HLT ZA TŘI GRAJCARY Hotař Klásek div nespadli z lavky, jak sa lekli, dyž ím stařeček Pagáč večer zabúchali bičem na okno. "Poď ně pomoct!" - zavolali z voza, dyž Klásek vyšli ze dveří. "Kam jedeš?" "Ná, co to necítíš? Vezu tú durancijovú břečku do pálenice! - chlubili sa stařeček. "Ále, býl sem tam včéra - dneskaj sa ně nechce!" - huhňali Klásek. "Co sa ti nechce? Enom poď! Aspoň jednú uděláš neco užitečného. Budeš ně do puténky nabírat kvas a já to budu odnášat do kotla. Ja - a abych nezapomněl - ufíkni v komoře pořádný kus slaniny - na suchý břuch sa špatně pije!" Klásek brblali, ale za chvílku sa vrátili v haleně a z uzélkem pod pažú. Stařeček enom mrkli po uzélku, aby odhadli, lesti sa hotař při krájání špeku neuřezali do prsta. Znali ho moc dobře, že by sa rozdál, dyby mu pámbu ruky nedržál… "Koléj teho letos budeš mět?" "No, dyž dobře poteče, tož takých štyrycet litrů - aj věcéj. Bylo to dobře uzráté a kvasu mám přes štyry metráky." - A šibli do kráv. Dyž dojeli do pálenice, zrovna z poslední várky vysýpali kostky do potoka a vyplachovali kotel. Vyšlo to na minuťu. Za pomoci súsedů měli za chvílku "zasypané", a protože pod kotlem ešče hořalo, tož tam Klásek přihodili pár polének a prohrábli rošt. Hajný Srnec, kerý pálili poslední, už rozlévali sliovicu ze sodovčáka a dávali koštovat. "Dobrá je" - hodnotili stařeček. "Šak štyryjapadesát má!" "Má - hádáš dobře!" pravili Srnec. "Včílkaj ju nechám týdeň otevřítú, aby vyšly ty smrady. Dva stupně ztratí a bude pěkně "kulatá"." "Tož, okoštujte aj moju!" - přihlásili sa pastýř Tatar. Potem ešče vytahli butelku hlásný Fukar a starý Peléšek - a za chvílku už sa enom mlazgalo, chválilo a řečnovalo… Velikého rozdílu mezi "kapkama" nebylo, lebo trnky byly pěkně uzráté, až sa ím "řitečky scvrkávaly", slunéčka a cukru na vůlu, tož sa sliovička ve sklénečkách enom gúlala… Stařeček po každém koštu mlazgli, oblízli sa a posuzovali: "Chlapé, kemu česť, temu česť - pastýřovi trúba! Néni marná - takú možete ponúknúť aj císařovi pánovi!" Starý Peléšek zakvedlovali sodovčákem a nastavili ho proti lampě: "Šak sa podivajte, jak drží řetázek!" "No, je fajnová a slaďučká jak malvaz, to je bez řeči. Enom sem si tak pravíl, koléj sa téj "halúzkovéj" v téjto pálenici vypálilo? Herdek, to by býl potok! Šak to by mohl mět najlepší zrevidované totkaj "správec" Peléšek!" - připomněli znova stařeček. Peléšek, kerý už najméň štyrycet roků "védli" pálenicu, přiložili pod kotel a poctěný titulem "správec", pokládali za svoju povinnost dat neco do placu: "Tož na chup sa to řéct nedá - to bych mosél nahlédnút do dukomentů, ale je isté, že dybyzme ju vypustili do dědiny, tož jí bude až po křížek na zvoničce… Měl sem a mám tady stejných kunčoftů, keří roka nevynechajú a dycky si "krapečku" vypálijú. To víte, mosí to byt v chalupě jak medicína!" "No to máš recht, lebo dyž donde ta "famfulica", tož Kača si dycky kapne na cukr!" - potvrdili Pagáč. "Enomže, dyž ty si "kapneš", tož pro Kaču už ve sklénce neostanú ani ty tři kapky na cukr…" - trefili hřebík na hlavičku, Fukar. "Trúbo!" - zmohli sa enom na jedno slovo stařeček. "Počkajte, o dvúch "páleníkoch" vám neco povím" - přidali sa do řeči Peléšek a sedli si na klátek. "Enomže, to mosím od začátku. Naisto