UDRŽUJTE POŽÁR!

Gramlavé paprče máš při kreslení, že je haňba sa na to podivat! - pravili slečna učitelka Franckovi Pagáčovému. "A z přírodopisu máš baňu jak stodolu…"

Zavřeli "knihu hříchů", rozhlédli sa po třídě a optali sa:

"Kerý z vás ně može povědět, jaké známe živly?"

Ani šabla z pochvy by tak rychlo nevyletěla, jak Franckova ruka. Vyšpónovál sa jak liniál a vyhrkl: "…sím vodu, oheň a víno!"

"Prosím ťa, Francku, co to vykládáš - víno…" - divili sa, "jak došéls na víno?"

"…sím, já sem na to nedošél, ale naši stařenka. Dyž jednú načapali stařečka ve sklepě na víně, tož sem čúl, jak vybřéskli: "Už je ten starý kotrmelec zaséj ve svém živlu!""

Slečna učitelka najprv vyvalili oči, potem ím jaksi zaškubalo v kútkoch a honem cosi hledali v šúplati… A dyž sa to stařeček dověděli, div tenkrát Francka očima nespálili a prohlásili, že nevijú, po kem ten šušniflinta je. Ale pokáď si ludé pamatovali, tož sa dycky chválili, že je po nich…

Na túto příhodu, kerú jednu stařeček vyprávjali ve mlýně, dyž dojeli pro šrot, si zpomněli mlynář Múčka, dyž došli k Pagáčom pro patróny. Sotvá pozdravili a zavřeli za sebú dveřa, najednú sa jeden z živlů přihlásíl o slovo: hrom z čista jasna, až sa chalupa v základoch zatřásla… Stařeček poskočili k oknu, rozhrnuli firhaňky a pohlédli na nebe:

"Svatý Petr gúlá kuželky - éj, šak toto mosél byt štelér! Janku, podivaj sa na ty škaredé mračniska henkaj nad Buchlovem - s tama nic dobrého nedonde!"

A než sa nadáli, první krapy už pléskaly na okenní tabulky. Za pár minuť lélo jak z lajty a nastala taká hrůza, že sa křižovali néenom blesky, ale aj stařeček… Zastrčili fajku do kordule a potichučky přeříkávali "Očenáš", lebo měli v poli obilé a vinohrad na pěknéj úrodě. Ešče sa nedostali ani na - "ale zbav nás ode zlého" a hrom bacíl do topola za stodolú, hnedkaj v polici hrnce poskočily. Děcka sa grčily pod halenú na peci jak slépky a stařeček v modlení přidali do tempa. Dyž švácl druhý hrom do zvoničky před chalupú, až tabulky v oknách zařinčaly, vykříkli:

"Herdek, děcka, modlite sa také! Já to sám neutahnu…"

Za chvílku sa černé mračnisko převalilo přes dědinu a mezi Antonínkem a Javořinú už enom dořmívalo. Nad krajinú zasvítila duha jak malovaná pantla na nevěstiném čepení - symbol i dobréj pohody…

Stařeček vyšli před chalupu, nafúkli škraně jak dyby vyhráli bitvu, ale dyž uhlédli, jak sa mlynář usčúřili, zavrčali:

"Co sa hyhúzňáš jak puklý pecen ze špatnéj múky?"

"Ale, tak ňa napadlo" - vymlúvali sa Múčka, "jakú má pámbu s nama patáliju. Každý chce neco inšího. A včílkaj si zrovnaj, že byzme k němu chodili žebrat o vyřízení našéj žádosti a nadáváli tajak na úřadě. To by byla komédyja!"

"To by byla!" - kývli stařeček.

"Třeba taják lúní" - začali mlynář. "Dyž sem býl na Kopanicách henkaj pod horama kupovat dřevo. Potkál sem tam hromadu dokřápaných ludí a tož sem sa ptál, lesti tam měli hody.

