zástupy nastoupily cestu z výstavy. Bylo to dojemné, tklivé loučení. S Bohem, s Bohem ... ty drahá — nezapomenutelná výstavo . . . Ano . . . nezapomenutelná !«

A v »Národních Listech« bylo psáno: »Za šera rozvlnila se celá výstava mohutným, svorným hlaholem národních písní, a zpěvy ty rostly do šíře, nabývaly velkoleposti i nadšené veleby. Před administrační budovou tísnily se stále obrovské davy obecenstva, jež všechen vzrůst denní návštěvy vítaly radostným jásotem. Průvody zpívající mládeže procházely výstavními pláněmi, pozdravovaly se nadšeným voláním a nezapomínaly ve své srdečnosti ani na pozdravování těch, kdož se o zdar výstavy přičinili nejvíce.

Pak nastala noc, na trávníku před sochou Jiříkovou vzplály kouzelné ornamenty večerního osvětlení, fontána dvakráte zaplála do tmy, obklopena jsouc pokaždé mořem rozjásaného a zpívajícího obecenstva. Naposled vrhl reflektor mohutné proudy svého světla na všechny strany a pak utkvěl mléčným jasem na zástupech u hlavní brány, jež se stále ještě ohlížely, stále vracely a marně hleděly z bran vykročit. . .

Všude se chvělo plno teskné srdečnosti, hovory byly sdílnější a přítulnější, celá minulost zažitých dní oživována z paměti a znovu osvěžována. Co v těch všech zlomkovitých rozmluvách bylo lásky a co důvěry!

Potkali jsme na odchodě matku se synáčkem,

— Bude zase někdy výstava ? ptalo se dítě. »Bude zase . . . ale taková už nebude.«

— Ale bude mít zase víc než dva milliony, maminko?

»Snad bude mít hodně víc, ale taková přece nebude.« —