si ešče pamatujete na dvúch kamarádů, - na Juru Frgála a Vincka Krpála?" ,,Ná, jakbyné -" - potvrdili Tatar - "Jurovi zme říkali "Firnajs" a Vinckovi "Kurník", lebo dyž sa ím neco nedařilo a nadáváli, tož měli plnu hubu firnajsů a kurníků!" "Nonono - to byli oni!" - kývli Paléšek. "Co ím pámbu ubral na rozumě, to ím zaséj přidál na sile a na figuře. Jeden říkával, že čas sú peníze, a ten druhý, že kdo má peníze, ten má čase… A tak ím to vycházalo obúm. Moc dobře sa na ně pasovalo: "Hlúpý možeš byt, enom dyž si zdravý a šmakuje ti!" Chodili spolem jak dvojčata. Dyž sa jeden den pobili, tož sa druhý den obtúlali. A tak to vydržali až do vojny, kde obá padli za císařa pána. K jejich cti budiž připomenuté, že za císařa pána padli aj ludé múdří… Enomže to sem sa dostál až na konec jejich života - a to sem nechtěl. Napřed vám mosím povědět, jak sa skamarádili: Jura šél jednú do lesa rubat stonky. Pilu přes rameno, pantok v ruce. Iďa kolem "Rubiska", uhlédl na stromě visat oběšenca. Doňďa blížéj, první chvílu nemohl poznat, o keho ide. Huba modrá jak fijala a jazyk venku. Chytne ho za nohu - ešče byla teplá! Tož škrk na strom a uřezál haluzu aj s oběšencem. Ten búchl dúle jak prasacko do troků a Jura mu honem povolíl kolem krku zaseknutý štranek. Včílkaj už poznal Vincka a začal s ním casnovat, aby ho dostál k životu. Kombélál mu rukama, obracál ho hnedkaj na břuch, hnedkaj na záda, a aby sa probrál, tož ho liskál po hubě, enom to pleskalo. Najednú Vincek otevřél jedno oko, potem druhé, vypleščíl ich jak sova a vidí nad sebú Juru, jak ho fackuje… Jak býl modrý, v tú chvilku zahořál jak pantla! Vyskočil - a bác Juru, hnedkaj vletěl hubú do kopřiv. A včíl sa začali škubat jak kohúti. Jak ti si tenkrát vyliskali, to sa nedá povědět. Dyž byli v najlepším, tož sa tam namanul hajný Čagan a chtěl, aby zaplatili pokutu za uřezanú haluzu. "Ja totak, pokutu! A za haluzu! No pravda!" - řvali obá jak pominutí. A ruku společnú a nerozdílnú mu vyliskali také. A nakonec to dopadlo tak, že si to potem aj zadkem společným a nerozdílným v ostrožském háreště odseděli…" "No počkaj" - připomněli stařeček Pagáč. "Ale naisto si pamatujete, že dělali v dědině - jak se temu říká - pohřební službu. Truhle nikdo v dědině nedělál, tož sa pro ně moselo jezdit do městečka. A to bylo dobré dvě hodiny s koňama. Dyž umřeli stará Trháčka, tož jeli pro truhlu také. U truhlářa ju naložili a sotvá vyjeli z městečka, začalo pršat. Jura na sebe hodíl halenu, přehodíl si hlavu "darmovisem" a Vincek, žepréj si vleze do truhle. Nazvihl víko a šup tam! Jura šibál do koní a vijó přes dědiny dom. Přejeli jednu dědinu a najednú bylo čut veliký křik: "Kmocháčku, zveste nás!" To partyja cigánů-muzikantů, keří šli vyhrávat do panského sklepa na vinobraní, byla skovaná před déščem pod mostkem. "Šak si vylezte!" - pravíl Jura a muzikanté už sa drápali na vůz. Dyž uhlédli truhlu, z hrůzú posedali kolem a z očima vybúlenýma čučali na křížek a čérné krajky… Šak neujeli ani sto kroků, dyž sa ozvál taký řev, že koně hnedkaj stáli na zadních nohách a Jura měl co dělat, aby ich udržál na opraťách. Jak dyž vletí kuna mezi kuřacka, cigáné hépali z voza a přes pola a křoviska arak na všecky strany. Aj dyž bylo popršané, tož