poře členů svých a jejich rodin. Societa znamenala svého času hmotnou a společenskou emancipaci hudebnictva, kdežto o umělecké povznesení jeho, zejména mladšího dorostu, pečovati měl »Spolek pro zvelebení hudby v Čechách«, k jehož založení vedlo provolání osmi šlechticů ze dne 25. dubna r. 1808, a jenž mohl již I. května r. 1811 otevříti vlastní svou hudební školu, nynější konservatoř. Originaly onoho provolání, protokolů o schůzích, v nichž zvolen první řiditel, Bedř. Diviš Weber (1766—1842), pak upomínky na skvělou oslavu padesátiletého trvání spolku r. 1858, jakož i řada podobizen předsedů, řiditelů a professorů konservatoře, připomínaly navštěvovateli výstavy význam, jehož konservatoř nabyla v našem rozvoji hudebním — především arci jen v oboru umění výkonného, zejména instrumentálního. Později (r. 1830) přidružila se ke konservatoři důstojně Varhanická škola za prvního řiditele Jana Nep. Vitáska (1771 —1839).

Na samém rozhraní doby staré a nové žil a působil třetí a bez odporu největší předák hudebního ruchu Pražského, Václav Jan Tomášek (1774—1850). Obsah vitríny jemu věnované (z velké části majetek p. V. J. Novotného) nejrozmanitějšími podrobnostmi znázorňoval umělce i člověka. Kromě skladeb a podobizen Tomáškových vyložena byla zejména i řada katalogů, v nichž nejen pečlivě klasifikoval, nýbrž i kritickými poznámkami jiného druhu charakte-

Skříň Dvořákova. Skříň Smetanova. Hudební nástroje.

Pohled do západní části oddělení hudebního.

Dle fotografie dra. Němečka, člena K. F. A.

risoval své žáky — nejeden později v hudebním světě domohl se místa vynikajícího — jakož i knížka, do nichž svědomitě zapisoval všechna vysvědčení, jež v letech třicátých a čtyrycátých žákům svým dával. Opatrný, vlastního prospěchu přísně dbalý správce svého jmění jevil se netoliko originalem dekretu, jímž r. 1844 hrabě Buquoy zvýšil mu roční plat na 700 zl. a jejž dle úředního přípisu dal Tomášek vložiti i do desk zemských, nýbrž i důtklivým českým listem z r. 1850, jímž dlužníka svého upomíná o 2000 zl. a úroky.

Národního ruchu českého účastnil se Tomášek r. 1813 šesti písněmi, k nimž později ještě řada dalších se přidružila; první české písně však vydal již r. 1800 rožmitálský učitel Jakub Jan Ryba (1765—1815), jenž několika spisy svými stojí i v čele novodobého hudebního spisovatelstva českého. Tyto a jiné podobné příklady, pak ovšem i působení Bohumíra Jana Dlabače (1758—1820), jenž s neúnavnou pílí obracel pozornost národa k jeho minulosti umělecké, a konečně interes, který okolo r. 1820 věnovati se počal zpěvu lidovému, to všechno povzbuzovalo mladší pokolení k napjetí všech sil a mělo za následek r. 1823 provozování první zpěvohry v českém překlade (Weigelovy »Švýcarské rodiny«) a 2. února r. 1826 provozování první původní zpěvohry české »Dráteníka«, na slova Chmelenského od Fr. Škroupa (1801—1862) složeného. Z četných rukopisných a jiných památek rodinou Škroupovou výstavě propůjčených předkládáme čtenáři snímek zpěvního hlasu písně »Kde domov můj ?« jejž skladatel do památníku zapsal synu svému Alfredovi.