jednota bratrská od francouzských Kalvinistů přejala. Mezi taktovkami (»rafijemi«) kantorů literátských nejozdobnější byla z musea Královéhradeckého: dřevěná, jako ostatní, ale bohatě vyřezávaná, s ukazující rukou na konci. Fotografie votivního obrazu literátského sboru z děkanského chrámu Pracha-tického (roku 1604) oživily představu o této vynikající zvláštnosti hudebního ruchu českého v minulých stoletích, kdežto rozvoj a rozšíření kůrů těch znázorňovala velká mapa Čech, Moravy, Slezska a Slovenska, již upravil neúnavný badatel v oboru tom P. Karel Konrad pro Národopisnou výstavu — žel, že tento horlivý spolupracovník jejího zahájení již se nedočkal!

Mapa ta, pokud zde mohla býti reprodukována, ukazuje ovšem pouhé rozšíření bratřin literátských; avšak již z toho je patrno, že náležely především krajům českým — třeba dnes již více méně poněmčeným. Dle četných značek Konrádových jeví se konečný výsledek ciferní asi takto : Dosud víme o 86 kůrech, které v Čechách byly před rokem 1620, a z nichž asi 17 sáhá nazpět do věku XV.; k těm pak přibylo po bitvě Bělohorské, pokud zprávy se zachovaly, dalších 98, tak že úhrnem známo je v Čechách 184 bratrstev, z nichž na Prahu a Vyšehrad připadá 27. Na Moravě k 27 kůrům před rokem 1620 založeným, z nichž 4 existovaly již v XV. století, později přibylo 29, celkem tedy konstatováno tam 56, v Slezsku konečně 3 kůry. V Čechách bratrstva byla před Bělohorskou bitvou — kromě několika katolických — naveskrz utrakvistická; na Moravě v této starší době nalézáme též protestantská, ba Konrád uvádí tam i několik bratrských. Po roce 1620 arci veškerá bratrstva byla katolická.*)

Mezi tisky XVIII. století v následující skříni umístěnými vedle nových vydání velkého katolického kancionálu (Šteyrova »svatováclavského«) jakož i menších žaltářů, knih rorátních atd. byl i zpěvník »Slavíček rájský« faráře J. Jos. Božana z roku 1719, jenž připomíná nám jakožto svého podporovatele štědrého, šlechetného mecenáše hrab. Fr. Ant. Šporka (1662—1738), jenž mimo jiné Pražanům zařídil roku 1724 první operní divadlo, když slavnostní opera korunovační, Fuxova »Costanza e fortezza«, při svém nevídaně a neslýchané nádherném provozování roku 1723 (v královské zahradě) touhu po podobných požitcích v nich probudilo. I tohoto pro Prahu epochálního proslulého představení bylo vyobrazením vzpomenuto.

Století XVIII. kromě hudby chrámové, již u nás pěstovala bohatá řada mistrů, jichž patriarchou byl minorita Bohuslav Černohorský v první polovici věku toho, v popředí stála vůbec hudba dramatická. U nás vévodila ovšem