sa ím prášilo za patama. Cimbál aj z basú na ohrabky a kde sas podivál, tam byly rozházané husle. Dneskaj sa temu už nedivím, že sa tak vystrašili. Enom si pomyslete: Vincek chtěl vědět, lesti ešče prší, tož trochu nazvihl víko a z truhle vystrčíl ruku…" Chlapé mezi smíchem popíjali a stařeček každému uřezali křivákem kúšček "svojého" špeku. Peléšek sa honem drali ke slovu, lebo ím Pagáč "přeškubli niť" a chtěli dovykládat to, co začali: "Tož teda, ti dvá - Vincek a Jura - každý rok pálívali sliovicu v téjto pálenici. Ale nikdá spolem! Jak byli kamarádé na život aj na smrť, tož každý si svůj kvas hlédal jak poklad. Trochu sliovice odprodali, aby měli na dáňku, ale ináč popíjali enom tú svoju… Jednú sa domlúvili, že ju pujdú prodat do Hradišča, lebo tam za ňu mohli dostat věcéj. Obá měli butelku v uzélku a ešče za tmy sa brali k městu. Cesta dlúhá a v krku sucho - to víte, jak poránu! Najednú praví Jura: "Vincku, nechcu, abys ně neco dávál zadarmo, ale prodaj ně za tři grajcary hlt téj tvojéj sliovice!" "Co na hltě záleží" - pravíl si Vincek - a prodál. Za chvílu dostál chuť Vincek: "Juro, co dybys ně aj ty dál za tři grajcary okoštovat zaséj hlt téj tvojéj?" Jura si myslél: hlt sem, hlt tam, šak je butela plná, tož co? A prodál teda také. A tajak mašírovali k Hradišču, tak aj sliovica mašírovala do krků Vincka a Jury. Hlt za hltem - Jura Vinckovi a Vincek Jurovi. Za tři grajcary hlt ty mě, za tři grajcary hlt já tobě… Za Novú Vsú už měli hlavy plné, ale butelky prázné. Packovali noha kam kerá a na kunovském mostě už sa začali lepancovat a drcali do sebe jak dva barani. Dyž už sa nemohli udržat na nohách, sedli si na mezu a Jura červený jak rybízák, přejížďál kalnýma očima z jednej butele na druhú a hučál do Vincka: "Počúvaj, ty ožralo - včílkaj vezni rozum do hrsti a zrechnuj ně to: Já sem ti prodál všecku sliovicu a nemám ani grajcar! Krúci, ale že sem měl tři grajcary, to vím naisto…" A šmátral po kapcách. "Nemožeš ich mět, trúbo" - žuchlal Vincek, "lebo sem ti za ně prodál zaséj moju. Šak sa podívaj, že v ní néni ani krapka!" - a podál butelu Jurovi. Ten ju odšpuntovál a fúkl do ní. Vylúdilo to taký zvuk, jak dyby zahúkala sova. Nebyla v ní ani slza… Vincek fúkl do butelky Jurovéj, ale enom mu to hvízdlo kolem nosa, jak dyž meluzína proletí komínem… Seděli a přivřítýma očima čuměli do zemi. Za chvilku sa probrál Jura: "Firnajs - dyž nejsú peníze, tož kde je sliovica?" "To máš recht" - súhlasíl Vincek - "dyž sú obě butele prázdné, tož kde sú peníze? Kurník, že nám ich nekdo ukradl!" "Firnajs, ale co včílkaj budem dělat?" - brblál Jura. "Kurník - co byzme dělali? Pujdem dom!" - blekotál Vincek - "prodali zme ju po cestě, tož včílkaj už nemosíme chodit do Hradišča…" Praščili práznýma butelama do potoka, chytili sa kolem krků a šňúrovali si to od járka k járku. Vinckovi vyletěla ruka jak šabla a rozpajtášený z trnkových kapek zanotovál do kroku tú, kerá na ně byla v tu chvílu jak ušitá:
‚Píjali, píjali dva chlapci z Moravy, pod jednu lipenkú, peníze hledali…'
A Jura sa přidál:
,Piju já, piju já… už sem prepíl všecko, ešče mám prepíjat galánečce děcko…'
- hulákali teda ,dvúhlasně', ale každý inší pěsničku - to ale ani jeden, ani druhý v ten moment nepoznali…" |