MASŤ NA ZLODĚJE

Dacanů, lumpů a zlodějů chodí toléj po světě, že sa člověk bojí podivat do zrcadla… Co není přikuté, to ukradú! Snáď už mosí byt konec světa! - zahromovali stařeček Pagáč a kopli do práznéj králíkárně, v keréj krom bobků neostál do rána ani chup…

"Kerá sviňa zlodějská sa to opovážila? Aby mu báchor zbrantovatěl, až ich bude žrat!" - brblali a nahlédali z obúch stran přes ploty, esli tam někde neuhlédnú nekerého ze svých dvanásti králíků. "Éj, nedaj bože, abych ho dostál do rukú, obrátíl bych ho jak kožu z králíka! Že sa pámbu može na toto dívat!"

Dyž zahlédli "súseda přes jedno" hrobařa Krumpáča, jak líčijú v zahrádce stromky vápnem, hnedkaj ím zvěstovali, co sa stalo, a ptali sa, esli nekeho neviděli z pytlem.

"Neviděl," pravili hrobař. "Ale proč si nekúpíš pořádného psa? Tak ti može chodit po baráku kde chce jak po rynku!"

"Psa? Psa sem už měl - a také ně ho kdosi ukradl… Najlepší by bylo, dybych dostál kúpit pořádného tygra, aby takého vandráka hnedkaj zežrál aj z botama!"

"Ja, počkaj!" - zpomněli si hrobař. "Víš, kdo by to mohl byt? Dneskaj ráno, ešče za tmy, sa pakovali komedyjanté, co měli "U stávku" střelnicu s kolotočem. Je dosť možné, že si sebú vzali neco na památku."

Stařeček sa búchli do čela: "Ja, krúci, vidíš - včílkaj už ně to došlo! Tak ale před třema dňama sem dolezlo také robsko s krúžkama v ušách, krútila zadkem jak kočka v únoru a esli préj neprodáme vajca. Prodál sem jí deset za dvacet grajcarů - šak Kača zrovna nebyla doma - řekl sem si: Bude na gořalku! A co sem ich vybíral v komoře z ječmeňa, tož ta ledačina najisto prozgúňala dvorek aj s králíkama, lebo očiska měla jak kúzelník. Aby jí hrom paprče spálíl!"

"Tož vidíš, jak dobře nakúpila: za dvacet grajcarů deset vajec a k temu ešče dvanást králíků! Nó, prodávat umíš dobře!" - rýpli Krumpáč. "Ale nic si z teho nedělaj, aspoň neco obětováls na oltář kumštu!" - dodali, ale honem zahýbali za šopu. Ešče učuli nekolik škaredých nadávek a sakrú, keré za něma stařeček poslali.

K večeru ím hrobař donésli párek králíků, aby ím dali "počinek" do práznéj králíkárně a tým si ich zaséj udobřili. Pagáč naléli do dvúch štamprlí halúzkovéj a rozvykládali sa, lebo měli "zarazenú lútosť":

"Jožko, lesti chceš byt dobrým - život ťa mosí vychovat. Dyž zme byli ešče také hlúpé ščeňacka, vtlúkali nám do hlavy mórese ve škole pán řídící a doma zaséj mamička s tatíčkem. Éj, namúdušu, šak nám ich vtlúkali aj do téj části, co sa na ní sedí… A víš, proč ti to vyprávjám? Podivaj sa kolem sebe, koléj všelijakých ledačin mezi nama chodí. Ty sa vychovat nepodařilo! Víš, že nekeří ludé nedovedú rozpoznat, co je moje a co je tvoje? Víš, jak sa krade? Už sem si kolikrát říkál, že byzme místo kolového honu na zajíce měli udělat taký hon na zloděje - éj, rubal bych do teho jak do festuňgu!"

"Počkaj, Matúšku," - zarazili ich hrobař. "Páné u súdu by temu nechtěli rozumnět!"

