AJ KAMEŇ NĚKDY ZMĚKNE Přišlo jaro. Zem voněla, všecko začalo pučat a nalévat sa. Ptáčci šviřinkali, kočky mňančaly na kálenicách, kohút sa nafukovál a špónovál na drvách jak dyby mu patřily všecky slépky v dědině a muchy sa hónily kolem záchoda. No - všady plno lásky, enom Janek Obrúčkůj byl smutný jak želva a chodil sám… Zanevřel na to "hadí plémě" od téj doby, co ho ta Putifarka - Anča Lízačková tak hanebno zradila. Ale to už sú tři roky, zrada přebolela a už aj přestál zpívat svoju zamilovanú:
Ani žádný neví co ňa bolí ani ten pán dochtor co ňa hójí bolí mňa hlavička srdca polovička…
A protože čas je najlepší dochtor a na bolavé srdco je najlepší lék "živočišné teplo a živý obklad", zahleděl sa jednú u muziky Marynce Ohnicovéj hluboko do očí… Třebaže byl enom synkem chalupníka a Marynka z gruntu, zahořala jak laterňa a svatý Antonínek sa na obláčku spokojeno ščúříl, že zaséj dvě srdéčka ťukajú v jednem taktu. Neščúřili sa ale starý Ohnica. Jedného dňa vletěli do izby jak tornádo, "zabubnovali" jak na prodaj drév a podali Marynce ultimátum: "Pocem, ty opíco! Od kdy sa slézáš s tým schořem a jak to, že já o tem nic nevím - cóóó? Esli ťa s tu lúzú ešče jednu uhlédnu, tož poznáš tatu! Zrúbu ťa jak financ kozu. Takú žebrotu v baráku živit nebudu - ženicha k tobě rovného ti dovedu já! Rozumělas!?" Naťukli sa, že ím bombík od krku ufrngl až za pec a z brbláním odešli z izby. Marynka - chuďato zlaté, bečala a nebylo s ňú řeči. Ohnica dali vědět Janečkovi, kdo porúčá na gruntě a připomenuli, že lesti ho z jejich cérú ešče někde nachytajú, tož ho roškubnú jak daňovú upomínku a hodijú přes plot! Ale jak už to bývá: co sa zakazuje, to najvěc šmakuje a hlavně dyž ide o lásku… Ešče ten večer, ledvá sa zmrklo, šustl šorec kolem zahrádky a z druhéj strany sa přehúpl Janeček přes plot. U mlatevně pod starým ořechem sa zešli a horké slza mísily sa na vyšívaných květoch Janečkovéj košule. Aj měsíček vlezl za mračno, lebo sa nemohl dívat na bolesť tychto dvúch mladých ludí. A dobře že sa skovál - neviděl aspoň další ludskú špatnosť. Starý Ohnica, kerý dávali pozor jak ostříž, vyběhli ze stínu a nemilosrdno švihali bičem do neščasnéj dvojice. Koléj sakrú a škaredých nadávek při tem padlo, to sa nedá řéct. Janeček zaťál zuby, ale přemohl sa enom na chvílku. Slovácká krev zabúřila, ruka vyletěla jak šabla - a Ohnica přeletěli přes sečkovicu, kde ostali ležat a řvali jak pominutý. Janeček obtúlíl Marynku a kosárky enom šústly nad plotem… Ohnica už věcéj švihat nemohli, lebo měli zlomenú ruku. U Ohniců bylo tenkrát boží dopuščení a starý si všecku zlosť vylévali na Marynce tak, že už sa na to nedalo dívat. Nad humnama sa nésla smutná pěsnička:
Nad Myjavu sú dvě hvězdy jasné, u súsedú majú dívča krásné, keď ho vidím, mosím hořekovat, su chudobný, nesmím ho milovat…
To Janeček sa pokúšál vyzpívat svoju bolesť… Starý Ohnica podali na Janečka žalobu a slubovali mu hroznú pomstu. Dyž byla trojica po delší době předvolaná k súdu, převelice sa pán súcí divili, co to majú před sebú. - Starý Ohnica v novém lajbli, hubu jak měsíček, veržinu v kútku a z každéj strany jedného z mladých… Pán súcí nahlédli do protokolu, potem na těch třech a pravili: "Počúvajte, dyž sa tak na vás dívám, tož nijak zuřivo nevypadáte a že byste sa chtěli súdit - to už sa ně teprú nezdá!" "Tož víte, pane rado," - povidajú Ohnica, "já to beru zpátky - víte, tento, jak bych vám to pověděl - Janek je ináč dobré chlapisko a já sem také nebýl lepší… a - a potem budu stařečkem - víte!?" Marynka sa stydlivo přikrývá vlňáčkem a Janeček ju hladí pohledem. Odcházajú a "stařeček" pravijú Janečkovi: "Tož víš, Janku, šak nic ve zlém - ale byla to facka, jak dyž kůň kopne!" |