STAROSTA FROLIŠ MRŇÚS

Nejaký čas potem, co zvolili Martina Kordulu starostů, besedovali súsedé na kladách u hasickéj zbrojnice. Sedělo ich tam jak brablenců na cukrovéj píščalce a řeč védli stařeček Pagáč:

"Chlapé, ať si říká kdo chce, co chce, Martin je múdré chlapisko. Nikeho sa nebojí a uzdu drží pěkně nakrátko. A to bylo v dědině potřeba! Všecí vidíme, co sa všecko v krátkéj době změnilo: kanále sú položené, už enom vydláždit. Obecní pastúšku, tú haňbu celéj dědiny, nechál omítnút, dál novú střechu, dlážku aj okna - a včílkaj je jak kaplička. Maryna Lízačková ze starým Parganem by sa tak neměli ani na výminku. Od téj doby, co u muziky zliskál teho sopláňa Lušňového, nikeho ani nenapadne, aby sa dál do bitky. A teho věčně ožralého pastýřa Strožocha, kerému zme říkali "buditel národa", lebo dycky tak řvál, že zbudíl celú dědinu - teho včílkaj neučuješ ani pípnut!

A kde sa podíváte, tam je neco nového! Zpomínám si, dyž sem býl ešče klučisko, z jakú chuťú sa při volbách drali ke korytom ludé všélijací. Najčastěj šlo o "honóru", lebo dyž sa řeklo "pán starosta", to mělo načisto inší břink, než třeba "Froliš Mrňús". Šak k takej funkciji patřily aj určité náležitosti. Najprv grunt a měřice, potem veliké břušisko a veržina v kůtku. Rozumu už mohlo byt méněj…

Šak sa jednu dobře strefili starý Hřebík, dyž pravili jejich malému Jožkovi: "Ve škole sa mosíš hlavně naučit podepsat, abys to dotahl aspoň na takového trúbu, jak sú starosta!"

Kocúrkov číslo jedna u nás nastál, dyž starostenský úřad převzal menovaný Froliš Mrňús. Dycky sa nésl přes dědinu jak noša hub a veržina mu trčala z huby jak kanón z lodě. Šak né nadarmo sa říká, že prázná bečka najvěc duní a pražný klas najvýš hlavu zvýhá! Říkali o něm, že má v hlavě vodu. Ale nebyla to pravda, lebo ten nikdá vodu nepíl. Ludé naňho nadáváli, ale ja sem s ním býl v jednéj věci načisto spokójený, lebo ně třikrát oplatíl pytel ječmeňa, kerý sem si od něho vypoščál…

Dyž nastúpíl na trůn, tož si vybrál aj k sobě podobných radních a ostatního osazenstva, policajtem počínaja a hlásným konča. Všady mosél mět první aj poslední slovo. Všady býl, všecko viděl, všecko znál… Dyž sa jednú v hospodě vojančilo, "múdro" pronésl: "Víte, dyž sem bojoval za císařa pána v Netáliji - šak to bylo tenkrát, co sem nésl prápor u Solferína - tož sa mezi nama rozmohla maláryja. A víte, co urobí z teho, kdo ju dostane? Takýto člověk buď umře, alebo zblbne! Tož vidíte: Já sem ju měl také a neumřél sem…"

Tenkrát sa ke mně nahl Cyril Píščala a šuškál ně do ucha: "Starosta Mrňús ví všecko, enom né to, co vím já: Že je starý vůl…""

"Ale jak Mrňús pasovál na policajta Jakuba Šablu, to si už nebudete pamatovat" - hlásili sa ze svojú zpomínkú pastýř Tatar. "Vidím Šablu, jak dyby to bylo dneskaj! Než sa stál policajtem, tož býl kostelníkem. Éj, to býl ťuhýk! Dyž sa mu to hodilo, tož býl hlúpý - ale z teho zaséj múdrý, jak Šalamúnovy gatě. Tajak ve varhanách: chvílu malá píščala a hnedkaj veliká trúba. Ve funkciji kostelníka měl velikú patáliju, lebo býl takéj mekej nátury, že sa při každém pohřebě rozbečál. Z nosa mu téklo jak z rýny, začál kýchat a pozhasínál všecky svíčky…