"Já vím, na to sú zákony - sú, aj byly! Kdysi préj usekli paprču každému, kdo neco ukradl. Dneskaj to néni možné - víš, kolej ludí by chodilo bez ruky? Lebo préj vozili zloděja v kleci a ukazovali ho jak opícu a švindléřské pekaře namáčali v koši do luže! Dobré to bylo…

Zme rozdělení na zvířacka a ludské plemeno - šak to aj někdy těžko rozpoznáš… Podivaj sa na teho věčně ožralého pastýřa Strožocha: Dyž je mezi dobytkem, je to člověk - doňďa mezi ludí, je to hovado! Co vydělá, to propije! No vidíš - a tací ludé ti závidijú, dyž si kúpíš nový kožuch. Ale sú aj tací, že ti závidijú, dyž máš na svém pohřebě pěkné počasí…

Já to dycky říkám: zlodějna a závisť je najvěčí pohroma ludí! Dyž si tak někdy přeříkávám v tych múdrých knížkách, co ně poščáváš, tož bych dál dohromady indyckú děvčicu a Seveřana. A věřím, že by z nich najisto vyšél dobrý člověk - lebo Ind nezávidí a Seveřan nekrade!

No, ale nic sa neboj, šak na ty králíky kdosi doplatí, éj doplatí - já už si na to masť nandu!"

Vtem pohlédli na vežu kostela a vykříkli:

"Herdek, já tady valím zmaty a mám jet orat. A ty sa běž podivat do téj tvojéj "zahrádky odpočinku", esli ti tam nekdo neukradl pomník!"

Hrobař vyšli ze vrátek a stařeček zapřihali krávy.

U Pagáčú měli kozu. Pěkná kozena jak drúžka a hlavu stavjala jak generál-obršt fon Ézlkopf. A dójila jak hlúpá – dávala teho do hrotka tak na »čestné uznání«. Ale jedného dna oči kalné, hlava zvěsená a nebyla k poznání. Ani dójit, ani žrat, tož co s takú ledačinú? Prodat!

A stařeček už stáli v městečku na tarmaku a čekali na kunčofta.

Aj dyž byla koza jak obraný herinek, vemeno měla jak putnu a na to sa nachytali istý Bočnica z Kopanic. Dyž ju ale začali obhlédat s připominkú, že na ní koža visí jak fjertúšek na hambálku, stařeček sa vyšpónovali a jak mudrc začali přednášat:

„Bočnico, moc nad kozú nemedituj, moc nekibicuj a počúvaj: Já prodávám, ty kupuješ! Máš před sebú kozu a žádného slona – nekupuješ teda »kočku v pytli«! Nikdo ťa nenutí – tvoje peníze, moja koza. Říkáš, že na ni visí koža jak fjertúšek na hambálku. To teda máš pravdu, »upluskaná« jak panímáma mlynářka néni, ale je dost možné, že je taká ucasnovaná po kozlatoch, či co – vím já? Naleju ti čistého vína: pamatuj si, kdo ošidí bližního svého, je sviňa!

Koza sa prodává ze dvúch příčin – buď potřebuješ peníze, lebo po ní nic néní… Vyber si – taják v lotériji! Enomže u mna to máš istější. No, kup si los – máš istotu, že vyhraješ? Nemáš! No tož vidíš. Dyž si ale kúpíš moju kozu, tož ju aj budeš mět – a najisto, Bočnico!

Podivaj sa na tú kozu! Jak vidíš, tož stojí a mečí – a bobky z ní také padajú. Je teda jasné, že je živá a zdutá také néni. A že je trošku posmutnělá? Možná, že je neščasno zamilovaná do capa, lebo ju uřkla baba-čarodenica. či zežrala hřebík – vím já? To teda namúdušu nevím!

No a včílkaj si zesumíruj, že bys túto kozu kúpíl, dondeš dom, dáš jí nažrat sena, v kerém bude náhodu kus drátu, lebo podkovák – a do třech dní ju máš hore kotama… Lesti má už včílkaj hřebík v sobě, tož to máš narychtované a nemosíš na nic čekat! Dyby ti přeca enom zdechla, maso z ní posekáš do klobásí, že budú jak mandle a samý zoft. Kožu necháš vyčínit a starý Dratva ušijú tvojéj ženě ševrové holénky, že také nemá ani cířarovna Zita. Z rohů si uděláš pod navrátím háky na chomúty a za kosti dostaneš od handrláka hrnec na kyšku – tož co ešče chceš? Dyž to tak vezneš zvršku dúle a od spodka navrch – krúci, Bočnico, víš ty, že by bylo najlepší, dyby ti ta koza zdechla – vydělal bys na tem…!“

Bočnica sa už nezmohli ani na slovo a hleďa vybúlenýma očima do jedného fleku jak hypnotizovaný, odpočítali peníze a kozu zaplatili…

Stařeček ešče ten den k večeru kúpili kozu novú a až za tmy sa s ňú brali dom.

