MEDVĚD

Enom aby si zrechnovali "co ich čeká a co ich nemine", seděli stařeček Pagáč na lavce u mlatevně a listovali ve "Snáři".

"Metúde, cosi škaredého sa ně valí do cesty" - zavolali přes plot na súseda Peléška - "zdálo sa ně dneskaj v noci o velice zakaděných malých děckách - a to je ostuda jak Babylón…!"

"Nemaluj čérta na zeď a nevěř na také hovadiny! Co by ťa mohlo potkat?" - vybafli přes fajku Peléšek a brali sa do chléva.

"No šak to je ono - že čért nikdá nespí!" - zkrúšeno dodali stařeček a zastrčili "Snář" do okénka v komoře.

Vtem učuli venku řev jakéhosi pazgřivca:

"Klucííí, pote sa podívááát - dojel cirkúúús!"

Aj dyž měli klukovské roky za sebú, zvědavo vyhlédli z vrátek a vyšli před chalupu. Potem sa brali pomáli za dědinu, kde už banda kluků obhlédala náščevu, kerá rozkládala svoje inštrumenty na trávníku pod topolama. "Muž ohnivých očí - Klaksón", kerý mohl byt před třiceti rokama načisto mladý chlap, létál v roztrhaných gaťách kolem desek, trámů a plachet a sakrovál tak ščavnato, že kluci enom přivírali oči…

"Kam sa naši tatíček hrabú na teho komedyjanta" - povídal Cyril Míškúj. "Také umijú zahergótovat, ale protivá němu sú hadra!"

Zatýmco principál rozkládál plachty, "Okarína" hadí žena prala ve škopku neco, co mohlo byt kdysi košula, a šašek "Bimbo" dójil za vozem kozu do škatule od marmelády. "Prudce jedovatý had" chrápál v kysni na pilinách a naisto už dávno zapomněl, že měl kdysi zuby. V kleci, z keréj sa táhl smrad na sto honů, seděl "zlatý hřebík večera" - medveď a žváchál tvarohový vdolek, kerý mu hodíl Jurka Lušňúj.

Dyž stařeček obhlédli osazenstvo, přecedili přes zuby:

"Dívaja sa na tych fištrónú, tož každý je věcéj podobný na zloděja než na krávu - mosím ít zamknút slépky…"

Tak den přešel v rychtování na tuto důležitú událosť, kerá načisto obrátila v dědině život naruby. Ledvá odzvonilo klekání, ozval sa taký rumraj, že sa ludé křižovali jak při hromobití a vybíhali z chalup ven. A nebylo sa ani čemu divit, lebo komedyjanti štandrlovali, jak dyž sa utrhnú z řetaza.

Principál ve fraku s cylindrem na hlavě jél na koňovi a trúbíl na křídlovku. "Okarína", ověšená malovanýma hadrama, bubnovala na cigánský bubének a opíca, olíňaná jak sto roků stará baranica, jí seděla za krkem, vystrkovala na zvědavce "slúnko" a břéskala jak pominutá. A na zatvrdění muziky řezál do činelů a do bubna šašek Bimbo - ináč švagr principálúj - a védl na řetázku medveďa…

Dyž fanfáry skončily, principál sa uklóníl, odkašlál, rozhlédl sa důležito po "hojném publiku", keré sa skládalo najvěc z usoplených děcek, a začál:

"Vážené publikum! Dovolujeme si vám zdvořile oznámiti, že po zámořském tourné zavítal k vám světoznámý cirkus "KAFEMLINI" se svým bohatým programem. Několik světových umělců vám předvede něco, co jste dosud ve svém životě neviděli. Krev stydnouti vám bude v žilách, až spatříte Okarínu - hadí ženu, kterak tato ovine si prudce jedovatého hada kolem své šíje. Jediné nepatrné uštknutí tímto hadem znamenalo by její okamžitou smrt!

Velevážené publikum, to ale není všecko! Zlatým hřebem večera je zápas s medvědem. K tomuto zápasu se může přihlásiti kterýkoli občan. Kdo porazí tohoto dravce kanadských hvozdů, obdrží prémii dva zlaté, a kdo vydrží zápasit pět minut, dostane odměnu jeden zlatý. V případě, že by se některý odvážlivec přihlásil, oznámíme to nejváženějšímu publiku ještě před představením!"

