MARTINE, ŽE NEZÍŠ SKOKANA?

Že slovácká sliovica dovede udělat z člověka pořádnú "vrtulu" a že pod její parú dělá také kumšty, za které sa nemosí hanbiť žádný eskamotér, dokazuje historka, kerú ně totkaj vyprávjali stařeček Pagáč.

Tož před nekolika rokama šél Jura z Martinem na tarmak prodávat jalůvku. Dobře prodali, "aldamáš" slavili, málo pojedli, málo popili - enomže troška ke trošce - jak říkali stařeček a "ožereš sa aj z koštování".

Dyž už oba měli jaksapatří "královského bažanta" a jazyk těžký zrovna tajak nohy, dali sa na cestu přes pola dom a nohama veselo "štrykovali".

Martin, "dyž býl nalétý jak lampa", mosél zpívat a také hnedkaj zanotovál:

Nepi, šohajku, vodu,

voda sa nehodí,

voděnka je studená,

žaba po ní chodí…

Jura sa přidál, ale to neměl, lebo sa mu dostalo tvrdého pokárání od Martina:

"Nezpívaj - dyť je haňba ťa počúvat! Skřékáš falešno jak Teréza Štruplena na procesí!"

Protože sa nemohli zhodnút ani v notě ani v nohách, byli za chvílu tak znavení, že sa za dědinú u luže zastavili.

Jura, opřítý o mostek jak špatně zavěsené pendlovky, s fajkú, kerá mu v hubě klinkala jak perpentykl a při každém potahnutí přes močku pěkně pískala a ešče pěkněj smrděla, nahlédál přes rákosí do vody. Najisto mu v hlavě ostala poslední štrófka z Martinovéj pěsničky, lebo vytahňa z huby faju, múdro zařečnovál:

"Martine, saďme sa o štyrák: že nezíš skokana?"

Martin hleděl chvilku do prázdna, ale najednú jak dyby sa mu v hlavě rožlo. Nalétý bojovnú letorú sa vyšpónovál a vybafl:

,,Cóóó - ja že nezím skokana? Aj čarodenicu, lesti to chceš vidět - a třeba aj z metlú!"

"Tož sa saďme!"

"Platí -!"

A už sa čmáchali v rákosí. Chytili skokana velikého jak papuč, Martin ho lapíl za břuch a dávaja ho k hubě, skokánek zakuňkál: "Kuň - kuň." Martin sa zamračíl a vybafl:

"Kůň lebo kobyla - všecko fuk; saděné je a pujdeš do břucha!" - a odebrál sa do věčných lovišť, lebo mu Martinovy zuby ukřúply hlavu jak malinu. Z velikú námahú hltál toto "chutné" sústo, ale přeca sa mu podařilo ukúsnút mu jednu nožku a potem ešče druhú…

Jura sa bolestno díval, jak sa mu tratí štyrák ze šrajtofle, lebo naděja na výhru nebyla. Proto ustrašeno navrhovál:

"Martine, nechceš sa spáčit?"

Ten, mokrý jak myš, přestál na chvílku "svačit" a pravíl:

"Co, spáčit - ná co si hlúpý? Ani mna nenapadne, buď vyhraju, alebo prohraju - ale necúfnu!" - a na vůlu aj na moc si tlačíl skokana palcem do krku…

Dyž Jura viděl, že sa v sázce opravdu přepočítál, znova zúfalým hlasem zastonál:

"Počúvaj, Martine - vidím, že ti to neide, měl by sas spáčit!"

No a Martin, kerému už bylo jak pod šibenicú a skokaní nožky mu lézly zpátky do huby, brkl a jak dyby Jurovi milost' dávál - velkomožno pronésl:

"Spáčím sa - ale enom dyž zíš tu druhú půlku skokana…!"

Jura - veliký držgroš - přemýšlál. Buď zaplatit sázku, lebo zest skokana. Ale protože mu býl štyrák milejší, sedl na brázdu a za chvílu skokaní nožky zamávaly naposledy "na pozdrav" z Jurovéj huby…

A včíl obá žabožrúti čapěli za ržú. Ani z kravského chléva nikdo také zvuky nečúl. Ludé pravili, že tenkrát velice řmělo - ale to Jura z Martinem vracali skokana…

Dyž oba "vyčerpali příděl", seděli na brázdě a hleděli do jedného fleku, každý zelený jak ringla.

Najednú přetrhl ticho Jura:

"Martine, a včílkaj ně pověz, proč zme teho skokana zedli?"

Martin si rukávem utřél hubu, vypleščíl očiska na Juru a zavrčál:

"Protože sem enom jednú v životě viděl takého vola jak si ty - měli ho v panském dvoře - a zaslúžíl bys po téj golozni šišatéj, že by ti v ní hučalo jak v buchlovských horách - ty baňo!"

Jura sa ušklébl a na půl huby odsekl:

"Ale měli tam ešče jedného, s téma velikýma rohama - enomže skokany nežrál jak ty - pajtášu šmatlavý!"

A včíl sa chytili pod krky, vyliskali si po hubách, z košulí nadělali pantliček - a zešli sa u súdu, kde ich pán súcí porovnali, ale na skokaní hostinu do smrti nezapomněli…