na kterých sdělovaly se dosavadní zkušenosti, návrhy a rady. jimi utužovalo se osobně spojení mezi prací venkovských odborů a mezi ústředními výbory v Praze. Na nich lámala se jistá umíněnost některých odborů, které se konec konců podrobily společnému zájmu; všude byla táž dobrá vůle. Zvláštní orgán výstavní »Věstník« poučoval stále venkovské, odbory o tom, jak mají ve své práci postupovat, jak daleko postoupilo dílo výstavní. Tím způsobem myšlénka národopisná rostla a upevňovala se, až objevila se před zaraženou nepříznivou jí vládou jako skutečná událost, vyrostlá ze společné vůle a svépomoci celého národa. Bohužel, že tato organisace klesla, jakmile před námi stálo dílo dokončené, že nepokračovala za doby trvání výstavy stejnou měrou, aby se bylo výstavy mohlo též náležitě využiti.

Výstavou národopisnou získali jsme též v cizině jako snad ničím jiným před tím. i vynikající odborníci němečtí, jako Virchow a Exner, vzdávali našemu dílu neobmezenou pochvalu. Cizí časopisy odborné i žurnály psaly o nás tolik, jako nikdy před tím. V Anthropologické společnosti vídeňské uspořádána řada přednášek o naší výstavě. Vyskytlo se tam s jedné strany jisté podceňování její, ale ve šrůtce o to svedené zvítězilo u valné většiny této společnosti stanovisko nám velmi příznivé.

Otevřeli jsme si více zejména svět slovanský. Menší národové slovanští jevili nám vždy více sympatie; mnozí vidí v nás svůj vzor práce a boje za národní existenci. Tentokráte prolomila se větší měrou též chladná lhostejnost Rusů k nám.

Praha na tu dobu stala se zase hledaným střediskem všech Slovanů. Konaly se hromadné návštěvy z různých zemí slovanských, jak to bývalo již za jubilejní výstavy.

Více nám však vážily návštěvy četných učenců a spisovatelů, kteří v různých časopisech hleděli s námi seznámiti svůj národ. Většina z nich byly mladé síly, které nám jistě svůj interes zachovají i pro příští doby.

Cizinci ti neobmezovali se jen na výstavu, nýbrž všímali si též ostatního života našeho, našich úspěchů v boji kulturním a politickém. A se vším tím seznamovali pak své krajany.

V cizí činnosti literární viděti, že naše Národopisná výstava udělala vlastně na cizinu větší dojem, nežli na nás samy. Nám vše to bylo snad příliš blízké; cizina zase byla překvapena tou velkou měrou nového poznání, nových vlastností našich, kterých u nás již nečekala; viděla, že svým svérázným životem tvoříme ve všeobecné kultuře přece jen součást platnou a nutnou. Bylo to asi podobné poznání, jaké jí nedávno před tím přivedlo naše umění hudební.

Tentokráte opravdu přišla cizina k nám sama, protože se u nás něco dálo. Přesvědčovali se též sami příslušníci jiných národů slovanských, je-li kde možné společné středisko všech Slovanů, že je to jediné v Praze.

Výstava znamenala pro nás i politicky mnoho, velmi mnoho.

Jí podán příklad sebevědomého a organisovaného postupu v boji za všeobecnou ideu politickou, prováděnou i proti vůli vlády. Chování se vlády, jejímž duchem v této věci byl bývalý místodržitel Frant. hr. Thun, k našemu podniku národnímu bylo velice poučné.

Vláda viděla, že výstavní dílo tak makavým a ostentativním způsobem chtělo uplatniti nerozdílnou celistvost kmene českoslovanského. Tato celistvost ve smyslu ethnografickém a vědeckém přirozeně musila vésti též k státoprávní jednotě po stránce politické. Měla tu být manifestována též naše nerozlučná jednota s našimi bratry na Slovensku ovšem jen ethnograficky, ale úzkostlivé vládě uherské i to bylo strašidlem.

Vláda nemohla nevidět, že výstava přinese nám vzpružení a zmohutnění ideje národnostní tím, že se tu provede dílo výhradně české. Na ní také zavládl officielně jen jazyk český. Poprvé měla být při velkém podniku, který nemohl ujíti pozornosti širšího světa, odstraněna obvyklá u nás dvojjazyčnost. Něco podobného nedalo se myslit ještě v nedávné době ani za vlád nám prý příznivých. Národopisná výstava odvažovala se k tomu za výminečného stavu, který hlavně k vůli ní byl prodlužován. Vláda obávala se, že tím stoupne naše sebevědomí. Tato českost národního podniku přirozeně prováděla se s jistou okázalostí. Ukázalo se, že to konečně nevadilo ani vzdálené cizině; cizinci pohubovali na to, ale podrobili se, jako se podrobují jinde. Nevadilo to na konec ani Němcům, kteří v dost hojném počtu výstavu navštěvovali.

Takovému podniku přirozeně vláda nechtěla se nakloniti, ba snažila se jej zameziti. Její chování se k němu časem se měnilo. Napřed jevil se jí jako většině našinců jen jako fantastický nápad, o kterém se na několika schůzích po-rokuje, kde se práce odevzdávají komisím, aby za krátký čas byly pohřbeny s celou myšlénkou původní. Proto vývoj myšlénky výstavní trpěla. Mohla ji trpěti tím spíše, protože se jí podařilo od díla toho odvrátiti šlechtu a bez šlechty, bez vlády a bez velikého kapitálu pokládala na základě dosavadních zkušeností podobný podnik za nemožný. Potom vláda zaujala k výstavě stanovisko zjevně zamítavé; Ministr kultu odepřel jakoukoli subvenci státní, ministr financí nechtěl připustit loterii, která přece se povoluje beze všelikých nesnází každému i nepatrnějšímu podniku. Když na soukromé zakročení dosaženo povolení, obmezován počet losů na takové číslo, že loterie mohla se provésti jen se ztrátou hmotnou; teprve dodatečně povoleno 200.000 losů. Ministr obchodu hr. Wurmbrand zastavil docela usnesení obchodní komory pražské, aby z jejího fondu věnováno bylo 2000 zl. na Národopisnou výstavu. Ještě na začátku výstavního roku místodržitel český projevil deputaci výstavního výboru svou vůli, že hned uzavře výstavu, jakmile objeví se tam nejmenší demonstrace. Kromě toho zakázáno vítání slovanských hostí na nádraží, jak bývalo o jubilejní výstavě roku 1891.