Principál sa znova uklóníl, šašek uderíl do bubna místo tečky a průvod sa ubírál do cirkusu…

Chlapé sa začali scházat v hospodě "Na špici" a řeč sa védla enom kolem cirkusu a zápasu z medveděm. Stařeček popíjali spokojeno pivo, dyž sa k ním najednú obrátíl hajný Čagan a pravíl:

"Ná, počúvaj, Matúšu, ty, najvěčí biják v dědině a čučíš jak pěna. Všecí tady vykládajú, že v dědině néni chlapa, kerý by si na teho chupoňa trúfl, a ty tady sedíš jak nakřápnuté vajce z vytečeným žlútkem! Dovédls u muziky vyházet celú hospodu aj z hospockým, policajta pověsit za gatě na šprlata k šentyšu - a najednú sa takéj kočky olezenéj bójíš? Néni ťa haňba?"

Stařeček sa ustrašeno rozhlédli kolem sebe a dyž viděli, že všecky oči sú na ně upříté, věděli v tú chvílu, že buď svoju reputáciju zachránijú, lebo sú do konca života v dědině vyřízený. K temu druhému nemohli připustit za žádnú cenu! Krév sa ím navalila do hlavy, nafúkli sa a přecedili přes zuby:

"Cóóó - já že sa bojím? Takého kocúra čapatého? Jaký by mosél byt, aby na mňa stačíl? Jak s ním rúbnu, tož enom blechy z něho vyletijú! A co říkál ten tajtrlík - že kdo s tú skaplinú vydrží zápasit pět minuť, tož dostane zlatku? Chachááá - za pět minuť už z něho možú večeřat guláš!!!" To poslední už vykříkli a bácli pěsťú na stůl.

"No, Matúšu, nechcu mluvit napřed" - podpichovál policajt Buben. "Je pravda, že si silák, ale jedno mosíš uznat: medveď je medveď a nevím, lesti si trúfneš!?"

"To je pravda - Buben má recht!" - súhlasili ostatní.

"Co je pravda - kdo má recht?" - vybřéskli stařeček. "Krúci, já vám ukážu, vy piskoři, kdo je v dědině chlap! Éj, basom dušu - ukážu! Kdo ňa nezná, tož ňa pozná. A saďme sa, že za minuťu bude ten chupoň ležat jak měch erteplí!!!"

Z ticha, keré v tú chvílku nastalo, ozvál sa za šprlatama hospocký Pipa:

"Platí, Matúšu!"

"O koléj?" - stařeček nato.

"O dvě zlatky!"

"Platí!" - a pleskli hospockému do dlaně.

Tým byl případ spečetěný: Stařeček Pagáč půjdu z medvědem za pase… Za chvílku to věděla celá dědina a principál narychlo namalovaným plagátem událosť potvrdíl.

Stařeček sa už dlúho v hospodě nemotali a brali sa s všelijakýma myšlénkama dom. Venďa do chalupy, pravili:

"Kačo, nachystaj ně tu novú božíhodovú košulu a vyglancuj ně holénky - a ponáhlaj sa!"

"Ná, kam ideš včílkaj ve všední den? Snáď ne za robú?" - zavrčali tetka.

"Nerečnuj a dělaj! Nemám kdy sa s tebú bavit!" - odsekli a vyslékali staré hadry. Potem ešče odběhli do komory a dali si "hlteček" na guráž.

V téj době už byla cirkusová búda napraná luďma, že by jabko nepropadlo. Ná, jak by také ne, dyť taká komédyja sa tak honem netrefí…

Ale kdo o túto komédyju došél, byli akorát hotař Klásek, lebo ležali v hradiščském špitáli ze slepým střevem. Dověděli sa o tem až za štrnást dní, dyž sa vrátili dom.

