O ZELENÉJ KRVI

Listí sa smetalo ze stromů a stařeček Pagáč ho zhrňali na hromady. Na jednéj noze měli holénku a na druhéj namotanú nošu hader jak v zimě na pumpě a našlapovali na patu.

,,Vitaj Matúšu!" - ozvalo sa mezi vrznutím vrátek. To už stál Cyril Píščala na dvorku, a než mohli poděkovat na pozdrav, optál sa:

"Kehos kopl?"

"Ešče nikeho, ale zrovna mám chuť!" - zavrčali a už sa rychtovali, že to provedú. Vtém ostřej zafičalo a slúp listí a smetí sa zavrtěl po dvoře.

"A herdek, jaksi začíná profukovat. Poď honem do izby!

Kača navařila křížanek, už to tam týden stojí, nikdo to nechce a prasatom sa to bojíme dat - tož poď okoštovat! Alebo chceš kyšku s erteplama? To je pro pánů, keří sú přežraní masem!"

Cyril škubl hubu jak pes po hovniváloví a neřekl nic.

,,Co sa škňuříš - nechceš?" - urazili sa stařeček. "Tož nechaj stát, tajak dybys přidál!"

V izbě zdělali flintu z věšáka, "zlomili ju", nahlédli proti světlu a pronésli:

"Tož flinta je v rychtyku, ale nemám psa. A myslivec bez psa, to je jak ke křtu bez děcka - ja, počúvaj, ty piskořu namrzlý!" - vybúchli najednú. - "Teho blechavca, cos ně prodál, ti tak lehko neodpustím! Ešče včílkaj sa ně pění krév, dyž si na to zpomenu. A za takého podvraťáka sem ti dál míšek fazule a žídlík sliovice. Éj, basom ti tvoju dušu dřevěnú, špatně vyřezanú - tys ňa doběhl! Dyž to vyrústlo, tož to mělo hubu jak křeček, předek po jozefčíkovi, zadek po vlčákovi a doví co to bylo za parchanta, lebo místo na feny to mělo chuť na kočky… A žepréj hoňák, kerý dobře aportuje! Ja k sakru - dyť tys měl pravdu, lebo si ten zázrak celý den hóníl blechy a seděl u aportu… Ešče ščestí, že ně ho kdosi ukradl! Kdy sem si naňho zpomněl, dycky sem měl výčitky svědomí, že su ti cosi dlužný - a tož sem ti poslal to "srnčí" pleco… Dúfám, že ti šmakovalo! Šak ně to dalo roboty, než sem do něho natlúkl kladívkem gulky - to víš, starý cap má tuhé maso jak šicgumu…"

Cyrilovi enom poskočíl ohryzek, mlazgl a zhltl slinu.

"No, nic ve zlém, Cyrilku" - mávli ruku, "zme si kvit. Tys ně prodal hoňáka a ja zaséj tobě prodám dobrého hlédača - a lacino! Za dvě osmičky rumu a paklu tabáku. Žádný aušus - psíček jak malovaný a hlédač, jakého není kraja světa! Jak sa kolem chalupy neco šústne a zbudíš ho, tož řve jak zběsilý!"

"No dobře, kupím ho, tu je ruka" - pravíl Cyril. "Ale včílkaj ně řekni, co máš na téj noze?" - býl zvědavý.

Podivali sa na Cyrila a odpověděli mu otázku: "Víš, kdy je kráva najtěžší?"

"To teda nevím!" - kapitulovál Cyril.

"Dyž ti stojí na noze - ty trúbo!"

Dyž si za nějaký čas došél Cyril pro teho hlédača, stařeček sa smutno rozhlédli po dvoře a pravili:

"Došéls pozdě, Cyrilku. Kdosi ně ho dneskaj v noci ukradl… Ale nic si z teho nedělaj. Do týdňa ti zeženu lepšího, tento býl stejnak taký ledajaký - jak nedonosený - snáď ho ta fenka potratila či co. No ale dyž už si tady, poď se mnú k hajnému Srncovi na kapénku vína. Leží na mně smutek jak můra, od neděle sa nemožu znotýrovat. A tým je vinen ten piskoř Jura Hrotek! Sadíl sa se mnú o demijón vína, že neunesu, co na honě zastřelí. A vyhrál to: zastřelíl krávu…"

Iďa přes dvůr, najednú cosi Cyrilovi plklo na širák. Začál nadávat a zvolávat všecky hromy na holuby. Stařeček sa na "to" podívali a múdro poučovali:

"Ná, co sa paprčíš skrzevá taký kúšček? Enom si zrovnaj, že by v luftě létaly krávy! To bys býl v tú ranu jak myslivec - enom ščetku zastrčit…"

Doňďa do sklepa, už tam seděli nadlesní Tetřev s policajtem Bubnem a popíjali. Hajný Srnec s koštéřem u ramena vítali stařečka s Cyrilem, hnedkaj vypláchli dvě koštovačky a že - sednite si a podržte.

