CHRÚSTI

Celý neščasný seděli stařeček Pagáč a držali v hubě vyhaslú fajku, dyž hajný Srnec došli na náščevu. "Co čučíš do zemi - nasadíls tam itrnicu a čekáš, že ti z ní vyroste prasa?"

Pagáč vyklepali fajku a smutno pronésli: "Nále, mám trápení s tým naším faganem Franckem. Už sem sa kolikrát rychtovál, že ho zrúbu jak financ kozu. Jak ňa ale uhlédne, začne sa šmajchlovat, a dyž vykříkne "můj najhodnější stařečku" - tož změknu jak putr. Tož potem neco dělaj! Možu ho bit? Nemožu… Mám ho rád, smrada malého - to víš, krév sa nezapře! Šak počúvaj, co provédl:

Začalo to chrústama - a zaviníl sem to já. Lebo dyž mu byly dva roky, dál sem mu do ručenky chrústa, kerý ho na dlaněčce tak lechtál, že sa Francek aj počurál. A od téj doby byl za chrústama jak zdivočelý.

Dyž dorústl sedmi roků - bylo to jaksi v druhém týdni května - jeho tata vybřéskli na dvorku: "Co tady ešče zgúňáš? Hybaj do kostela na májovú - a už sa pakuj!" Francek proletěl vrátkama jak splašené hříbja a trapem kolem školy do kopečka ke kostelu.

Dyž zahýbál kolem starostového sádku, uhlédl chrústa, jak krúží nad malú trnečků. Vyskočíl radosťú a hóníl ho baranicú tak dlúho, dokáď ho nedostál. A potem ešče třepal stromkem, lesti nekerý nespadne. Spadli - a všecky si nésl jak poklad do kostela: štyrech v kapci a jedného v hrsti! A protože už odzvonilo, proběhl kostelem a hnedkaj ke křtitelnici mezi klučiska. Tam sa v rychlosti požehnál tu rukú s chrústem a co sa dílo kolem, už neviděl. Enom chrústi, chrústečci malučcí…

Bylo zrovna požehnání, dyž najednú cosi frnglo Franckovi nad hlavu. Chrústi sa mu vyškrábali z kapce a jeden už krúžíl jak jestřáb kolem světélek u svatého Jozefa. Francka polélo horko a ustrašeno sa rozhlédl. Ignác pastýřúj, ten peršavý sopláň, kerý klečál vedlevá něho, už vyčuchál, co sa stalo, a potutelno sa ušklébl. Vtem zakrúžíl druhý chrúst a nabral si to rovnú k hlavnímu oltářu. To už Francek hryzál baranicu a nemohl sa dočkat konca.

Ale co čert nechtěl, nemělo ostat při jednem. Najednú sa ozval taký řev, že ludé enom poskočili a milistranti sa zgrčili hlúběj do komží. Cyril Trdlicúj, stejnak stářú kamarád Franckúj, začal z řevem hépat a búchál sa hnedkaj po zadku, hnedkaj po břuchu jak černošská tanečnica, lebo jeden chrúst mu vlézl nohavicú do gatí a tam mu rajtovál z kúta do kúta, nevěďa kadyma ven…

Jak kostelník Míšek uhlédli chrústa, zaťali hubu, že sa ím brada obtúlala z nosem, láp zhašák, našpónovali sa jak žaba na obrovnání a smýk po něm - a smýk ešče jednu, enom to hvízdlo a trefili - tři svíčky a květináč! Přitem zakopli o tepich a zvalili sa jak podťatý. Dyž sa postavili na nohy, natahli krk jak žirafa a rozhlédli sa kolem. Jedno oko přivřeli, že ho měli jak ďúrku od kabáta a druhé vypleščili jak kačení vajce…

Proletěli mezi milistrantama a vpadli mezi klučiska jak hrom. Najprv chlópali po hlavách, kdo ím došél do cesty, a potem smýkli rozeřvaného Cyrila po krku, že békl jak koza. A v téjto chumelenici ten somár pastýřúj jak jedovaté hadisko zasyčál:

"To henkaj Francek!"

