ŠLAHAČKA Chalupy v celéj dědině svítily vápnem a všecko bylo narychtované přivítat první svátky jara. Už týdeň před velikonocama zgúňali klučiska kolem potoka a hledali teňúčké prútky na žile. Šak pěkný průtek byl kolikrát vykúpený čmáchnutím do potoka a potem virgajzem doma. Ale za nejaký ten lepanec už stála noša malovaných vajíček, keré sa v pondělí velikonoční cpaly do kapec aj za ňadra. Kde měli děvčicu, stačilo u vrátek zazpívat:
"Maryjáno, stávaj ráno, dávaj vajca každé ráno, jedno bílé, dvě červené, to je moje potěšené…"
…a už sa klučiska drali do izby jak draci a rúbali žilama všecko, co mělo sukně. Šak bárkerý účet býl vyrovnaný při šlahačce! Jak třeba tento. Počúvajte: Štyré pazgřivci - Jurka Luskačkúj, Janek Vrbúj, Jožka Trháčúj a ten ťuhýk Francek Pagáčúj - chodili po šlahačce. Začali už skoro ráno, lebo kolem ósméj už měli košule pěkně naduté a kapce plné vajec malovaných aj syrových. U kapličky si sedli na mezu a "účtovali". Spočítali vajca a zrechnovali nějaký ten grajcar. A hnedkaj nato měl slovo Francek: "Tož tak, kluci - a včílkaj idem ke Kordulom na Terezu! Mosím jí oplatit tú žalovačku ve škole. Šak víte, jak sem si udělál z kaštana fajku. A ešče sem z ní neudělal ani dva puky a dostál sem od strýca školníka takú po hubě, že sem ze stěny uškubl mapu Evropy a spadl do kýbla z uhlem. Šak sem ju tenkrát vykmásál za lelík - opícu! A k temu ně ešče učitel dali dvojku z mravů - Teréza švirgatá!" Zhanobená huba kamarádova mosela byt pomstěná a tož "štyré mušketýré" jak jeden slavnostně pronésli: "Idem na ňu!" A Francek si pro istotu udělál na konci žile suk jak pěsť… Tetka Kordulena pod navrátím zrovna lúpali turkyň, dyž klučiska vletěli do dvora. V tu chvílu cosi zadúpalo a bácly dvérca: Teréza jak schoř šústla ze síně do komory, kde se skovala. "Kde máte Terézu?" - optál sa Francek, enom aby neco řekl, lebo ju už zahlédl. Tetka sa uščúřili, ani od turkyně oči nezvihli a pravili: "Šak ani nevím, lesti je doma…" Hrom by nebýl rychlejší, jak ti štyré pajtáši hépli do síně. Gáb za klučku a škubli. Dvérca sa trochu odlúply a skočily zpátky… "Je tam!" břéskl Janek - a už sa znova dali do táhnutí dveří, enom mrčali. Dyž začalo praščat v pantoch, Teréza najednú pustila klučku a klučiska sa gúlali po zemi. Než sa zvihli, proletěla nad něma jak jelen. Smýk na dvůr a škrk do kurníka. A než za ňú kluci doletěli, už táhla žebřík za sebú. A najvěc ich dožrala tým, dyž na ně udělala dluhý nos a vyplazila jazyk. Začali létat kolem kurníka a břískali jak pavijáné. "Éj, počkaj ty opíco!" - kvíkl Francek, "šak my ťa dostanem, enom sa neboj! Hurá na ňu!!!" A už sa drápali na kurník. Francek védl útok. Dyž ale viděl, že sa na Terezinu pevnosť nedostanú, dál povel: "Henkaj ten škopek sem dogúlat, alebo tu bečicu pod okapem a postavit hore dnem!" Teréza enom svítila očiskama jak zaskočená kuna a nasísala, jak sa bojovníci rychtujú k útoku. Francka, kerého ešče furt svrběl liskanec, co dostál za fajku, hnala tuha po pomstě a v řeči si ulevovál: "Šak počkaj, ty ledačino střapatá, enom dočkaj! Za chvílu budeš štráfatá jak zebra a ze sukní budeš mět cancory!" Tož pravda, přání tu bylo, enom ke skutku