"Je to loňský burgund, to je enom pro fajnové huby! Tož na zdraví!" Usrkli a hnedkaj sa obrátili na stařečka: ,,A jak vám v nedělu dopadl hon?"

"Ále, darmo mlúvit!" - pravili, dyž upili. "Měl sem nejakú skaplú mušku - furt mímo! Náš malý Francek ně ponášál ruksak s patrónama. Večer sa udiveno podivál na prázdný ruksak, potem na mňa a povidá: "Stařečku, kolikrát sa mosí střelit po zajícovi, než scípne?" To si možete myslet, jak ně v tú chvílu bylo. Najrači bych zežrál tú flintu aj z ruksakem…"

Srnec vypustili zbytek vína z koštéřa do žbánka, vytahli z kabele kus slaniny s chlebem a ponúkali: "Pojídajte a zapíjajte - na masné lepší šmakuje!"

Stařeček ešče prozradili, jak sa sadili z Jurú Hrotkem, a nadlesní dodali:

"Éj, namúdušu, to je myslivec! Ten chodí na hony enom proto, že po tatovi zdědíl flintu. Jednú ně dovézl dřevo, tož sem ho pozvál na jezevca. Jura ho uhlédl spěšéj než ja, tož - prásk po něm! Jezevec enom přičapl a čekal. A tož Jura - bac podruhéj - a jezevec smýk do ďúry. Zasakrovál, škráb flintú o zem, škrk k dúpjati a hnedkaj tam měl ruku až po rameno. A v tu chvílu strašlivo zařvál! "Držíš ho?" - ptám sa. Jura s krapama na čele sa zašklébíl a zakňučál: "Já, tož to by bylo dobré - enomže on drží mňa…" Šak od téj doby sa vyhýbá každéj ďúře - aj dyž je od krtka…"

"Ja, tož co sa divíte? To víte - opařená kočka sa aj studenéj vody bójí!" - připomněli stařeček. "Nikdá sa nedá zapomnět, co zme zažili kolem honů. Zpomínáte si na Martina Pulca?"

"Teho, co ho zabíl hrom v "Okasově"?" - optali sa Buben.

"No pravda, teho! Teda, střelec dobrý, enom co je pravda - ale ináč škrťa lakomá. Tak zadarmo sa napit a najezt, na to býl dragún! Jednú, iďa z honu, pozvali nás starý Lušňa: "Chlapé, včera sem pálíl, tož pote na štamprlu!" Byli zme všecí promrzlí, tož sa nám to aj hodilo. Enom Martin, že nemá čas ani chuť a kdesi cosi. Věděli zme moc dobře, že sa prúčá enom tak naoko, aby sa neřeklo, ale jazyk už ho svrběl při pomyšlení, že sa zaséj jednú naslope zadarmo. A šél - a píl. Ale jak? Netrvalo ani hodinu a už měl litr v sobě. A to neměl ani čas, ani chuť! A včílkaj si zrovnajte, že by měl čas aj chuť…

Ale protože trnkové kapky už zmohly inších rytířů, tož za chvílku mrkál jak ospalá slépka a hóníl jazyk z kůtka do kůtka. Najednú zhasl jak petrolínka - hlava sa mu zvézla na stůl a už enom mrčál… A tož co včílkaj s ním - co mu enom provést? To víte, myslivci si daleko pro fištrón nechodijú. Éj, Martinku - budeš banovat! Dali zme hlavy dohromady a za chvílu už zme Martina táhli jak kozu a položili ho do járka u silnice. Potem ešče pár befélů jak na vojně, a dyž bylo všecko zrychlované, poskovávali, zme sa do tmy a čekali. Janek Obrúčka dostál rozkaz vystřelit Martinovi u hlavy. A tož ja! Raná a hnedkaj nato Martinůj řev - řev taký, že sa Jankovi obá kohútky znova natahly…

Mysléli zme první chvílu, že Martina chytí břed. Co všecko sa mu v ten moment v natrúbenéj hlavě zmotalo, zme nevěděli, ale snáď si myslél, že po něm nekdo střelíl jak po zajícovi. Enom tak vleža sa začál obírat a naříkál: "Kdo ste dobrý, pomožte - su střelený! Svatý Martinku, můj patrónečku, nedaj ně zahynút jak kocúrovi za plotem. Ženo moja dobrá, děti moje, zpomínajte v dobrém na vašeho ožralého tatu! Odcházám na věčnosť, lebo mám břuch prostřelený a střeva vénku… Svatý Martinku, dojeď ně pomoct, ty tady možeš byt najskór - máš přeca koňa - enom ně nedaj takú škaredú smrťú zhynút!!!"