Šak už cestú ze štacióna ím to ludé vyprávjali, ale všecko to povídání brali z lezervú, lebo věděli, že klebety dovedú udělat z komára vola. Zastavili sa v hospodě na pivo, ale aj hospocký ím hnedkaj šuškál do ucha:

"Juro, di sa podivat k Matúšovi. Nemožu sa dovědět, proč sem přestál chodit. Dostál ode mňa dvě zlatky za vyhrátý zápas z medvědem a od cirkusáka také dvě, ale včílkaj chodí slopat kdesi inde. Doňdi ně potem řéct, co sa s ním stalo…"

Po techto řečách to měli Klásek v hlavě tak domotané, že ešče dlúho po půlnoci nemohli usnut. Mysleli, že sa rána ani nedočkajú. Dyž stali jak dobitý, hnedkaj sa vypravili k Pagáčom, aby sa dověděli pravdu z huby najpovolanější - od samého "hrdiny".

Dyž vcházali do chalupy, Pagáčka šli zrovna z huménka z nářitkem nažatéj trávy. Tetka zvraščili hubu, zabrblali cosi "o tem pravém" a vytratili sa ze dvorka, jak dyby došél exekutór…

Klásek potichučky pootevřeli dveřa a nahlédli do izby. Pagáč ležali na lůžku a už zaséj listovali ve "Snáři". Až sa ich lekli, jak vypadali. A v tem momentě byli přesvěčený, že přeca enom bude pravda to, co ludé povídali: Matúša to položilo…

Najprv teda zadúpali v síni a zakvedlovali klučkú, jak dyby teprú došli, a zaťukali, aby ho nevylekali.

"Vitaj Matúšu!" - pozdravili. "Ná, co je s tebú? Za chvílku bude poledně a ty ešče ležíš?"

"Vitaj Jurko!" - oplatili mu pozdrav a dodali: "Dneskaj ně není jaksi dobře, tož sem ostál v lůžku. Cos ně donésl?"

"Děckám sa nosijú bombóse a tobě sem donésl ždibek tabáku, abys viděl, že sem na tebe v Hradišči nezapomněl. Zapal si!"

Stařeček, aj dyž měli hubu ešče šrégo, sa uščúřili, nacpali si a spokojeno bafali…

"Kdys dojél?" - optali sa mezi dýmem.

"Včera odpoledňa. Zaplať pámbu!" - zaklepali na dřevo Klásek. "Už to mám za sebú. Slepé střevo ně ufíkli a su včílkaj jak znovuzrozený. Ale o tem až podruhéj. Rači ně řekni, co tu bylo za tú dobu u nás nového?"

Ale stařeček jak dyby přeslechli. Enom bafali, až ím z faje iskry létaly, a jezdili očima po stropě…

,.A cos hledal v tem "Snáři"?" - navazovali řeč Klásek.

"Ale, zdálo sa ně o kravincoch - a to sú peníze!" - přiznali sa a strčili "Snář" pod duchnu.

"Tož to ti teda vyšlo - "Snář" nelže! Šak sem čúl od hospockého Pipy, žes vyhrál štyry zlatky - a to už sú nějaké peníze!"

Stařeček sa na lůžku zavrtěli, jak dyby seděli v brablencoch, a lúpli očima po Kláskovi.

"Celá dědina o ničem inším nemluví. Škoda, že sem u teho nebýl! Ale jak ťa znám, moséls s tým medvědem sakramensky zavrtět po cirkusi. Že by sas s takú kočkú moc mazlil, néni na tobě ani vidět…"

Ale Pagáč zaséj nic. Enom ruky ím jezdily po duchně a oči po Kláskovi. A vtem jak dyby přehodili veksl, vybafli:

"A neco na hlt - nemáš?"

"Vidíš, ešče žes ně připomněl!" - ťukli sa do čela Klásek a vytáhli ze záňadří pleskačku sliovice. Stařeček po ní hrábli a cucli si. "No vidíš, hnedkaj je ně lepší - to ně chybělo!"

Klásek, kerý by za tú dobu už vyžebrali aj na jalovéj krávě tela, začali byt nevrlý, zakrútili hlavu a brblali:

"Snáď nechceš řéct, že nemáš v baráku ani slzu halúzkovéj? To sa ně teda nezdá!"

"Co sa ti nezdá?" - vybuchli Pagáč. "Celých štrnást dní sem k temu ani nečuchl! Kača ně nedala ani líznút!"

