Předchozí pohled na ORIGINAL | OCR Následující
str. 450

opera italská, k níž ke konci XVIII. století přidružila se i německá operetta; avšak na sklonku doby té došlo i k prvním, třeba skromným pokusům uvésti na operní jeviště i jazyk český. Roku 1791 vlašská společnost italská obvyklý zpěv na rozloučenou (licenza) po česku přednášela; text byl vyložen ve vlastnoručním zápisu B. J. Dlabače, jenž dle všeho také české verše ty sepsal. Z českých skladatelů dramatických arci nejpřednější působili za hranicemi, ve službách umění vlašského, jako Jos. Mysliveček (1737—1781) nebo německého, jako tvůrce melodramatu Jiří Benda (1722—1795) a menší jeho soudruhové v oboru operetním, Ondřej Holý, Jan Pánek, Fr. Tuček a j. v. Vždyť ani Fr. Xav. Brixi, na slovo braný zástupce hudby kostelní, neodolal kouzlu opernímu, jak dosvědčuje jeho komická opera »Cantrius, succantor et studentius« (sic!). Dále vyložen i český zpěvoherní text, »Hostinství a chudoba« od F. Heimbachra, z konce minulého století, a konečně našla se jakožto zjev i z jiných ještě než pouze hudebních důvodů velmi zajímavý též »Opera o sedlské rebellii, která se skutečně od sedlského lidu proti gruntovním vrchnostem v České zemi v roce 1775 stala«, a to v několika exemplářích (také v jedné novější úpravě). »Selská rebelie« je operetta patrně brzo po historické události složená a pro venkovské ochotníky určená; slova straní pánům, ne sedlákům, prostá ale živá, tehdejší buffu připomínající hudba (čtyři hlasy zpěvní s průvodem dvou houslí a kontrabassu) dle přípisu na exempláři Kutnohorském je od D. Antoše. Tyto české zpěvohry nebo Hoeplerovo oratorium o Umučení Páně atd. náleží již době probuzení; před tím umělá hudba naše má ovšem naveskrz vlajku německou nebo vlašskou — příklad Jana Dysmasa Zelenky (1679—1745), jenž žil v Drážďanech ve službách sasko-polských a motetto »Chvalte Boha silného« složil na český text, je asi ojedinělý. Z množství skladatelů instrumentálních a virtuosů české národnosti, kteří zastoupeni byli ukázkami děl svých, po případě i podobiznami, nad ostatní vynikají František Benda (1709—1786), Jan Ladislav Dusík (1761—1812) a Leopold Koželuh (1752—1818).

Okolo roku 1800 nastaly velmi pronikavé změny v celém našem životě hudebním. Italská opera, jejíž hvězda zasvitla na chvíli živějším leskem v dobách Mozartovských (»Don Juan« 1787), byla jinak v stálém úpadku a na ústupu. Po zrušení literátských bratrstev Josefem II. roku 1785 pociťována dvojnásob potřeba, organisovati hudebnictvo v útvarech nových, odpovídajících požadavkům doby a jejího umění, které ve všech svých odvětvích a všemi směry tehdy právě tak se měnilo, jako poměry hmotné a společenské: byla to doba francouzské revoluce a válek napoleonských, u nás pak doma i doba alespoň poměrného uvolnění a uvědomění lidu a tudíž i národního jeho probuzení. Na venkově leckde k novému žití křísena bratrstva literátská, jinde dávný, obvyklý ruch hudební vpravován do pevných řádů a stanov; nad míru zajímavý doklad toho poskytovala »Kniha zápisů oučinkujících čestných pánů pánů oudů slavné jednoty kostelní hudby svaté Cecilie v městě Ústí n. Orlicí. Počínaje od roku 1803«.

Nejdůležitější spolek vznikl ovšem v Praze, a sice dle vzoru, jejž poskytovala podobná jednota vídeňská, německým krajanem naším Fl. L. Gassmannem založená. Je to »Societa«, čili »Jednota hudebních umělců«, která r. 1803 zahájila činnost svou Haydnovým »Stvořením« a od té doby hlavně pěstováním oratoria nabývá prostředků k pod-


Rukopis Františka Škroupa.


Předchozí   Následující