V jednéj dědině sa zastavili v nádražní hospodě na pivo. Kozu uvázali k prvnímu dřevu, keré potmě našmátrali, a šli do šenku. Za chvílku sa vrátili – a koza byla v sakroch… Začali létat kolem hospody, vyřváňali na všecky strany, ale koze nikde. Najednú učuli za keřiskem jakýsi šustot. V naději našpicovali uši a počúvali. Ale to enom nějaký šohaj obíral svoju galánku a suškál: Dušenko moja sladká, kukulenko malá, holuběnko milučká, dyž sa dívám do tvých očének, tož v nich vidím celý svět…

Stařeček v zúfalství strčili hlavu mezi halúzky a zaprosili:

„Chlapče, enom co je pravda, si převeliký kúzelník, dyž tak dobře vidíš. Pěkně ťa prosím, podivaj sa ešče jednu do tych očének a lesti v nich uhlédneš kozu ze zlomeným rohem, řekni ně o ní – je moja!“

Nedověděli sa ale nic, lebo vyplašený šohaj ich poslál hledat kozu do takého místa, kde by sa nemohla skovat ani myš…

Vtem ale učuli odkáďsi zvrchu jakési divné zamečání. Zvihli hlavu hore a ostali jak přibitý. Byla to jejich koza, kerá visala na závorách. Lebo stařeček ju místo k plotu uvázali ke šraňkom a jak vlak odjél – tož ju vytahly navrch…

Ešče sčestí, že dlúho nevisala. Rychlo ju odřezali, zastrčili jí jazyk zpátky do huby, naléli do ní šestnástku rumu a masírovali jí podlábený krk. Protože ale furt čapala v kolenách, tož si vypoščali tragač a vézli ju dom jak komtesu…

Jedného dna potkali ňa stařeček na dědině a ešče ani nedodořekli „Vitaj!“, už ně nabízali: Chceš kúpit kozu? Dobrá kozena, žere, dójí, ale má jednu vadu – pěšky neudělá ani krok a mosíš ju všady vozit na tragači – aj k ženichovi…

Za nějaký čas zešli sa súsedé při míšání trnek u Cyrila Píščale. Vúňa z lízačky sa míšala ze »smradem« z kvasu, kerého měl Cyril ve štyrech bečkách dobrých deset věder. Mezitým co tetka ze súsedú Frgálkú přidali ze škopka poslední lízačky do kotla, chlapé obrátili celú dědinu naruby. Pomlúvili mrtvé ze živýma a už bylo málem k půlnoci, dyž sa řeč zavédla kolem zlodějů. Cyril, kerý býl kdysi kapelníkem místní dechovky, prozradíl, jak to měl zrychlované, dyž nekerý z muzikantů šél vybírat na muziku:

,,Nikemu sem nevěříl! Kdo šel vybírat, dostál do jednéj ruky taléřek a do druhéj živé muchy… A nedaj bože, aby mu nekerá uletěla!“

,,To má Matúš inší masť na zloděje“ – zasmíli sa Peléšek. „Enom ať vám poví, proč sem mu na tarmaku mosél poščat lušňu…“

Cyril hnedkaj uderíl na stařečka Pagáča: ,,Éj, ty ftáku zelený, cos zaséj provedl? Tož to vyval – jak to bylo s tým zlodějem?!“

Napřed sa krútili jak hlísta na šporhéltě, ale potem si přeca enom dali řéct:

„Šak víte – néni to tak dávno – co na jarmaku okradli starého Obrúčku. Dyž mu umřela žena, šél chudák tři hodiny pěšky prodávat do městečka krávu, lebo ju už neměl kdo poklúzat. Byla to pěkná kravka, tož ju aj brzo prodál a potem únavú usnúl na schodku u kostela. A tam ho kdosi tak obrál, že mu ostaly enom klapky na očách, aby sa mohl vybečat…

A od teho dňa to na mňa ležalo jak kameň. Jak teho lumpa zlodějského enom dostat? Šak sa říká: Kdo počká, ten sa dočká!

