HERODES - TO BÝL KRÁL!

Krúci, děcka préj sú požehnání v chalupě! - sakrovali stařeček Pagáč a drhli kozu rýžákem, kerú ím kdosi na pastvisku tak naviksovál, že byla jak Lucifér. Bílé chupy měla enom kolem očí jak brýle a na ocasi přidrátované kosírky z kohúta…

Druhú kozu už odstrójili najprv, lebo tá měla enom kolem krku střapce ze starého vlňáka a na hlavě péří z moráka, že by sa za tú parádu nemosél haňbit ani Vinetú.

"Hergót, dyť to černidlo neide dúle! Včílkaj abych tú prču ostřihál dohola jak angóráka!" - mudrovali a gécali do koze rýžákem, kerá stála jak mučedník.

"Kerá sviňa to enom provedla? Éj, basom mu dušu jeho ohnivú, šak já to vyždářu a potem ho tak zrychtuju, že ho mama budú týden umývat! Dyť toto už néni možné, co ti podhoděnci prováďajú! Snáď to všecko pozabíjám!" Prskali a pluli jak skřeček, aj dyž si přítem spomněli, že co klučisko také jednú nalíčili policajtovi kozu - ale šmírem!

"Kačo! Čuješ? - Herdek, kde zaséj babúzňáš? Poď sa podivat na tú kozu! Napřed byla čérná, a dyž sem ju sódú vydrhl, tož je modrá! Čím ju ti prašivci enom natřeli? Dyť takú maškaru nemožeš pustit na ulic - je jak v montérkách!" - a drcli do koze, div nespadla.

Tetka sa neozývali, a protože sa ím zdálo, že šli do chléva, vykříkli na Francka, kerý zrovna došél ze škole:

"Běž nahlédnút do chléva, esli tam nejsú stařenka!"

Francek bacíl knížkama pod lavku a už býl ve chlévě. Hnedkaj ale vyletěl ven a křičál: "Stařečku, pote sa podivat, stařenka ležijú pod krávú!"

Vběhli do chléva a z vyvalenýma očima hleděli pod hrant. Tetka ležali roztahnutá jak žaba, celá polétá mlékem, hrotek na břuchu, u hlavy dva kúsky tihle a na čele guču jak erteplu. Stařeček první chvílu nevěděli, co sa stalo, a tož začali krávu odtláčat. Ale ta stála jak přikutá.

"Tož uhni malá, uhni! Ná, cúfni, potforo jedna!"

Ale kráva enom jedným okem nahlédala pod sebe…

"Nečum, to néni tela!" zařvali na krávu, "to je Kača!" Ale vybřéskli znova, lebo ím šlápla na nohu. Francek sa tak lekl, že vyletěl z chléva jak štupl ze sodovky a počúvál stařečkovy sakry, lebo kráva nevěděla, že stójí na jejich noze.

Dyž už si bolesťú nevěděli rady, začali jí krútit ocasem a výsledek sa hnedkaj dostavíl: nahodíla ich tým "kravským špenátem" od kordule až po holénky a potem sa klidno otočila k hrantu. Kde v tú chvílu vzali všecky ty nadávky, těžko řéct. Ale naisto moseli číst Brémůj "Život zvířat", lebo v Africe nikdá nebyli.

Aj dyž na jednu nohu šmatlali, přeca enom vytahli stařenku na dvůr, opřeli ich o zeď a polévali vodu. Ta sa za chvílku probrali a hleděli kolem sebe, jak dyby sa probudili z těžkého sna. V hlavě ím hučalo jak ve mlýně a nemohli sa znotýrovat.

Najednú Francek vyvalíl oči a povídal:

"Stařečku, já už vím, co sa stařence stalo. Oni furt nadáváli, že tu mrchu rohatú nebudú dójit, lebo préj ím švácá ocasem přes hubu. Tož sem ím poradíl, aby jí na ocas uvázali tihlu…"

Stařeček počítali do desíti, prohlédli si Francka a optali sa:

"A nešvácla aj tebe, že ju máš takú červenu? Kdo ti dál po hubě?"

"Pán falář!"

"To je dobře! A za co?"

"Tož ani nám vyprávjali z biblije a ja sem sa optál Jurky Miskového, že dyž ten svatý Elijáš jél na tem ohnivém vozi, tož jak to, že si nepřipálíl zadek? A ten osel Míškúj to na mňa požalovál. Pán falář ňa liščili po hubě a za trest mosím stokrát napsat "Nemám sa divit zázrakom"!"

