SÚSEDÉ

Fučál škaredý větr od Buchlova a zvíhál napadané listí vysoko nad chalupy. Hospocký Pipa stáli na ulici ve dveřách, držali v náručí kočku a ze zašklébenú hubú pohlédali na zakaboněné nebe. Dyž ím kolem nosa proletěla ulomená haluza z hrušky, zahromovali:

"Ná, co sa čérti žénijú, lebo sa kdosi oběsíl!" - a zalézli do šenku. Tabulky drnčaly v práchnivých oknách a větr pískál fukama. Stařeček Pagáč seděli na rohovéj lavce za stolem a zapíjali světabol. Dýmili z faje a odplúvali na sukovitú dlážku. Byli "nabitý" jak kanón - enom vybúchnút… Upili z osmičky sliovice a brblali do fúsú:

"Keho chce pámbu jaksapatří potrestat, temu dá mrchu súseda. Zlý súsed je horší než cholera, neštovice, svrab aj blechy dohromady!"

Uderili pěsťú do stola a hlasito zahučali:

"Já tu sviňu mosím zabit!"

Hotař Klásek, kerý dřímali u súsedního stola, otevřeli jednooko a napůl huby zahuhňali:

"Lesti je čas, tož ju zabij!"

"Cóóó - lesti je čas? Dyby to bylo včéra, tož je pozdě!"

"No ja, ale koléj váží - už má aspoň dva metráky?"

"Kde by vzala dva metráky? Tak pětatřicet kilo, ale aj z metlú - jak čarodenica!"

Klásek vystříkli na zem oslzok, fajku znova nacpali a dodali:

"Tož jí daj Kúkalového prášku, aby lepší zažívala. A dyž chceš, aby z ní neco bylo, mosíš jí semtam přihodit trochu pozadku!"

"Éj, ta už dostala po zadku aj po předku a fut néni dobrá!"

"Dyž z ní chceš mět kúsek sádla, mosíš ju přikrmovat - dělaj co dělaj!" - zabrblali Klásek a kalnýma očima pohlédli na Pagáča.

Stařeček sa zaškňúřili, jak dyby ím táhl hlístu ze zadku, vyvalili oči a břéskli:

"Cóóó - jaké sádlo? O kem to planceš?"

,,O kem… Ná, tož o téj svini, co chceš zabit!"

"Ale krúci, dyť já mluvím o téj mrše - o súsedě Peleščeně!!!"

Klásek vyhodili jazykem fajku, chvilku ostali zarazený, jak dyby ím uletěli holubi, a zařvali:

"Ná, ty balamuťo, pleteš koše z baňama, že ti ani Turek nerozumí - tulifojte!"

Stařeček zamrkali jak zmoklá morka a zakoktali:

"Tož, tento, Jurko - pravda, pravda - trochu zme to poplétli! Už sa na mňa nehněvaj aspoň ty, dyž mám na světě také trápení. A - tento, hrome, poď a zavdaj si, chlapče - héj, hospocký, osmičku pro Jurku!"

Klásek z brbláním přisedli, štrngli si a po prvním přípitku už byli zaséj kamarádé na život aj na smrť… Štrngání přibývalo a za chvílku obá strýci hořali jak fagule.

"Jurko, kamaráde," - blekotali stařeček, "ty si můj najvěrnější kamarád a mám ťa rád, jak nikeho na světě. Až ťa budú bolet zuby, všecky ti ich vyškubu - a zadarmo, Jurko! A vašéj kozi paznechty ostřihám, že bude jak nevěsta. Si můj kamarád? Si - a mosíš byt! Šak máme aj stejné metále od císařa pána. Éj, enom si zpomeň, jací zme byli dragúné - jak malovaní! Herdek, robky si za nama mohly krky ukrútit. A dyž sem u muziky rúbl na stůl, tož sa roščípl aj ze šuplíkem - a a a všecko to přede mnú stálo v haptáku aj ze starostů, s policajtem aj z hospockým! A pamatuješ, jak sem jednú v hody pohóníl tych pazgřivců z Léskového? V hospodě po nich ostalo enom trochu smradu jak po schořoch a létali po oranisku jak zajíci při kolovém honě… Éj, bývál sem silák!"

