OBUŠEK "ORLÍHO DRÁPU"

Starý Lokša byli známý písmák a čtenář. Měli všélijakých knížek plnú chalupu. Dyž už přešli celú světová históriju aj z vojnama, "čerpali duševní stravu" z dedektívek a morzakórů a nakonec sa dali na indyjánky. Byli ochotný dat za ně všecko, co měli v chalupě. Ležali v tem celé dně aj noce a dyž usnúli únavú, tož fantazírovali ze spaní, brblali, kňučali, převalovali sa na peci a krapy potu ím stály na čele. Ráno stávali jak dobitý - a měnili chování aj řeč.

A to už jejich "totém" - Kača začál čuchat, že sa z Jakubem cosi divného děje.

Jedného dňa slézaja z pece zařečnovali, že Kača překvapením zapomněla zavřít hubu:

"Bílá skvav, podaj rudému synovi mokasíny, aby mohl odejít do útočišťa sténajících!"

Obuli si holénky a brali sa do téj "voňavéj búdky"…

Cestú zpátky sa zatočili po dvoře, počapli, zastínili si rukú oči a obhlédali morky, z keréj by sa ím hodilo péří do drdolu. Rozhodli sa, že téj zadní okrase zbavijú moráka.

V komoře hltem sliovice "otrávili červa" a v síni zavrčali na bílú skvav:

"Podaj ně tomahavk, mosím ít ukončit život jedného z šumících velikánů v zeleném hvozdu."

To mysléli jako zkosit suchú trnku v "Sádkoch". Hodili pantok přes rameno, podvázali sa lasem (obříslem) a na odchodu promlúvili velice múdro pohnutým hlasem ke svéj drahéj Kači:

"Červánku mého života, nech ťa opatruje veliký Manitua! Ale jak nebude nařezanéj sečky, než dondu, tož ťa zrúbu jak koňa!"

Tetka sa pokřižovali jak před morovú pohromú a letěli do mlatevně.

Strýc si zastrčili "fajku míru" do kordule a vyšli z chalupy.

Dědina sa ím v představě změnila v pustú prériju.

Docházaja k hospodě "U červeného vola", zalechtál ich zlý duch a že sa mu nemohli ubránit, - šak popravdě řečené, sa ani velice nebránili - tož sa načisto lehúčko nechali zatahnút do vigvamu. Jak súsedé uhlédli Lokšu, požduchovali sa, lebo čuli čertovinu a hnedkaj ho zvali ke stolu. Strýc sa velkomožno uvelebili na lávce, zapálili faju, přehlédli orlím zrakem "radu starších", vybafli na všecky strany světové a zahučali:

"Bídný červe, nalej rudému přítelovi ohnivéj vody!"

"Bídný červ" - hospocký Pipa sa zlosťú nafúkl, hnedkaj mu nos zahořál jak laterňa na posledním vagóně, ale zhltl hořkú slinu a donésl před Lokšu šesnástku sliovice. Chlapé sa uščuřovali, štrngali si na zdraví z "indyjánem", řeč sa védla, šesnástek přibývalo a za chvílu v Lokšovéj hlavě "hořál prales".

Dyž vybřéskl po patnástéj:

"Bídný červe, nalej…!" - bídný červ zaskřehotál:

"Všecko prožráls, už nemáš ani vindry - nic sa nalévat nebude!"

Dívaja sa na rozuřeného Pipu, Lokšovi sa zdálo, že vidijú raněného buvola. Ani hladný šakal by tak nezakňúrál jak strýc. Vyskočili jak kočka z horkého šporhélta, zavrtěli nad hlavú "tomahavkem" a zařvali:

"Cóóó - ty mustangovo lejno, ty nechceš nalét Orlímu drápovi? Víš, kdo ja su? Veliký syn prérie - a vykopál sem na tebe válečnú sekeru! Včíl vykopu tobě a tým obuškem ťa cingnu po téj lebeni šišatéj, že pojedeš expres do věčných lovišť - hug hug - domlúvíl sem - mluv dál, Opuchlý červe!"

"Opuchlý červ" nečekál, až dostane po hlavě, ale lapl Lokšu za kožuch a cpál ho z hospody ven. Ale "Orlí dráp" sa vydrápál, naježíl sa jak morák a řóóóch - obušek vyletěl oknem aj z rámem, sklo řinčalo a létalo súsedom do piva.

Lokša létali po šenku jak indyján kolem obětního kůlu, hledali neco pevného do ruky místo obuška a řvali, že ich bylo čut až pod Javořinú.

Začalo ždúrání, škubali sa z hospockým jak psi, překotili pilinovky, trúby spadly na Lokšu, hnedkaj byli černý jak krtek - v luftě visalo pár facek, keré kdesi dopadly…

A už zme zaséj u sudu!

"Orlí dráp" stojí jak zmoklá slépka, dlábí baranicu a je smutný jak pohřeb na obecní útraty.

Pán súcí sa po přečtení protokolu moseli velice přemoct, aby zachovali vážnosť úřadu. Přesto ím to zacukalo kútkama, dyž sa optali:

"Tož co, Lokšo, jak to bylo?"

"Pane rado" - pravili strýc - "my zme sa už z hospockým porovnali - a už zaséj nalévajú ohnivú vodu - šak mám aj pleskačku sebú, nechcete hlt?"

"Děkuju, strýčku, nechcu, až nekdy podruhéj. No ale včíl už sa nedá nic dělat - ohrožovali ste házáním tomahavkem bezpečnost druhých - tož týden vězení podminečně na jeden rok!"

Lokša uctivo poděkovali a smutno si posteskli:

"Tož dopadl sem jak hubkař - a k temu ně ešče ten můj "červánek" hodíl všecky indyjánky do šporhélta…"