Stařeček už do desíti nepočítali a dali mu po hubě také…

Dyž jednú tatíček Pagáč prodali na tarmaku krávu, kúpili Franckovi nové bilučké třaslavice, košulku pěkně vyšívanú a širáček s kosírkem. A že býl tak šikovno vymustrovaný, tož že ho stařenka ze stařečkem veznú na púť k Antonínkovi.

Francek býl mezi tú barevnú krású na blatnickém kopci celý vyjevený a dyž dostál od stařenky pět grajcarů na útratu, býl v sédmém nebi. Jazyk mu létál chuťú v pusénce a tož si napřed kúpíl tureckého medu a pendrek. Za chvílku už do sebe súkál střešně a zapíl sodovkú. Hubu měl zalepenú aj z ušima a břúšek nadutý jak buben. Oblizovál sa jak kočka, očiska mu jezdily po krámkoch a v upotěnéj dlani držál poslední grajcar. A za ten si kúpíl bzenecký oharek jak cep.

Stařeček sa zastavili a pravili stařence: "Kačo, počúvaj! Dyž sa na teho našeho děhýla dívám, jak to všecko do sebe láduje páté přes deváté, ani bych sa nedivíl, dyby sa mu do tych nových gatěček neco stalo. To bych sa nasmíl…"

Nedošli ale ani ke studánce, dyž sa Francek zarazíl, počapl v kolenách, potahl "svíčku" a s očima smutnýma jak bernardýn povídá:

"Stařečku, už sa možete začat smít…"

A dyž před nějakým časem jeli z celú famílijú vlakem, svatosvatě sa zapřísahali, že byli z děckama naposledy… Tenkrát poznali, co dovedú! Řevu jak v opičím ráju a škubali sa mezi sebú jak psi. Napomínání a hrození řemeněm nepomáhalo - jak dyž hrách na stěnu háže! Tož stařeček pod tíhú utrpení rezignovali a dali ratolesti rodu Pagáčového do vůle boží.

Dokáď ty štyré ušmúranci lozili enom po nich, tož to ešče ušlo. Ale jak začali byt familijérní a vybírali si ostatní osazenstvo ve vagóně, tož dva hnedkaj stali, vyšli ven a už sa nevrátili. Ale místo nich stáli ve dveřách průvodčí a přísno prohlásili:

"Strýcu, buď tady bude ticho a pořádek, lebo vám udělám nepřijemnosť!"

Stařeček stíhaný těžkým osudem enom zamrkali, utřeli si zapotěné čelo a zúfalo pronésli:

"Nepřijemnosť? Už neuděláte, pane konduchtér - a počúvajte proč: Umřeli nám ve Vracově kmotřenka a jedeme ím na pohřeb. Dyž zme vycházali z chalupy, Kača spadla do močúvky a včíl sa suší doma na peci. Jurka aj z věncem vylézl v minuléj stanici, nahlédnutí z okna ně stálo fajku s císařem pánem, Franckovi uletěl nový širáček, Anéžka má plné gatě a Jozéfek zežrál lístky… Tož ně včíl řeknite, jakú nepřijemnosť ně ešče možete udělat vy?"

Pán konduchtér, kerý měli takých děcek devět, vyslechli stařečkovu kalváriju stojačky jak při hraní rakúskéj hymny, enom hlavu měli zvěsenú. Potem dobrácky poklepali stařečka po rameni a pravili:

"Tož pravíte, strýcu, že jedete na pohřeb do Vracova? Až teda vlak zastaví, tož hnedkaj všecí vylezte, lebo tento vlak jede do Hradišča a ne ke Kyjovu…"

Potem sa podívali na děcka a zevřeli pěsť, až ím kléšťky v ruce několikrát naprázno zacvakaly. Rozhodli sa, až dondú dom, že ty svoje všecky vyplatijú, aj dyby nic neprovédly, lebo taký "foršus" nemože nikdá škodit.

Také si utřeli zapotěné čelo, ani nemrkli a odešli potichučky jak duch.

Stařeček ostali sedět jak zařezaný, ale do děcek jak dyž střelí. Protože v celém vagóně už ostál enom taký přísný pantáta, zesypaly sa na něho jak ose na zhnilú hrušku.

Dyž mu vyvlékly šňúrky z botů a ukrútily tři bombíky od vesty, to ešče vydržál. Dyž mu ale malý Jožka přilepíl báleš trnkama na koleno a Francek praščíl zlatýma hodinkama o lavku, že v nich enom křuplo, vyletěl ven jak z kanóna, bácl dveřama, že sa všecky děcka sjely průvanem až pod okno, a zařvál:

"Herodes - to býl král!"