Klásek sa zamračili a jak dyž jedu ukapává, slabikovali:

"Tož, štrnást dní - pravíš? Ani líznút? To možeš vykládat tak Enofě Husibrkovéj, ale né mně! Abys ně balamutíl a cosi přede mnú furt skovávál, to sem si teda tajak tvůj dobrý kamarád nezaslúžíl! Neviděl sem ťa štrnást dní, nemosím ťa vidět zaséj! Listuj si ve "Snáři", Matúšku - listuj. Tam sa najisto dovíš věcéj, než od nějakého Kláska…" - a zvihli sa z lavky.

Stařeček viděli, že "přestřelili", a hnedkaj ho chytili za rukáv:

"Počkaj, Jurko! Co to do tebe vjelo? Měj se mnú trošku uznání - šak vidíš, že su celý špatný - je ně jak po kozlatoch… A sedni si! Su rád, žes za mnú došél. Nemáš ani tušéní, jak včílkaj potřebuju nejakú dobrú dušu, kerá by ňa pochopila. Šecko ti povím, enom co si dám ešče jedného hlta, lebo sa ně huba lepí, jak dybych ju měl nalíčenú arabigumú!"

Upili z pleskačky, ždarákem prohrábli fajku a popel vyklepali do starého porculánového hrnka, kerý měli u lůžka.

Klásek seděli jak na trní a jedním okem pohledali na "zápasníka".

Mezitým už měli stařeček znova nacpánu faju a co si zapalovali, bylo na nich vidět, že přemýšlajú, jak začat. Cítili, že na nich cosi padá…

Najednú sa obrátili ke Kláskovi:

"Víš, Jurko, si můj najvěrnější kamarád. Mám ťa rád, lebo sem tam neco doneseš. No, je pravda, dneskaj teho bylo jak volovi jahoda, ale co sa dá dělat - v núzi pes aj muchy žere…"

A zaséj nic - enom bafali.

Klásek hleděli ze stáhnutým obočím do jedného fleku jak lékárník, dyž v nedělu hrajú taroky. To "špónování" ich tak najedovalo, že byt to nekdo inší než Matúš, dali by mu liskanec. Ale protože trpělivosť aj růže přinášá, dočkali sa…

Stařeček poposedli na lůžku, aby byli výšéj, a náhli sa ke Kláskovi jak k okénku u zpovědnice:

"Jurko, co ti včílkaj povím, z méj huby ešče nikdo nečúl a bude to pravda a nic inšího než pravda! Slub ně při tvém zdravém, dobrém krku, kerým možeš ešče furt pit, kúřit a někdy aj - už méň dobře zpívat - že nikemu nepovíš, co sas ode mně dověděl! Mha přede mnú - mha za mnú. Jedným uchem tam - druhým ven. Srubuješ?"

"Slubuju!" - kývli Klásek.

"Tož tak je dobře - a včíl počúvaj:

Ani dyž sem sa ženil, nebyl sem tak dohúkaný, jak dyž sem šel do cirkusu. Potíl sem sa za ušima jak nemocný kůň a enom sem cítil, jak ně cicúrek teče po chrbtě. Zadek sem měl sevřítý, že by ně ani veržinovú slámku neprotáhl. Ešče ščestí, že zápas nechali až nakonec a mohl sem sa trochu znotýrovat. Ludé sa na mna dívali jak na opícu, že ně až horko polévalo…

A potem to došlo! Křídlovka zatrtkala, činele zařinčaly, tři rany do bubna a principál ohlásíl, že k zápasu z medvědem sa přihlásil místní občan Matúš Pagáč - to jako já - a abych sa narychtovál. Zatýmco ně v hlavě krúžily dvě vyhřáté zlatky od komedyjanta a dvě od hospockého, vyslékál sem lajbl a zdělál baranicu. Cestú do teho krúžku sem si vyhrňál rukávy na košuli a čekál, až ho dovedú - teho kocúra čapatého. Každá vteřina byla hodinu a zdálo sa ně, že su čím dál menší a že už ňa néni ani vidět. Panenko Maryja sedmibolestná - modlil sem sa - už enom aby bylo po tem…

A už vidím, jak ho vedú na řetázku a na tlamě má koženú škramušu, aby ňa nepohryzál. Dyž šél po štyrech, tož nebyl věčí jak řezníkůj Baryn. Ale jak sa postavíl na zadní nohy, začalo ně byt jaksi měko… Ale nato nebylo času myslet, lebo principál pískl a medvěď sa brál na mňa…