scházalo to najhlavnější: dostat sa Terézi na kožu! Ale jak sa zdálo, tá neměla ani trochu chuti prodat ju lacino. To také hnedkaj poznál Francek, sotva sa vydrápál na přistavenú bečku. Ledvá sa zachytíl dvérek od kurníka, křápla ho Teréza bidélkem pro slépky po rukách, že hnedkaj čapěl - jednu ruku v hubě a druhú stískal mezi kolenama. Francek bolesťú zasyčál a vykřikl nový rozkaz: "Škopek postavte na bečku, abych býl výšéj!" Rozkázané, vykonané - a už sa znova drápal hore. To už býl hlavú zarovno s kurníkem a radosťú nad výsledkem vykříkl: "A včílkaj ně podajte žilu! Neco uvidíte!" A uviděli. Sotvá to dořekl, dostál od Tereze první velikonoční vajce - syrové slepičí - rovnú mezi oči! V tú chvílu býl žlutý jak mandarýn a slepý jak koťacko. Ešče neměl ani čas protřít si oči a už dostál druhé! Teréza měla mušku jak kanonýr Jabůrek - trefovala do jedného fleku… A aby dílo zkázy bylo dokonané, na zalepeného Francka sa dvércama z kurníka vyvalilo mračno slámy, plev, peří, kuřinců a všeckého neřádstva, co majú slépky v kurníku. S Franckem sa zatočil néenom celý svět, ale aj škopek, kerý býl zpošika zapřítý na ušách. Dyž vidíte vajce na taléřku, tož je teho enom taká odrobinka. Ale dyž Teréza vystřelila třetí slepičí granát, kerý sa rozstříkl na Franckovéj hlavě, tož myslél, že naňho spadl přinajmenším komín. V tú chvílu ztratíl balanc, škopek mu ujél pod nohama a Francek proletěl dnem do vyschléj bečky. Dušky sa nad ním zavřely jak růža z Jericha a umíráček by nemohl tklivěj zaklinkat než obrúčky, keré sa nad mušketýrem zesypaly… A protože nikdá nebývá tak zle, aby nemohlo byt horší, poslední "slovo" měl Kordulúj pes Portáš. Už dyž klučiska vletěli na dvůr, blavúzňál jak zběsilý a škubal řetazem. Byla to taká potfora steklá a ne nadarmo měli tabulku na vrátoch "Pozor, zlý pes!", lebo jednú už pokúsál listonoša Balíka. Zrovna dyž sa Francek vyhrabávál z rozbitéj bečky, Teréza břéskla z kurníka: "Portášu, chyť ho!" Snad tým ponúknutím dostalo uřvané psisko věcéj sily, lebo sa mu řemének u krku uškubl a z pěnú u huby si to nabrál ke kurníku. Dyž ho klučiska uhlédli, už nečekali. Jurka z Jankem vletěli přes plot k súsedom a Jožka měl ešče čas vyběhnút vrátkama na ulic. Horší už to bylo s Franckem, lebo sa z obrúček a duškú nemohl tak rychlo vymotat. To už býl Portáš u něho. Ešče učúl zlostné zavrčání a známý zvuk trhaných gatí. Jak ho pes rafl u řemeňa, tož mu uškubl pudlo až pod kolena… Z vyvalenýma očima sa začál motat po dvoře a švihal žilú kolem sebe jak Artagňan šablú. Párkrát sa mu podařilo švácnút Portáša po čumáku, ale dyž Teréza z kurníku zařvala "Portášku, enom mu daj, soplivcovi!", - psisko začalo tak dorážat, že Francek už nevěříl, že sa z teho dostane ze zdravú kožú… Dyby nedošli stará Kordulena na pomoc z metlú, dovíjak by to dopadlo. Francek sa aj z armádú tahl přes dědinu jak Napoleon z Ruska a býl od vrchu až dúle žlutý jak húsacko. Janek Vrbúj mu přidržovál uškubnuté pudlo jak šlajér nevěstě, a dyž si za dědinú vytřípál skořápky z gatí, mezi bečáním vzdychl: "Tož toto sú "Veselé velikonoce"? Éj, počkaj ty Terézo švirgatá! Narok ťa tak zrúbu, že si ešče na Ducha svatého nesedneš!"