"Býváls, Matúšku - býváls!" - kývli hotař. "Nebylo takého až po Hradišč a doví esli v Hradišči! Zpomínám si, jak sas jednu s Poldú cigánem sadíl, že mu přetahneš koňa. Ešče včíl ťa vidím, jak sis omotál koňský ocas kolem ruky. Cigán vzal koňa u ohlávky a jak zařvál: Vijé! - cosi ruplo a ocas ti ostál v hrsti… Krúci, ten kůň byl směšný a Polda ešče směšnější, dyž si teho "šimla" védl dóm bez ocasa…"

Stařeček sa při tem pomyšlení vypjali, ale hnedkaj sa zlomili jak zvadlá leluja:

"Jurko, darmo zpomínat - všecko je pryč! Dyž sem tehdá dostál nejakú robečku do rukú, tož sem na ní nadělál za tři zlatky škody! A včílkaj? Včílkaj už mám enom dva smysle jak koza - nažrat a lehnút… Lebeňa oblezlá a plesnivá, nohy jak turkynisko a huba rapatá jak předloňská ertepla. Šak dyž ňa v sobotu kovář Obrúčka holívajú, tož ně mosijú strčit palec za škraň, aby tú scvrklú kozu mohli trochu vyšpónovat - no, šak sa ím mockrát stalo, že sa do teho palca aj uřezali…"

Mezi řečú si každú chvílu štrngli a stařeček dál žalovali na osud:

"Vidíš chlapče, co ze mě ty dvě mrchy udělaly? Najprv ně pila krév enom ta čarodenica vyzíblá - Peléščena. Ale včílkaj už aj ta moja! Spřihly sa proti mě jak náruční ze sedlovú a hónijú ňa jak psa. Kam sem tenkrát dál oči, dyž sem si tú opícu brál? Tenkrát mosél mět můj anděl strážný velice nutnú prácu, že ňa v téj máčce nechal až po uši! Éj, basom dušu, to ně neměl dělat, Jurko - neměl!"

A stařeček třaslavým, kostelovým hlasem zanotovali:

"Neošidíl sem sa,

leda na ženě!

Volky možem prodat,

koně zahandlovat,

ale ženu né…"

Dáléj už nezpívali. Vytahli modrý šnuptychl a zatrúbili do něho jak dyž frkne kůň. Utřeli si oči a vydechli jak kovářský měch. Najprv lutovali sebe, potem zpomínali na tatíčka, jak měli rádi jejich mamičku, a nakonec vyčítali mamičce, že dyž byli malučký, proč ich rači neutopili jak koťacko…

Mezitým hospocký donésl zaséj dvě osmičky a stařeček po novém hltě vykládali dál:

"Šak to néni tak dávno, co ně ty dvě Rebeky uvařily medecínu, po keréj sem myslél, že vypluju svoju hříšnú dušu. Kde možú, tam ně neco udělajú na potforu! Jurko, viděls ně chodit za robama? Neviděls. Viděls ně hrát harty? Neviděls. Tož vidíš to, ty trúbo! Si můj najvěrnější kamarád, kerému dám všecko na světě - a lesti ně nevěříš, tož ti dám takú po čuni, hnedkaj budeš hore kotama…"

Najednú skrútili nos a odpluli si, že to letělo oblúkem přes celú šenkovňu:

"Ná, co to kúříš - kočičí chupy, či co? Dyť ti to fajčisko smrdí, že dybys fúkl pod krmík, tož všecí potkáné skapú aj z mladýma! Tot si nacpi mojého. A víš, proč ti furt nadávám - ty kotrmelče?"

"Nevím!" - popravdě sa přiznali Klásek.

"Tož proto, že se mnú doma nikdo nemlúví a su v chalupě méň než mušinec na lampě. Všecko je přede mnú pozamykané jak před zlodějem a grajcara nevyčuchám, aj dybych si nos roškubál. Kača měla dycky peníze skované ve škatulce od viksu pod Panenkú Marijú na šifonéře, ale od téj doby, co s tú Peléščenú duchařijú, je všecko v baráku jak zakleté. Múka, zrno, fazula, špek, uzené, sliovica - všecko poskovávané - a vajca bere slépkám hnedkaj jak ím ze zadku vypadnú! Ešče že sa ně podařilo chytit dvě kuřacka a prodat, lebo ináč zme neměli ani na hlt. A tá vedlejší čarodenica enom proti mě podpichuje a dělá peklo!"

"Nic ně o ní vykládat nemosíš" - dodali Klásek. "To je půl čarodenice a půl čérta! Tú jednu uščípila zmija - a za minutu bylo po ní - po téj zmiji… A hubu má jak mašinkvér!"

"Moja řeč, kamaráde" - dávali mu zapravdu stařeček. ,,Totkaj sem čúl pod okénkem, jak povidá mojéj: Děvčico, neco ti povím! Ten tvůj ozembúch ti chodí za robama, lumpačí a karbaní - dostala sem vnuknutí ze záhrobí! Potfora jedna, dostala préj vnuknutí - a ze záhrobí! No pravdaže, zrovna ju by si vybrali. Tá by mohla dostat ze záhrobí tak nanejvýš po téj hubě škaredéj, klebetníckéj! Zabúchál sem na okno a zařvál: Kačo, pusť ňa do izby, ať jí možu dat tych pár liskanců, co su jí už dávno dlužný - než ju satan odnese do pekla za to rúhání!