Gáb ňa kolem krku - a už zme sa motali jak můj z mojú. Tak ňa dlábíl, jak dybyzme sa dovíjak dlúho neviděli. Najprv ně začal enom tak oklepávat - drrc sem, drrc tam. To ňa ale přestalo bavit. Tož sem ho dvakrát oběhl, abych mu zamotal hlavu, namířím a on - búch ně po hubě, hned sem letěl nosem po pilinách! Stanu, zatnu pěsť a on - búch ně po druhéj škrani - hnedkaj ně piliny z nosa zaséj vyletěly! Ale to už sem věděl, že to néni našpás, lebo jeden rukáv z téj novéj košule byl uškubnutý…

Pravím si: Tož už je teho hrátí z tebú akorát! Včílkaj ťa gabím za hrtáň a vymetu z tebú celú cirkusovú búdu, opíco olezená. Idu mu po krku a vtem ně ta sviňa búchl - obúma tlapama zaráz po ušách! V tu chvílku sem myslél, že sa ně hlava dostala mezi kameně ve šrotovníku. Čapl sem v kolenách, před očima ně vyšlahly plameně a za strašného řevu publika sem sa skácál jak zhnilá vrba. Kocúr čapatý se mnú začal gúlat po pilinách jak z bečkú. Potem ňa chytíl předníma tlapama pod krk a sedl si ně na břuch! Enom sem cítil, jak sa ně kyška, kerú ně dala Kača k večeři, tlačí vrškem aj spodkem ven…

A v téjto chvílce sem si řekl: Zachraň sa, jak možeš! - a ukúsl sem chupoňa do tlapy. Zařval, jak dyby zatrúbilo sto slonů, a pustíl ňa. A to sem potřebovál! Hép na nohy, pác ho po šňupáku, kóp ho do zadku, škrrrk k žebříku, smýk navrch - a než bys řekl "ševc" - seděl sem v samém vršku cirkusovéj búdy…

A protože tam na mňa už nemohl, začál sem naňho zvrchu plut, lebo sem měl ešče hubu plnú slin zmýšaných s pilinama. A to teho blechavca, kerý sa ně zdál zvršku menší než Peléščina Micka, tak rozpajtášilo, že si tú zlosť mosél na nekem vylét. A tož začál lepancovat obecních otců, keří seděli v první řadě! Najvěc to chytíl hajný Čagan, policajt Buben a hospocký Pipa…"

"Temu to přeju najvěc!" - vykříkli Klásek a hnedkaj dodali: "A co ty, dostáls neco?"

"Dostál: horečku štyrycet procent Celestýna!" - vydechli stařeček.

Chudák - pomysleli si Klásek - mosél dostat pořadnú po lebeni! Ešče sa mu to plete, lebo strácá paměť.

"No ja, ale já myslím ty štyry zlatky a všecko dohromady!" - chtěli sa dovědět to najdůležitější.

"Dohromady?" - zpomínali stařeček. "Ja, tož dohromady teho bylo dosť: Nemohl sem slézt důle, tož ňa moseli hasiči zdělat. Stálo to dvě zlatky. Hospockému také dvě - dohromady teda štyry! Z božíhodovéj košule sú pantličky a děcka z ní majú hadérky na hrátí. A nohavice spálila Kača ve šporhéltě. Dohromady teda su včílkaj bez gatí, bez košule a bez štyrech zlatek…

Ale jednu radosť sem měl přeca: nečúl sem, jak ně Kača nadávála! A dyž neco chtěla, tož ně to mosela napsat, lebo sem měl ušiska tak opuchlé, že sem na ně do včerajška nečúl ani slovo!"

Stařeček byli po téj "zpovědi" tak znavený, jak dyby tu kalváriju znovu prodělali. Podívali sa na Kláska a jak kazatel pronésli:

"Jurko, spravíl sem to jak řemeň v ohni a je včílkaj už neskoro chlévek zamykat, dyž vlk kozu zežrál… Je to pryč, ale neco ně ostalo: životní ponaučení:

Já sem byl "silný" v hospodě - ale medveď v cirkusi! A to je veliký rozdíl…"