Chlapé seděli na lavce za chalupú, pokuřovali a řečnovali. Mezi dýmem z faje zpomínali stařeček Pagáč: "Teplúčké velikonoční slunéčko sa ščúří jak laterňa, břehy kolem potoka sú plné fijalek a sedmikrásek, vrbové pruty sú nabité mízú až praščijú a ftáčci šviřinkajú… Nó, pravda, to bývalo tak před padesáti rokama. Ale včílkaj? Včílkaj to má svatý Petr buď špatně naplánované, alebo je tá naša zeměgula nějaká nadrcnutá a derem sa k téj severní točně!" - a zgrčili sa hlúběj do kožucha. Vtem proletěl dvércama z ulice malý Francek ze "svíčkú" u nosa a z vrbovýma prútkama v ruce. Přitočíl sa ke stařečkovi, rukávem si utřel nos a zakňúrál: "Stařečku, včera nám panáček říkali, že zlo máme oplácat dobrem. Je to pravda?" "Nó, tož pravda - tento - máme, pravdaže máme," stařeček na to. Francek radosťú zavýskl: "Jój, to su rád! Já sem vám před chvilkú sedl na brýle a totkaj z nich máte ten drátek. Tož ně včílkaj za to upleťte žilu!" A podával stařečkovi do jednéj ruky pruty a do druhéj drátek… Snáď nikdo v životě neviděl tak vyvalené oči a protahnutú hubu, jak měli v tu chvílu stařeček. Ale protože zrovna moc nedržali na "alotrije" a varhaník Pedál ím hnedkaj slúbili jedny staré brýle, bylo neščestí zažehnané. Vybrali osn najlepších prútků, jedným delším omotali "rúčku" a přes fajku zasyčali na Francka: "Tož drž - ty šušniflinto!" A mezitýmco byli zabraný do pletení, vrátili sa do mladých roků starý Peléšek: "Nechcu mluvit o dnešku, ale špěšéj nebylo v dědině kluka, kerý by vynechál šlahačku. Klučiska začínali až ráno, ale my šohajé už o půlnoci na pondělek. K téjto parádě mosela byt žila, koš na vajca, harmonika a huby dobře narychtované, lebo sa zpívalo až do rána. Moseli zme vyšlahat všecky slobodné děvčice nedaj bože nekerú vynechat! Vajca zme brali enom syrové, lebo zme ich potem prodali a večer nám za ty peníze muzikanté hráli. Šak proto sa téj muzice říká "Hop za vajca"!" "Šak naisto si zpomínáš" - přidali sa hajný Srnec, "dyž zme sa jednú "U zvonka" potkali z "dolníma" - teda z šohajama z dolního konca - vlezli nám do rajónu! No to víte, krev už byla z vína a ze sliovice rozvařená, tož stačilo ostré slovo, drcnutí a jeden "dolňák" už lapěl v koši z vajcama. A už to začalo - vajca létaly luftem jak šršni… Krúci, tenkrát sem dostál jedným vajcem po krku, hnedkaj sem měl žlútko až v gaťách. Ale protože zme byli pevnější jak v letoře tak aj v počtu, tož zme ich hnali jak psů až ke kerchovu. Potem zme už v pokoju dokončili šlahačku u Kačenky Ohnicovéj v poslední chalupě. Býl sem už jaksapatří "unavený", tož sem sa opřel o psí búdu a vyprávjál si ze Sultánem. A dyž už sa kamarádé brali dóm, zistili, že ím chybím do počtu. Začali ňa volat a hledat, aj lužovicu hrabjama protahovali. Až za hodnú chvílu sa starému Ohnicovi zazdálo, že to jejich psisko nějak hlúpo hledí do búdy. A jak by také nehleděl, dyž tam měl hoféra! Herdek, v téj budě bylo teplúčko a tak dobře sa tam spalo! Ale nikdá bych nevěříl, že jeden pes može uživit toléj blech…" Francek sa zahihňál jak hrdlička a stařeček mu dali lepanec: "Nepočúvaj, dyž si staří ludé vyprávjajú! A necasnuj s tým, lebo to nechám stát a možeš si tu žilu upléct sám!" Francek enom posmrkl a hnedkaj býl potichučky jak myška. Stařeček plétli dál a také zaspomínali: "Počkajte, tož to já vám mosím povědět inší históriju" - začali. ,,U Ždaráků měli tři céry: Anču, Kaču a Terézu. Éj, to byly robečky krév a mléko, urostené jak dubiska! Každá měla hubu nabrúsenú jak šablu! Dyž nekeréj neco provédls, tak ťa pleščila, žes udělál koprdeléc jak zajíc. A tož zme si řekli: Včílkaj vás vyplatíme - a jaksapatří! Spávaly spolem v jednej izbě, a protože vyčuchaly, co ich čeká, tož vajca z buchtama už byly venku na štokrlati, dvérca zašprajcované a všecko pozamykané na sto západů. No to tak na nás! Vevalili zme sa do dveří, že enom zapraščaly a vyletěly z pantů. Dyby kuna vletěla mezi slépky, tož věčí kvíkot nemohl byt. Kača proletěla izbú a zhasla lampu. A včílkaj začal potmě virgajs. Rúbali zme to hlava nehlava! Žile hvízdaly luftem naprázdno aj do masa, drcání, řev, sakry a najednú rana - dým a smrad… Tetka Ždaráčena po téj raně došli z lampú a včílkaj zme uviděli tú hrůzu: Janek Míškůj vyvalíl kachle, vletěl zadkem do kamen a mezi sazama létalo peří z duchen. Francek Bočnica řezal žilú Cyrila Píščalu a Ignác Lušňa mlátíl na lúžku Metúda Peléška. Já sem měl hlavu zamotanú do vlňáka a Jura Knutel do mňa rúbal jak do festuňku… Vysmýkali zme si jeden druhému, lebo hnedkaj jak zhasla lampa, tož ty tři Ždarákovy ledačiny vyletěly druhýma dvércama ven… A dneskaj vám možu řéct, že takú "šlahačku" sem v životě ešče nedostál!" - a švihli hotovú žilú Francka po zadku, z kerého odpadlo ešče nekolik přilepených skélek z jejich brýlí… |