Včílkaj zme k Martinovi doběhli z laterňama a posvítili si naňho. Vypleščíl oči na břuch, a dyž viděl, jak mu střévka lezů z košule, tož hekál jak na poslední cestě a žebrál: "Kdo ste dobrý, pomožte a doneste ně kúšček papíru a tužku - mosím pořídit destament!"

Těžko odhadnút, ale podle teho "ozónu", měl snáď v tú chvílu aj v gaťách… A tož zaséj rozkaz: naložit Martina na tragač a vijó do chalupy! Položili zme ho na lúžko, rozepjali košulu a hnedkaj na něho: Nó, víš, Martinku - je to škaredé, enom co je pravda, ale spravit sa to ešče dá, ale mosíš slúbit, že sa ve svém hříšném životě polepšíš!

Martin, mimo svého patronka, zvolávál na pomoc všecky svaté aj z andělama a slubovál, že sliovicu v životě do huby nevezme, že bude pit enom kyšku. A že za nic na světě už nebude pytlačit (vidíš ho, pazgřivca jedného škaredého - to zme o něm nikdo nevěděli) a slubovál hory doly…

No a včílkaj došlo k najslavnějšímu dochtorskému zákroku všeckých dob: Chytíl sem střeva za Martinovú košulú, hodíl ich dvércama na hnůj a pravím: Tož tak - a včíl sa di umyt, ty zasranče! Ty střeva sú ze zajíca - my zme ti ich enom na chvílku poščali…"

Mezi smíchem Srnec nalévali a štrngalo sa na svatého Huberta.

"Já sem tady u vás tenkrát neslúžíl" - pravili nadlesní. "Ale pokáď sem sa dověděl, tož ste chodili na divočáky pod Javořinu. Co byste nám o tem pověděli?" - a obrátili sa na stařečka Pagáča.

"Ja, to už je dávno" - začali. "No, dokáď honíš divočáka, tož je to dobré, ale jak začne divočák hónit tebe - to už sa k valčíku přirovnat nedá, spěšéj ke kvapíku… Jakživ sem nevěděl, jak lehúčko sa dá vylézt na strom. Krúci, ani veverka by ňa nechytila, dyž ně postřelená sviňa zafučala u nohavic! Tá ně tenkrát tak pokřúpala flintu, že ně z ní ostalo enom trochu plechu a třísek. Šak tehdá sem sa zapřisahál, že dyž sviňu, tož enom v krmíku… Dyž sem sa ale dověděl, že hrabě Chorinský platijú za živého divočáka deset rýnských, týdeň sem nespál a přemýšlál, až ně v lebeni praščalo. Deset rýnských - za to kúpíls páru koní!

Hajný Čagan ně prozradíl, že divočáci majú rádi gořalku - no a to už býl k činu enom vrabčí skok. Tož sem sa vypravíl. Vzál sem si do ruksaka mázovku režnéj a hybaj do kotliny "U zabitého žida". Gořalku sem nalél do kastróla, postavíl pod strom a čekál… Měsíček sa ščúříl nad lesem - to už bylo jaksi k půlnoci - dyž sem učúl funění, jak dyž do kopca tlačí, a ke kastrólu sa tahla partyja divočáků vedená kancem. Očiska sem měl vyvalené jak šprúdláky a ani sem nedýchál…

Najprv začál slopat gořalku starý kanec a mosela mu sakramensky šmakovat, lebo si k temu za chvílku aj lehl a enom mlazgál. Na tych ostatních už moc neostalo a co tak drcali rypákama do kastróla, tož pode mnú zapraščalo chabovisko. Rozfrkli sa na všecky strany, enom starý kanec s takým malučkým divočákem sa motali kolem dubiska a mrčali. A vtem ten malučký napřed a starý za ním si to nabrali hore do dubiny. Pravím si: co budu čekat? A prásk po nich! Ten malučký kvíkl a enom sa za ním zaprášilo…"

Stařeček zapukali s fajky, poťúchlo sa rozhlédli kolem, upili a dopovidali:

"Ale ten starý ostál stát jak přibitý. Tož sa pomáli beru k němu a vidím, že má v hubě ocásek teho malého… No včílkaj už ně to bylo načisto jasné! Starý kanec býl z téj gořale tak natrúbený, že neviděl na oči, tož sa teho malého chytíl zubama za ocas a já sem mu ho náhodú ustřelíl! Vzal sem teda ocásek do ruky a odvédl si ožralého kanca až dom, lebo myslél, že ho vede to malučké prasacko…"

A než chlapé došli na to, že je to donebevolajúcí latina, tož stařeček z opatrnosti vyběhli ze sklepa a stratili sa ve tmě…