RECEPT TOMÁŠA FUTRA Zima na Slovácku. Chalupy jak dyby přikrýl bílú duchnú, snihu až pod okna. Děcka z jedným "šlajštukem" na noze lécú po potoku, strýci zvážajú z lesa dřevo, tetky zametajú před chalupama a chocholúši "svačijú" z vrabcama na silnici. Obrázek taký, jak nám ho do čítanky namalovali majstr Aleš. Mrzne enom praščí a z komínů sa veselo kuří. "Šak ať mrzne!" - libovál si Tomáš Futro, ščúříl sa, bafál z gipsovky a spokojeno sa dívál na hromadu dřeva. Pěkňučký dvůr a na něm ešče pěknější dřevo - radosť sa podivat! Šak sa nadřél jak kůň, než ho dostál na saňách dúle z hor. A než ho pořezál a poščípál, tož býl tak dobitý, že mu mosela stará zdělávat ráno nohy z postele. No, ale včíl už to má z krku a na zimu o topení postarané. Ale jeho radosť netrvala dlúho. Jednoho rána, vyjďa na dvůr, ostál Tomáš stát jak přibitý a zúfalo sa chytíl za tych pár chupú, co mu ešče na hlavě ostalo. Z hromady chybělo několik polének dřeva! Otočíl sa jak na obrtlíku a z řevem vletěl do izby: "Babušo, bralas z téj novéj hromady?" "Ale co ťa vede - dyť máme ešče staré v šopě!" Ze sakrama zgúňál po chalupě, ale dřevo nenašél. Druhého dna už ze strachem lézl z lúžka a ešče z věčím strachem nahlédál okénkem na dvůr. Čeho sa najvěc obával, sa splnilo - zaséj bylo pár polének v sakroch. Třetí den zas - štvrtý zas… Tomáš začál šedivět, mlátíl dvércama jak ženich, čuchál po dvoře jak dedektív Herlok Šolmes, ale zloděja ne a ne dopadnut. Koléj nocí nespál, enom číhál a přemýšlál, až mu v hlavě praščalo - kdo by to enom mohl byt? Že by snáď súsed Šlajza? Tož pravda - nadáváli si každú chvílu přes plot, ať už to bylo skrz slépky či husy a strýc měli Tomáša rádi jak šršňa za košulú. To ale k dokázání nestačilo - to by ich při tem mosél enom dopadnút… "Ale jak - jak ho enom chytit? Pane bože, daj ně rozum!" - lamentoval Tomáš a zúfalo sa tlúkl do hlavy. Dyž už nevyspáním sa sotva držál na nohách a nevěděl kudy kam, najednú dostál osvítění. Vyskočíl až po lampu, zavískl jak šohaj při hodách a obtúlíl Babušu, kerá myslela, že sa Tomáš zblázníl, lebo jí to neudělál už dvacet roků - a zavřél sa do izby… Tam cosi dlúho tajemno kutíl a od teho dňa chodíl z velikým otazníkem nad hlavú a z čertovským úšklebkem v levém kůtku čekál - čekál - čekál jak na tah lotérije… Ale dočkál sa! Jedného dňa šli súsedka Šlajzena do šopy, nabrali náruč bílého dřévečka, rozdělali ve šporhéltě oheň a rychtovali sa vařit oběd. Přiložili pár polének, rozestavili hrnce s kastrólkama a krúžlali erteple. Tetka si veselo prozpěvovali a oheň veselo praskál… Ale najednú to zapraskalo, jak dyž hrom bací! Ozvala sa taká rana, že luďom z druhého konca dědiny padala omítka ze zdí a hajný Čagan, kerý bývál až u lesa v hájovni, sa ze strachem podivál k Buchlovu, co sa s tama zaséj škaredého valí. Na Šlajzovéj chalupě sa nazvihly došky a dvérka z kamen vyletěly přes dveřa na hnůj. Firhaňky z muškátama visaly na zahradní bránce. Kachle sa rozstříkly po izbě a zásmaška aj z máčků byla na stropě. Kočka s opáleným zadkem vletěla do pendlovek a tetka, černá jak Faust dyž vyletěl komínem, přeletěli přes žiglu a spadli zadkem do díže s těstem… Dým - síra - smrad! Šlajzena enom vybřéskli: "Šmarjapanenko, nedaj ně čertom!" - a ostali tvrdá jak ciment. Dyž ich strýc po hodinovém namáčání ve škopku trochu probrali, měli oči vybúlené jak slívy, blekotali cosi o pekle a smrkali viks ešče týden potem… Dyž tú ranu Babuša učula, pokřižovala sa a vydechla: "Nále, pámbíčku milý, snáď néni konec světa?" Tomáš sa spokojeno zaščúříl a pravíl: "Babuško, nic sa neboj žádný konec světa néni, ale je konec kradení dřeva…!" A včíl prapodivná žaloba: strýc Šlajza žalovali! Pán súcí po přečtení protokólu sa obrátili k Tomášovi: "Počúvajte, Futro - je tu na vás žaloba, že ste navrtál polénka, naplníl střelným prachem a hodíl Šlajzom na dvůr! Co temu říkáte?" Tomáš sa zatváříl načisto neviňúčko a filozofovál: "Pane súcí, a kdo ně to može dokázat - viděl ňa nekdo? Já si zaséj možu myslet, že ně Šlajza kradl dřevo. No vidíte, možu mu to dokázat? Nemožu, lebo sem ho neviděl! A dyby aj! Do svých polének, na svojéj hromadě si možu vrtat, co budu chtět! A jak je pámbu nade mnú, na dvůr sem nikemu nic neházál - a - a - nic sem nevrtál…!" Dyby býl rengén na myšlénky, pán súcí by v Tomášovéj hlavě neco viděli, ale moseli rozhodnut ináč: "Počúvajte, Futro, sám su přesvěčený, že sté polénka navrtál, ale pro nedostatek důkazů vás mosím osvobodit!" Tomáš děkuje, ze spokojeným uščuřováním odcházá a starý Šlajza brblú na chodbě: "Herdek, včílkaj abych nahlédl do všeckých polének, lebo ně ešče vyletí do luftu celá chalupa!" A Tomáš dodál: "No, to bys měl - člověk nikdá neví…"
|