JANEK VYSKOČ - KOZÍ VRAH

Jedného dna prodávali stařeček Pagáč na tarmaku jalovicu. Kunčofta našli a pléskli si do dlaní. Spokojenosť na obúch stranách, tož že půjdú zapit dobrý kup a prodaj. Sotvá vlézli s kupcem do šenku "U zlatého vola" a pověsili na věšák kožuch z baranicú, už sa obtúlali z Jožkú Frgálem, kamarádem z vojny, kerého neviděli dobrých štyrycet roků. Objímali sa, búchali jeden druhého po zádoch a stískali si ruky, až kosti praščaly. Dyž sa stařečkovi zdálo, že už je teho dosť, vybřéskli:

"Hospocký, třikrát pivo!" - "Došlo!", ozvalo sa za šentyšem.

"Tož víno!" - "Nedošlo!"

"Tož gořalku!"

Hospocký sa zohl pod pult, vytahl flašku, v keréj bylo na dně sliovice, obrátíl to do sebe, mlazgl a kútkem usykl:

"Byla - ale už néni…"

Jožka Frgál zavrzál zubama a zahučál: "Krúci, tož co v temto špeluňgu majú?"

Stařeček sa rozhlédli po hospodě a pravili: "Tak sa ně zdá, že enom smrad, plno much a v pondělí zavříté!"

Nakonec dostali ze sakrama sklenku rumu - a ešče špatného. Po prvním připití a štrngnutí sa všecí zatřepali, jak dyby ich smrť přeskočila. Stařeček nahlédli za šentyš a pronésli pochybnosti o tem, že přeca na hospockém nic zlatého néni - nač sa teda hospoda menuje "U zlatého vola". V tú ranu šenkéř cosi zahučál a od vedlejšího stola se odlúpl taký vandrák, oškubaný jak samica. Přešél kolem hospockého a z jakýmsi tajemným ušklébnutím vyšél z hospody…

Strýc, kerý jalovicu od stařečka kúpili, sa za chvílku rozlúčili a dvá kamarádi ostali v šenku ze svojíma spomínkama.

"Matúšku," začali Frgál, "tři spomínky ně z vojny ostaly. Na tebe, jak dycky křičáváls: Šohajé, střílajte enom do luftu, lebo tam na druhéj straně sú tací chudáci jak my! - Potem na Juru Kláska, jak dovédl feldvéblovi ukrást gořalku aj pod hlavú a potem ju každému spravedlivo rozdělíl do ešusů. - A nakonec na teho zpěváka - říkali zme mu Janíček-zpěváček. Krúci, jak sa enom menovál? Vidíš, už ně paměť neslúží!"

Stařeček zesmutněli, zahleděli sa přes okno na ulic a pomalučky pronésli méno: "Janíček Trnečka."

"No pravdaže - Trnečka!" vykříkl Frgál. "Pamatuju si, jak dycky v noci ve štelungoch zpívál a ty jeho pěsničky sa nésly přes celú frontu, jak dyby býl najhlubší mír… Šak si nikdo netrúfl ani vystřelit! Lebo aj dyž zme si s tema na druhéj straně nerozumněli, tým pěsničkám mosél rozumnět každý. Víš, kerú měl najrači?"

A Frgál popěvovali:

"Před naším je stromeček zelený,

na něm sedí slavíček veselý.

Počuj, milá, jak ten slavík zpívá,

od lúbosti celý svět omdlévá…

Pověz ty ně, můj šohajku, pravdu,

čí já budu, až pujdeš na vojnu?

Až ty budeš na vojně bojovat,

kdo ti bude na domě gazdovat?"

"Rozlévál svoje bolavé srdco, lebo mosél narukovat zrovna dyž sa mu narodilo diťátko a žena mu při tem umírala. Ani na kerchov ju nemohl doprovodit…

"To malučké šlo také brzo za mamičkú," dodali stařeček. "Chlapče, néni možná ani uvěřit, že by na jedného člověka mohlo spadnút toléj bolesti!"