Hrozný ortel byl vynesený. Lúskal sem páteřky a modlíl sa za dostrašeného Francka, kerý sa scvrkl, že nebýl věčí jak chrúst, a strýc kostelník nad ním zaséj vyrústli jak čava - snáď aj ty dva hrby měli… Cosi zavrčali o sviňách, krev sa ím navalila do hlavy a z teho zbělali jak Archanděl. Ani zerzavé dvérca od márnice by tak hrozivo nezavrzaly, jak kostelník zubama…

Franckovi sa naježily šecky chupy. Míšek už měli včílkaj obě očiska vyvalené jak kocúr, dyž tlačí do plev, a skočili na nebohého Francka. Líz ho z jednéj strany, líz z druhéj - hnedkaj mu z nosa vyletěla svíca jak travnica. Chlóp ho po krku, géc do chrbta, gáb za uši, smýk kolem oltářa - a už ho tahli do zákristyje jak sysla. Tak za sebú přibúchli dvérca, že věčné světélko v červeném kalíšku zhaslo, přitískli Francka k ornátovéj almaře a mlátili ho hlava nehlava z řevem:

"Tož ty tak, ty ancikriste jeden! Toto sa dělá na místě posvětěném, co - ty lucifere? Púščat chrústy, ty somáre jeden? Šak já ťa naučím!"

A pác ho po hubě, hnedkaj mu v gaťách vrzlo…

"Kdo ťa měl, že ťa neutopíl, pazgřivče škaredý! A včíl marš, lebo ti urazím hnáty u saméj…!"

Nazvihli Francka za lémec, otevřeli dvérca, kopli ho do třaslavic a vyhodili na dvůr, kde sa natahl jak žaba. Ale v tú ranu byl na nohách a enom sa za ním zadýmilo.

To ale neměl byt ešče konec jeho utrpení. Lebo dyž ho kostelník tahli do zákristyje, jak zařmění před hroznú búřkú bylo zavrčání otca jeho rodného: "Éj, dočkaj ty raubířu, až dolezeš dom!"

Až do tmy čapěl Francek za humnama, než si trúfl jít do chalupy, lebo věděl, co ho čeká. Tata ho řezali jak cigánského koňa skrzevá každú hlúposť - a co teprú toto? "Co sem kemu udělál a proč nemožú byt v kostele chrústi?" - naříkál, potahoval sopélek a třásl sa zimú…

Šúlál sa kolem chlévů a nahlédál ustrašeno okénkem do izby, dyž za krkem ucítíl tlapu jak kladivo. Dyby ho gábl medvěď, býl by rači. Tata ho stískli jak koťacko a vtahli do síně. Jakú výplatu v tú chvílu Francek dostál, to sa nedá povědět. Tata vyřváňali, že tú čertovinu z něho vytlučú, dyby ho měli roškubat na cucky. Nic nepomohlo, aj dyž jeho maměnka "pro boha prosili" - ešče mu na přídanek vysmýkali namočeným štrankem a břéskali, že ho zřežú, až sa celý… Ale s tema řečima stejnak došli pozdě, lebo chudák Francek už měl navalené plné gatě a smrděl jak dudek. Nakonec ho hodili na pec a šli "Na špicu" zapit zlosť…

Ve svéj bezmocnosti a utrpení zabořil Francek hlavu do duchny a tak naříkál, že by sa nad ním kameň rozbečál. Mezitým co mamička vyšli nahlédnút do chléva, slézl potichučky s pece a hybaj do síně. Tam opatrno zdělál gatěčky a namočíl si zadeček do puténky z vodú, lebo mu tak hořál, že to enom zasyčalo. A potem trap zpátky na pec, zalézl pod duchnu a usnúl…"

