Předchozí pohled na ORIGINAL | OCR Následující
str. 495

VÁLEČNICTVÍ.

@II@1@Naproti východnímu vchodu do hlavního paláce, nad amfiteatrem, vypínal se s vysokou věží malebný hrad, vlastně zřícenina, věrné to napodobení starodávného Kokořína. Vcházelo se do něho po padacím mostě. Na pravo v hradě umístěna byla v pěti síních výstava českého válečnictví.

České válečnictví bylo znázorněno od dob předhistorických až do dob nejnovějších. Arci právě v tomto oboru máme svého původního velice málo, a to jen z doby husitské, z doby největší české slávy. Představovala vlastně výstava tato vývoj válečnictví vůbec, ovšem s mnohými dodatky, jež souvisí s boji českých synů za svého krále, třebas by nebylo zvláštní české armády a zvláštních válečných památek pouze českých. Nejstarší doba charakterisována byla několika ukázkami kostěných šípů a kamenných sekyrek. Vedle toho byl zbraní v nejstarších dobách obyčejný kámen, ať již se jím tlouklo, neb ať se metal do dálky. Umělejší zbraní byla hůl na jednom konci tlustá, na druhém špičatá; konce tlustého užívalo se jako kyje, špičatého jako kopí. Z toho vyvinulo se kopí delší a zkracováním opět šíp; kyj přivázaný k oštěpu tvořil mlat, přivázáním sekery ke kopí povstaly sudlice. Kámen později házel se nejen rukou, ale i prakem a později sestrojovaly se praky veliké a různé házecí stroje, jimiž metány byly do dálky celé balvany. Takový oblehací prak bylo viděti na nádvoří hradu Kokořína; k boření hradeb užívalo se beranu. Za dob bronzových vyvinula se zbraň sečná, nejprv v podobě srpu, pak v podobě jataganu. a konečně v podobě tesáku a meče; tesáky a meče byly krásně pracovány a nosili je zajisté jen pohlaváři. Zároveň vyskytují se palstávy, jež zasazovaly se buď do rukojetí aneb do rozštěpeného háku. Na obranu užívalo se přílbice a brnění tepaného, drátěného neb šupinatého, dále štítů, jež byly původně dřevěné, kulaté a potažené nevydělanou koží, později pobíjené a okované a podoby podlouhlé. Českou zbraní jsou pavézy, jichž užívalo se až do šestnáctého století a jimiž jako zdí chránilo se pohyblivé vojsko. Od dob nejstarších vojsko dělilo se na pěchotu a jízdu. Pro kázeň od nejstarších dob užíváno trub, bubnů a kotlův. Vojsko shromažďovalo se na určitém místě, když panovník svolal veřejnou hotovost, a každý zeman měl povinnost dostaviti se se svou družinou. O sešikování vojska dovídáme se teprv v XIV. století; jezdci pojili se v čety po padesáti a velel jim padesátník, pěšáci tvořili roty po desíti mužích. Tyto družily se v prapory po 400—500 mužích a několik praporů tvořilo houf. Jádrem vojska až do dob Žižkových byla jízda ozbrojená štíty, oštěpy, meči, dále luky a šípy, pěšáci měli kopí štít a meč.

Žižkou počíná nejslavnější doba českého válečnictví, Žižka jako geniální vojevůdce zaměnil starší způsoby novými, jež všeobecně pak v Evropě se ujaly a ovšem zdokonalily; v dobu tu právě spadají počátky užívání střelného prachu, a zase právě Žižka jest první, jenž dovedl na tehdejší dobu nejlépe výhod jeho využitkovat. Žižka měl proti velikému, dobře vyzbrojenému vojsku panskému vesnický lid nedostatečně ozbrojený; Žižka zavedl nejdříve přesnou kázeň, jeho řád je stručný, přesný a vzorný; při tom dbal o řádné zásobování svého lidu. Jádrem vojska učinil pěchotu a za zbraň dal jí cep, kterým sedláci uměli výborně mlátit. Žižka je zároveň vynálezcem moderní taktiky, jeho hlavní zásadou bylo co možná vyhledat si výhodné pozemí a využitkovat všech jeho výhod; dále co možná přirozeně chránit vojsko své v bocích, a kde to nebylo možná, chránil je umělou pohyblivou hradbou, proslulým husitským vozem; tímtéž způsobem chránil čelo vojska a vojsko na pochodu. Jízdě uměl klást co největší překážky a z pravidla volil bojiště tak, že již sama příroda proti ní bojovala; jeho děla a pěchota porážku nepřátel dovršily. Slávu českých zbraní šířili i po něm vůdcové husitští a udrželi ji králové čeští až do r. 1526.

Na výstavě viděli jsme bohaté ukázky zbraní, zvláště zbraní husitských, sudlic, cepů, palic, drátěných košil, palcátů, mečů, sekeřic, halaparten atd. Figuriny znázorňovaly jednak bojovníka z doby předhistorické a několik bojovníků z dob husitských. Hrady z dob těch byly napodobeny v modelech, jako: Rábí, Potštýn, Veliš, Krchleby. Řada obrazů doplňovala názornou tuto výstavu a pro zajímavost přidány některé památky z dob husitských, poprsí vynikajících mužů, obrazy pomníků a pod. Konečně byly ve výstavě mapy a diagramy, znázorňující některé pochody, trvání válek a pod. Od r. 1526 není vlastně více samostatného českého vojska, ale udržují se zvláštní české pluky s českými veliteli a českým velením až do r. 1620. V době té válečnictví vůbec pozbylo svého národního rázu, vojáci se najímali a byla to chasa sehnaná ze všech končin; tak i v bitvě na Bílé Hoře bojovali většinou cizinci a cizinci též byli veliteli. Jen družiny moravské zachovaly si český ráz v mužstvu i na místech velitelských. Vojenská povinnost upravuje se znovu nenáhle od konce XVI. století následkem stálých válek proti Turecku. Každý pán a rytíř má povinnost, vyslali desetinu svých poddaných a samostatná města osminu svých obyvatelů ku všeobecné hotovosti. Vojsko rozděluje se na prapory, složené ze 400 střelců a 100 mužů s oštěpy, v čele jejich jsou hejtmané.

Střelný prach a husitské válečnictví úplně převrátily dřívější způsoby vedení válek, vyzbrojení vojska a pod. Střelná zbraň byla původně uložena na pevném podstavci, později kladla se na pohyblivá lůžka a svěřena rukám lidským. Střelec musil nosit zbraň, vidlici, o kterou ji při střelbě opíral, tyč s doutnákem, vak s prachem a s koulemi,


Předchozí   Následující