"Ále, co hody" - pravili jeden strýc, "to sa enom potkaly dvě procesí. Ti jedni chtěli, aby pršalo, a ti druzí zaséj, aby bylo sucho!"

V téj dědině bylo furt sucho jak na Sahaře a tož pámbíček vyhověl enom jednej žádosti a popršalo… Ale jak! Do týdňa byla dědina zatopená. A včílkaj ti, co chtěli, aby pršalo, tož sa honem zaséj modlili, aby přestalo! Enom jeden člověk býl celkem spokojený - náčelník hasičů! Seděl na střeše zbrojnice a pochvalovál si:

"Krúci, to je vody - to by sa hasilo!""

"Máš pravdu, Janku" - pokyvovali hlavu stařeček - "tak už to v životě chodí. Ale dyž spomněls tych hasičů… Byl sem sa v nedělu podivat na cvičení tych "mladých". To sú inší šohaji, jak zme byli my! Motorová stříkačka špígl-nikl, žebříky dvacet metrů dlúhé - to je inší robota - to sa hasí! My zme pumpovali rukama a hadicú nám z luže létaly žáby aj z rákosím. A dyž to začalo hořat, tož to aj zhořalo…

Tenkrát byl naším náčelníkem ševc Vincek Trča. Jak Jura Knutel zatrúbíl trááá-dááá! - Trčovi sa začaly třepat ruky aj z nohama, překotíl ponk z verpánkem, hnedkaj byly floky v máčce na šporhéltě. Hlavú uškubl ze zdi klecu z hrdličkú - do blůze lezl nohama a do gatí rukama! Jak sa začál motat po izbě, děcka byly v tú ranu vlezené pod postelú a stará Trčena enom klúčovú ďúrkú ze síně nahlédala, až sa ta húlava přežene. Z ulice sa vrátíl pro obušek a dyž býl u stříkačky, tož zistíl, že nemá helmu - lebo v ní měla kočka koťata… Šak né nadarmo sa o něm říkalo, že je z divokých vajec, lebo nás při ohni všeckých tak dohúkál, že než sme zešrúbovali hadice, bylo z chalupy popelisko… Dycky hlásal:

"Co hoří, nechat hořat - a zachraňovat okolí!"

Jednú uhlédl, jak sa oknama valí dým z chalupy. Vletěl k súsedom, kde nikdo nebýl doma, a začal "zachraňovat". Vylúpál ím kachlové kamna, že ich už nikdo v životě nedál dohromady, a vyvalíl troje dveřa aj z futrama. Zeď, kerá súsedila z "hořícím" domem, poléval vodú, že malta opadala až na tihly. Kolikrát letěl s puténkú pro vodu, sa povědět nedá. Dyž s tým býl hotový a celý morýtný vyšél na ulic, tož zistíl, že nic nehořalo! Lebo dým, kerý sa valíl z oken, býl ze spálených buchet…

A dyž ho jednú volali ze súsední dědiny, že u nich hoří, doletěl z vyplazeným jazykem k telefonu a zařvál: "Tady je - tento - náčelník hasičů Vincek Trča! Zme v pohotovosti! Udržujte požár - za hodinu zme tam…"

Nato proletěl dědinú jak uragán, vpadl do hospody a zařvál na "sbor":

"Chlapé, ešče jednu rundu dokola, pivo navrch a jedem!"

Šak také dyž k ohňu dojéli, tož zedníci už míšali maltu na novú chalupu…

Ale ináč to býl dobrý chlap. Nadřél se z lásky k bližnímu - a zadarmo! Ale v téj jeho hlavě to myslelo na inší notečku, než mělo. No a jedného dňa to chudák "dorazíl" načisto…

Stalo sa to na slavnostní schůzi, kde sa jednalo o tem, co sa má vyšit na nový prápor. Trča si vzál slovo a pronésl:

Slavný výbore - teda tento - já bych na tento prápor navrhl - teda heslo:

CO ŤA NEPÁLÍ - NEHAS!

A tým dnem náčelník Trča dohasíl…"