"Dvakrát býl Janíček zasypaný zemú od vybuchlého šrapnéla," spomínali Frgál, "a dycky sa z teho dostál a zaséj zpívál…"

"Zpíval, Jožko - zpíval…" - zasípali stařeček, lebo sa ím stahlo hrdlo. "Ale poslední štrófa pěsničky v jeho životě byla převelice smutná… To tys býl už zajatý, dyž ho poškubál šrapnél a vrátíl sa z lazaretu až rok po vojně. Ale jak sa vrátíl?! Na ty jeho bolavé oči nikdá nezapomenu. V tych bylo toléj smutku a práznoty, že sem sa vyhybál do nich podivat…

Ale nejhroznější bylo, že dyž došél z vojny, tož ňa nepoznál, Jožko! A nikeho z dědiny! Dyž sem naňho promlúvíl, tož sa ně dívál kamsi přes rameno a stahovál obočí. Rukú si přetírál čelo a dycky sa zastavíl na hlubokéj ďúře, kerú měl v hlavě. Snáď mu tá střepina vyškubla z mozku půl života! A k temu všeckému měl aj ustřelenú nohu. Dyž šél přes dědinu a tú dřevěnú nohú klepál o kameně, tož každá tá rana ňa bila do hlavy jak kladivem…

Za nejaký čas mu ludé začali říkat "Janek Vyskoč - kozí vrah". Děcka a nekeří hlúpí ludé naňho pokřikovali: Janku, vyskoč! A Janek vyskočíl - někdy. Z teho sa ohlédl, zaťukál si na čelo a odešél… Odešél do léska, kde měl v zemi jamku vystlanú chvojím. Nohu mu žrali červotoči, ale moselo ho žrat aj neco vňútru. Měl chvílky, kdy sedával na kameni u zmole, kde zamordovali hajného Sojku, a tam celé hodiny hleděl do prázna a cosi potichučky vyprávjál. Nikdo nevěděl, co si vykládá, lebo sa na vojně naučil několik řečí a pokaždéj mluvil ináč.

Dyž sa z teho dostál, začál pit. A dyž už neměl ani grajcara, našél si nejakú prácu a dřél jak kůň. Potem rozdělíl peníze na dvě hromádky: jednu zastrčíl do vojanskéj blůze, kerú furt nosíl a tú druhú zanésl dycky na obec. "Starosto." říkál. "tyto peníze dajte sirotkom po tych, co padli ve vojně!" A už zaséj seděl na kameni pod lesem…

A tak to šlo furt dokola.

"Kozí vrah" mu říkali proto, lebo zabíjál a stahovál kozlata. Jednú sem sa dívál za keřem na Janíčka a počúvál. Až sem sa celý rozklepál a pot ně tekl po zádoch. Janek držál kozlátko v náručí, hladíl ho a mlúvíl k němu:

"Kozenko malá, ešče tu nejsi ani měsíc a už mosíš odejít tam, kde nikeho nic nebolí. A to enom proto, že najdokonalejší tvor na světě ťa chce mět v nedělu k obědu. Máš také neviňúčké očénka a myslíš si, že všecko na temto světě je tak dobré jak ta tvoja mama, kerá ti dává pit. Nikemu neublížilas - no vidíš - a já ťa mosím zabit… Nenaříkaj a nezlob sa na mňa. To víš, život je těžký a ja dostanu za tvůj bilúčký kožúšek tři grajcary a budu mět na gořalku!

Víš, ja už su ztratěný člověk a dlúho tady strašit nebudu. Nemám nic, enom v kapci kúšček špeku. To až kdesi zhynu za plotem a nekdo ňa najde, tož aby ně s ním namastíl a psi ňa zatahnú na kerchov. Budu mět hrob bez kříža - nemám naň peníze. Enom tú moju dřevenú nohu ně tam zapichnú, aby ludé věděli, že tam leží neščasný chlap Janek Vyskoč - kozí vrah…"

Potem kozlátkovi zavázál šátkem oči a povidá:

"Tož tak, kozenko - a včílkaj sa budem hrát na slepú babu. Ty ňa budeš hledat, a protože nic nevíš o zákeřnosti ludí, tož ťa zapchnu v tú chvílu, kdy to budeš najméň čekat. Víš, my ludé sa také celý život hrajem na slepú babu a také dostaneš každú chvílu ranu a nevíš od keho a kdy… Šak dyž sem býl mladý, pěkný, zdravý šohaj a zatáhli ňa do válečného ohňa - ani nevím proč a zač - dali ně blíščavý metál, muzika vyhrávala a pán obrlajtnant ně klepali na rameno. Krúci, kozeno, to byla také hra na slepú babu - také ně mazali med kolem huby, jak ja tobě. Enomže ty na tem budeš lepší. Za chvílu sa budeš hónit s andělíčkama po obláčkoch - ale já? Já mám nohu pryč, maláryja ně žere střeva a střep ze šrapnéla ně trčí kdesi v hlavě…"

A potem jak při nějakém obřadě polúbíl nůž a jedným šmiknutím ukončíl život malého zvířátka. - Chlapče, Janíček Trnečka, to nebýl kozí vrah! To býl najkrásnější člověk, kerého sem v životě potkál…"

"Chudák Janíček!" - vzdychli Frgál.

