Přibík 21 (2), Hartl 20 (3), Šebor 18 (5), Bendi 15 (1) atd. Nejvýmluvnější jsou číslice Smetanových symfonických básní z cyklu »Vlasť«: » Vyšehrad« hrán 14krát, »Vltava« 17, »Šárka« také 17, »Z českých luhů a hájů« 12, »Tábor« 4 a »Blaník« 5krát. Co to znamená pro vzdělám obecného vkusu, nejlépe ví ten, kdo sleduje statistiku naši koncertní: kolikrát je možno poslechnouti si skladby ty za celou jednu zimní saisonu — a to ještě za vstupné nejširší vrstvy lidu vylučující? Na výstavě však provozovány Smetanovy symfonické básně za půlpáta měsíce úhrnem 69krát, průměrně tedy ob den jedna! Proto lze onen výrok o orchestru doplniti druhým o jeho repertoiru: žádný rok dosud v Praze neposkytováno obecenstvu ani přibližně takové množství nejlepší hudby české, jako r. 1895 na Národopisné výstavě — a kdy opět se to bude moci státi, je otázka, na niž dnes marně hledáme odpověď. Symfonický orchestr výstavní ovšem musil se rozejíti po uplynutí doby, pro niž byl enagažován, další trvání jeho bylo naprosto nemožné; ale zůstal nám jeho

dirigent, s nímž činitelé budoucího našeho života hudebního musí vážně počítati.

Zpráva o hudebním ruchu na výstavišti, ani když je sebe stručnější, nemůže nezmíniti se o další řadě vynikajících representačních projevů uměleckých, z nichž zejména buďtež zde uvedeny toliko velké koncerty Pražského »Hlaholu«, Filharmonické Besedy Brněnské s »Žerotínem« Olomouckým, Vídeňských zpěváckých spolků českých, pak dvoudenní pěvecké zápasy s produkcí »Jednoty spolků zpěváckých« (2. a 3. června) a konečně oslavení třístého provozování »Prodané nevěsty « hromadnou návštěvou Národního divadla (25. září). — Hudební svět český zajisté má příčinu, zachovati Národopisnou výstavu českoslovanskou v dobré paměti!

Neměl-li obraz české hudby, jejž čtvrté oddělení skupiny kulturně-historické skýtalo, zůstati neúplným, nesměl v něm scházeti ani přehled důležitého odvětví pomocného, nástrojářství, kteréhož úroveň bývá citlivým ukazatelem, jakého stupně celkový vývoj hudební v té oné zemi dosáhl. Myšlénky ujal se horlivě přední náš odborník, houslař K. B. Dvořák, a učiniv základem vlastní svou, za tím účelem kompletovanou sbírku (přes 180 kusů), sestavil za pomocí odborníka v nástrojích dechových K. Šámala, jenž přispěl 40 kusy, jakož i některých odborů venkovských, musejních spolkův a jiných sdružení i jednotlivcův exposici, jež dle povolaného úsudku zvěčnělého K. Teiga (»Světozor«, 1895) tvořila pro znalce i milovníky jednu »z předních attrakcí celé výstavy«. Skutečně sbírka vynikla jak soustavným, důkladnou znalost i vkus jevícím uspořádáním, tak počtem vzácnou píli sběratelskou hlásajícím, o němž při známé roztroušenosti památek toho druhu se sotva tušilo, že by mohl dosíci takové výše. Na váhu padá, že se tu výstava hudebních nástrojů podnikla s dějinného a národopisného hlediska u nás poprvé, a že dějiny toho odvětví dosud téměř úplně leží ladem. Výstava podala k jich materialu cenný příspěvek, a lze jen litovati, že nebylo možno aspoň podstatnou část sbírky i po výstavě udržeti pohromadě. Na prchavou dobu několika měsíců shromážděné nástroje rozkutálely se opět po všech končinách, aby se nikdy již nesešly, neboť mnohý kus, přilákav oko znalcovo, odputoval zatím do ciziny ...

Zastoupeny byly nástroje všech tříd a čeledí, v přehledném postupu historického vývoje a krom několika málo kusů, jež drahně let ve vlastech našich užívány a vlastně jen pro svůj vztah k určitým osobnostem neb ústavům vystaveny, vesměs české práce. Sledujíce Gevaertovo na vědeckých základech spočívající třídění a v příčině smyčcových nástrojů kombinujíce je s neméně opodstatněným Rúhlmannovým, začneme výčet nástroji bicími samozvucnými (auto-fonními, I. třída) a bicími s blanou (II. třída), od nichž postoupíme k dechovým (III. třída) a od těch k nejdokonalejším, strunným (IV. třída).

První dvě třídy přirozeně zastoupeny nejskrovněji; neboť co z nástrojů sem spadajících skýtá více zajímavosti, náležejíc buď prvotním stupňům lidské kultury (praehistorické klapačky a chřestačky, čínské gongy atd.), buď zhola tovární výrobě moderního průmyslu (ocelové hrací stroje), či sloužíc většinou účelům mimohudebním (zvony, nejrůznější bubny, z nichž ostatně pěkné kusy břeskných bylo viděti v pavillonu města Prahy, jiné v oddílu válečnictví), vymykalo se vlastnímu úkolu exposice. Nicméně, pokud rámec dovolil, byly tu příklady nástrojů samozvučných i obláněných, určité i neurčité výšky tonové, jako několik zvonkových her, hřebíkový kotouč, triangl čili střmen (výraz doložený již v Gestech Romanorum), cinelli jinak talíře, kotle, velké i vířivé bubny, zvláště však zajímavý kus, lidový slamozvuk z Mnichova Hradiště, z 25 dřevěných, stále zužujících se hůlek složený, dvěma paličkama tepaný, rozsahu dvou oktáv.

Než postoupíme ku třetí třídě, nebude snad od místa zmíniti se o dvou nástrojích, všemu třídění se vzpouzejících. Prvním jest bizarrní nástroj komediantský, jakási zcela primitivní basa, třístranná, bez trupu, jejž pouhá silná tyč nahrazuje, ne trumšajtu nepodobná a s tureckým bubnem a cinellami spojená, jež hráč ovládal pedálem. Druhým jest nástroj arci již vyššího vývoje a kouzelného zvuku, jejž bychom nejraději mezi autofonní, ovšem nikoliv bicí zařadili. Je to zdokonalení »hudebních sklenic«, Franklinova harmonika, jejíž tón vyluzuje se dotykem navlhčených prstů, později též smyčcem ze skleněných zvonů neboli kotoučů hřídelem otáčených. V Čechách nalezla harmonika ke konci minulého a na začátku našeho věku značné obliby; není divu, vždyť pro ni skládal i Mozart a Beethoven! Na výstavě jmenovitě dva exempláře zachovalostí svou vynikly, jeden o 29, druhý o 38 kotoučích.

Daleko bohatěji representovala se již třetí třída, nástroje dechové čili foukací, jež zároveň převádějí nás již do uměleckého vývoje hudby, jejž stálým zdokonalováním svým znamenitě podporovaly. První čeleď jich, nástroje dechové