Éj, chlapče, to býl štabarc! Tos měl vidět, jak začaly létat po izbě. Nemohly najít ďúru, kadyma vyletět! Ani dyby hrom do chalupy bacíl, by nebyly tak vyplašené. Snáď tenkrát ta herdekbaba vyletěla komínem, lebo sem enom cítíl smrad a baby nikde - klekanica zgrčená, čapatá! Tá sa snáď narodila na hrotku, lebo na maslénce. Furt čučí, jak čert do baně! Tá sa myslím zasměje, enom dyž utěká přes jatelinu, lebo ju to mosí lechtat, dyž táhá zadek po zemi…"

Jedným hltem dopili osmičku a falešno zaskřehotali:

"Nechcem já malučkéj ženy,

tá ju má při saméj zemi…"

Nedozpívali, lebo Pipa donésl novú dávku.

"Na zdraví, Jurko!" - vykříkli a dali si takého hlta, až ím ohryzek poskočíl. Hotař poslúchali už enom tak na půl ucha. Drcli do nich a pravili: "Nespi, ešče ti mosím neco povědět!"

"Povidaj, Matúšku, povidaj - aspoň sa ti uleví" - zamleli těžkým jazykem Klásek.

A stařeček si ulevovali:

"Jak víš, mám pěkného býčka, teho divocha. Šak sa menuje Satan, lebo je furt jak na jehlách. Měl sem ho zavéct do městečka na výstavu. Oblékl sem sa do parádních hábú a vyvédl ho z chléva. Ešče na poslední chvílu sem odběhl do téj budky u hnoja. Satana sem uvázál na pant a ten hnedkaj začál ožírat listí z Peléščinéj trnky. Najednú sa moselo cosi stat, lebo Satan zařvál, frkl, škubl hlavú a hééép! - prohnilé trámce pod búdkú zapraščaly a čmááách - vletěl sem aj ze záchodem do lužovice!

Za plotem sem enom čúl ízlivý chechtot téj vedlejší ďáblovéj nevěsty. Řvál sem dobréj půl hodiny, než ňa ludé učuli a Ondra Žentúr ňa mosél vysekat obuškem ven…

Jurko, celá dědina sa ně smíla, dyž ně z gaťama v hrsti vytahli z močúvky. Tenkrát mosél mět můj anděl strážný podruhéj velice nutnú prácu, lebo ňa v téj máčce nechal až nad uši…

Až za hodnú dobu sem sa dověděl, co tenkrát Peléščena provédla Satanovi: Jak ožírál listí, tož mu hodila do tlamy hrsť pepřu!

Tož to byla první šupa! Za týden nato ně králíci do jedného poscípali, krúpy ně vinohrad potlúkly a nikdo inší ně do kvasu neščákl flašu petrolínu jak Peléščena! Krúci, jak sem sa potem z teho napíl sliovice a krklo sa ně, tož ze mě letěl smrad jak z ajznboňáckéj laterně…

A včílkaj ně Jurko pověz: Su já neščasný člověk? Su! - A možu pit na světabol? Možu! Znáš svojého patrona svatého Juru, jak jede na bílém koňovi a zapichává do tlamy draka? Tož, jak bys ho neznál, přeca býl slavný. Býl, pravdaže býl - ale já budu ešče slavnější! A víš proč, Jurko? Protože až učuješ dvakrát za sebú zvónit umíráčka, tož sem ty dvě ledačiny zamlaždíl pantokem!"

Stařeček vytahli z lajbla šrajtoflu, aby ešče poručili dvě sklénečky. Dyž tam ale nenašli nic, než agnústek z Velehradu, smutno pravili: "Co je po hospodě, v keréj néni zaco pit?" A vyšli do tmavéj noci…

Dyž hlásný na konci dědiny odtrúbíl dvanást, dvá kamarádé sa lúčili. Klásek si nacpali fajku, zamotali sa do dýmu jak indyjánský náčelník a múdro pronésli:

"Matúšku, včílkaj přendeš z červánků zaséj do nahéj skutečnosti. Máš také ščestí, že dybys začál zbírat kravince, tož ich krávy natruc přestanú vyrábjat! A proto ti radím: Hamuj sa! Nesmíš zapomnět, že ti sedí už sedn křížků za krkem a si jak otěřina. Ale tá tvoja baba je jak kyrysár. Tá dyž ťa lapne za kožu pod krkem, tož s tebú vytře smetí pod šifonérem a vypráší ťa o pargan jak starú kacabaju! - Dobrú noc a dobře sa vyspi…"

A túto svatú pravdu, kerú od Kláska učuli, také hnedkaj poznali, dyž došli k chalupě: všecky dvérca aj okna zaryglované! Najprv volali, potem prosili, slubovali, bečali, sakrovali - ale dveřa byly hluché… Tož do nich kopli, až v pantoch zapraščalo a zařvali:

"Po všeckém hovno - enom po včelách med!"

A šli sa vyspat do včelína…