"Máš pravdu, neščasný člověk, na kerého snáď pámbu zapomněl. Ale najstrašnější bylo, že sa na téjto zeměguli našél "člověk", kerý Janíčka zabíl a okradl ho o tych pár grajcarů, keré chtěl zaséj zanést na obec pro sirotky…"

"Je možné, aby takú sviňu zem nosila?"

"Je, chlapče - je! Víš, Jožko, strašidel sa nebojím - enom zlých ludí. Ale mockrát sa ně v noci zdálo, že Janíčkova dřevěná noha ťuká po dědině…"

Už bylo kolem půlnoci, dyž sa dva kamarádé z vojny rozlúčili a stařeček si to nabrali přes pola dom. Peníze za jalůvku, keré měli v šátečku, zatlačili hlúběj do kapce a vykročili do tmy. Docházaja k lésku, měli jakési zlé tušení, kerého sa nemohli zbavit, ani dyž si do kroku popískávali verbuňk. A dyž ím u pátého mostka "Na pandravě" šústl nad hlavú netopýr a zahúkál sýček, chťa nechťa moseli si rozepnút lémec u krku. Řbetem ruky utřeli zapotěné čelo a čagan stískli pevněj v hrsti. A v tú chvílu cosi černého vylezlo za keřem…

Že by to mohl byt duch, to hnedkaj zavrhli. Ale podle figury sa ím zazdálo, že sa neco podobného motalo kolem šentyša "U zlatého vola". Moc času na přemýšlání neměli, lebo učuli přes hadru zařvání:

"Peníze - lebo…" - a na pistuli cvakl kohútek.

Stařeček sa rozklepali strachem a bylo ím v tu chvílu načisto jasné, že sa z lumpem po súsedsky řečnovat nedá, lebo jedna nabitá pistule je furt lepší než dvacet čaganů. Myšlénky ím bzúkaly hlavu, jak dyž sa rójijú včely. A dyž chlap znova zařvál, zaprosili:

"Dám, kamaráde, dám ti peníze, enom o jednu službu ťa převelice prosím. Šak si také naisto ženatý a tož víš, jaká je z robama domluva. A tá moja je baba čértova, věřit ně nebude, že sem býl okradený, a ešče na zmlátí, že sem peníze propíl! Tož buď téj dobroty a prostřel ně tak zetřikrát kožuch…"

"Daj peníze a potem sa bude střílat!" - zahučál lúpežník.

Stařeček teda vytáhli ze záňadří šáteček s penězama a dali mu ho. Potem roztahli kožuch a chlapisko prásk! prásk! prásk! - a zastrčíl pistulu za opasek.

"Počkaj, chlapče, nepřestávaj!" - vykříkli. "Ešče tady ně smýkni do baranice, ať ně Kača věří, že sem býl v nebezpečí života!"

A tož lumpisko ešče prásk! a cvak, cvak - a rana už nevyšla… Stařeček enom zamžúrali očima a znova žadonili:

"Kamaráde, daj ně ešče jednu do téj baranice!"

"Už nemožu, všecko sem vystřílál!" - zamrčál jak medveď.

Stařeček sa nafúkli jak holub na bani, smýk kožuchem o zem, láp čagan a zařvali, že aj skokani v luži strachem přestali kuňkat:

"Tož tak, ty lumpe, už nemáš patrónky? Šak to sem ty miškéřu potřebovál!!!"

A potem už měli "slovo" enom stařeček a jejich čagan, kerý býl v tú chvílu naisto z téj pohádky "Obušku, z pytla ven!" - lebo bylo enom čut rany, řev a smrad…

A k temu si stařeček ulevovali:

"Tož tak, ty sviňo raubířská! Toto máš, podle zákonů a palagrafú súcího Martina Kordule, za Janíčka-zpěváčka - toto za Janíčka Trnečku - toto za Matúša Pagáča - a toto za všeckých, kerých okradls!!!"

Jak dlúho do lumpa mlátili, jakýma ménama ho častovali a co s ním všecko dělali - to nikdo neví…

A nevěděli to ani stařenka Pagáčka.

Proto krútili hlavú, dyž ím ten jejich "budižkničemu" dali na stůl peníze za jalůvku a položili k ním jednu nohavicu z cizích gatí, lémec z kabáta, pistulu a půlku čagana…