"Chudák Francek" - lutovali ho hajný - "skrzevá pět chrústú a toléj bolesti! Dyť nebýt téj vody, mohl aj zhořat…"

"No vidíš - a nezhořál. Má tvrdú náturu po mně!" - hrdo prohlásili stařeček. "A ešče neco má po mně: neostane nikemu nic dlužný…

Uběhl týdeň a otec byli ešče furt s Franckem na válečnéj noze. Dycky enom přes fajku zavrčali, že sa na teho soplivca nemožú ani podivat, a navíc prohlásili, že lesti mu ešče jednu uhlédnú v paprči chrústa, tož mu vyščigajú zuby jak prasati…

Jednu Kača - teda Franckova mama - vyšla z chléva a že:

Starý, mosíš ít zavéct jalúvku k býčkovi!

A tož sa otec-Pagáč vypravili. Vyvédli jalovicu z chléva. Ta sa nepokojno vrtěla, očiska podlété krvjú, stavjala hlavu a ostro sekala ocasem - túha po ženichovi… Tata si omotali špagát z ohlávky kolem ruky a rýpali sa ve fajce.

Díval sem sa z výměnku a najednú vidím, jak sa Francek přitočil potichučky k jalúvce - a posadíl jí pod ocas chrústa… Jalúvka chvílku nic, najednú ale střihla ušima a zafrčala. Otec, jedným okem do fajky a druhým na jalúvku, zavrčali: Stoj, potforo! Ná ba, stát možeš ty - myslél sem si - lebo nemáš u zadku chrústa…

A vtem jalúvka kopla nohú a pohodila zadkem. A potem to došlo! To, co sem viděl já, sa do smrti nesmijú dovědět jeho tata, lebo by Francka rozgňábili jak skokana… Jalúvka postavila ocas jak hromosvód a tak škubla hlavú, že tatovi přeletěla fajka aj ze sirkama přes hlavu a baranica ím spadla přes oči. A včílkaj začál kolotoč! Jalovica oběhla třikrát dvorek z hlavu dúle jak v býčí aréně a táhla otca za sebú, lebo provázek sa ím zasekl kolem ruky a né a né ho vysmeknút. Francek nahlédál za drvama jak ťuhýk a čekal, jak to dopadne. Najednú proletěla jalúvka aj s otcem kolem Francka a rovnú proti zahrádce. Branka uletěla jak řepa a tata urazili hlavú kamenný hrnec, kerý byl napíchnutý na palésce u plota. Francek sa enom uščúříl a pronésl: "Včilkaj bych sa měl taty optat, kam majú tak napilno!"

Otec v letu zapackovali o hrabje a zapichli sa nosem do zahrádky - hnedkaj vyvalili hnízdo krtků aj z mladýma. Jaksi sa ím podařilo dostat sa na nohy, ale jalúvka jela jak šnelcúg rovnú proti zavřenéj mlatevni. U vrát sa ale zarazila, otočila jak na štyráku, špagát sa uškubl a tata velikým oblúkem proletěli zhnilýma deskama do mlatevně. Ostala po nich enom černá ďúra jak po zlodějovi… Řvali jak z nápovědy a dyž vylézli ven, byli dodrápaný, jak dyby na nich vletěl pelech koček. Vypluli plevy aj z hlinú a ze sakrama letěli do izby pro flintu, že tú potforu rohatú zastřelijú na fleku jak schořa.

Francek z uctivéj dálky potichučky vynésl rozsudek: "Tož tak, to máte za ty kostelové chrústy! A kostelník to ešče chytnú - enom dočkajte…"

Tata jalúvku nezastřelili, neměli doma ani jeden patrón.

A kostelník? Dyž jednú odzvónili na věži klekání, zpátky už nešli, ale jeli po zadku až dúle, lebo ím "kdosi" na schodky vylél erteplovú máčku…"