A dočkál sem sa! Zrovna tehdá, dyž sem prodával tú kozu!“

,,Tú, co chtěla byt tým ajznboňákem a vylézla ti na závory?“ – uščúřili sa Peléšek.

„Já ti dám ajznboňáka, až ťa čert zebere, piskořu!“ – odsekli stařeček a vykládali dál:

„Ale měl sem na prodaj aj kocúra. A včílkaj došlo k temu, o čem sem nechtěl mlúvit a skrzevá co si sypu popel na hlavu: porušíl sem zákon! Ale snáď ně bude odpuščené… Tož, jak už sem říkál, kozu sem prodál. Ešče sem si peníze několikrát přepočítál a potem sem ich tak naschvál ledabylo zastrčíl do kapce u kabáta. Kocúra sem měl v míšku pod pažú a co sa tak túlám mezi búdama a dobytkem, abych si obhlédl novú kozu, tož najednú učuju za sebú taký řev, jak dyby nekeho párali. Pravím si: Co zpíváš, kanárku – co sa ti přihodilo nemilého? Pocem, ať ti pofúkám bebinko! Ale ten néenom že potřeboval pofúkat, ale aj vykúpat, lebo mimo zpěvu lúbezného vyluzovál aj »vůňu« podivnú…

A včíl mosíte vědět, co zapříčinilo ten koncert: Tož ten, co řvál a smrděl, nebyl nikdo inší než zlodějisko škaredé, kerý ně šel po penězoch. No a potem sem sa dověděl, že to býl ten samý raubíř, kerý okradl chudáka Obrúčku! Enomže s tým sem už počítal napřed, že by sa taký ťuhýk mohl přinatrefít. A protože u pořádných ludí bývá zvykem, že dyž donde náščeva, podá sa jí ruka, tož sem mu také narychtovál „přátelské“ přivítání: přidrátovál sem si do kapce natáhnutú pasť na potkány… Nó a dyž už sa ně tak pevno držíš – pravíl sem si – poď mezi voze! Udělám ti přednášku o slušných móresoch! Zakřičál sem: Chlapci, podajte ně lušňu z voza. Mám kocúra, kerý ně chodí na vlaštovky – mosím ho vyplatit!

A včíl ně bude každý advokát naisto rozumět, že sem nic neprovédl proti právu. Vytahl sem kocúra z míška a strčil ho zlodějovi do gatí… No a včílkaj sem začal vyplácat – teho kocúra! Enom z lušně třísky létaly! Šak ani nevím, jak sa to stalo, že sem kocúra lušňú ani jednú netrefíl! Mosél sem mět tenkrát nejakú špatnú mušku…

Tož tak – a to je všecko. Čekal sem od súdu pozvání pro těžké ublížení na těle, ale nedošlo. Kocúr ňa nežalovál…“

Policajt Buben, kerý zrovna drcali v kotli lízačku, sa potutelno uščúřili a pravili:

„Došlo, Matúšku, došlo, ale enom také kraťučké říkání. Žepréj mám vyšetřit případ a zjistit pachatela. Totkaj od Metúda Peléška sem sa už o tvém »súdním procesu« dověděl a tým pádem moje šetření mělo, jak říkajú páné, »hladký průběh«. Z moci úřední sem na okres poslál tento protokól.“ Buben vytáhli z kapce usmolený notes, nasadili si brýle a pomali přeříkávali:

„Prohlašuju týmto místopřísežně, že sem sa dňa teho a teho vypravíl hledat pachatela. Prozgúňál sem celú dědinu počínaja mrchoviskem u pískovéj jamy a konča u Matúša Ždaráka z čísla stodevatenást a táto činnosť byla korunovaná bez najmenších výsledků. Jako korpus delikty přikládám rozbitú lušňu, kerú neznámý pachatel smýkl postiženého nekolikrát po jistéj části těla, kerú doložte k aktom…“