Dyž už to nemohl vydržat, postěžovál si jednu Mrňúsovi: "Starosto, ostál sem na životní křižovatce: V hospodě ně chlapé nadávajú, že smrdím kadidlem, a v kostele zaséj baby brblú, že smrdím pivem… Tož co mám dělat?"

A Mrňús bez rozmýšlání rozhodl: "Budeš andělíčkem strážníčkem majetku naších občanů!"

První dně sa mu to trochu plétlo, lebo načapaja lumpa jakéhosi, úředno pronésl: "Ve jménu otca aj syna - ste zatknutý!"

Veškeré nařízení a příkaze pro občanstvo sumíroval starosta sám a policajt Šabla tyto přes buben "na vědomosť dávál"… Ani v hody nebylo toléj ludí vénku, jak dyž policajt oznamovál. A tak jedného dňa začál Šabla mlátit do bubna, až sa zdálo, že řmí. Ludé vybíhali ven, jak dyby ím hořaly chalupy, a čekali, až sa policajt ucasnuje. Dyž viděl, že ich věcéj nebude, nasadíl si brýle a začál:

"Na vědomosť sa dává! Mlékárňa vám vyřizuje, abyste večerní mléko nemíchali s raním. - Budú sa rozdělovat na sadbu erteple, tož si nechte očíslovat pytle. - Kamna už došly, sú v hasickém skladišti, trúby sú v obecní kanceláři. - Kača Chocholúšová zapomněla na mezi při sadbě stromků část svého oblečení. Žádá sa, aby sa dostavila do obecní kanceláře a vyzvihla si sukňu. - Jura Míšek nedodál předepsanú dávku vajec. Esli tak do týdňa neučiní, bude za ně popotahovaný až do Hradišča!""

Chlapé sa řehonili a tým byli Tatar pozbuzený. Zabafali z fajky, až sa ím světélko odrazilo na kapce, kerú měli u nosa, a vyprávjali dál:

"Jedného dňa dojél z městečka zvěrolékař, že prohlédat dobytek. Potřebovál k temu šikovného helfra. Dycky sem to dělával já alebo miškéř Pudlo, ale tenkrát starosta určili policajta Šablu. Chodili spolem z chalupy do chalupy, z chléva do chléva a Šabla otvíral kravkám tlamy lebo zvíhál ocase - podle teho, kam chtěli pán zvěrolékař nahlédnút… Večer dostál od pana dochtóra výplatu s tým, aby ím dál potvrzení. Šabla vyškubl list z notesa a napsal:

"Potvrzuju týmto příjem třicet grajcarů za otvírání tlamy a zvíhání ocasa panu zvěrolékařovi. Zveškerú úctu Jakub Šabla.""

"To si velice dobře pamatuju" - přetrhli mu řeč hrobař Krumpáč. "Za vlády Mrňúsa sa změnilo enom to, že mu narústl věčí břuch. Jednú při schůzi obecní rady sa mělo rozhodnút, lesti sa má postavit kolem kerchova zeď. Štyré byli pro, štyré proti. Rozhodovál teda hlas starosty. A Mrňús rozhodli:

"Návrh, aby sa kolem kerchova postavila zeď, sa zamítá, lebo je načisto jasné, že kdo je pod drnem, ten už nemože ven - a kdo je venku, temu sa do hliny nechce. Tož tým pádem je řbitovní zeď venkoncem zbytečná…""

"No vidíš," pravili stařeček Pagáč. "A dyby tu zeď nechal postavit, tož by mu včílkaj netahlo na nohy! Do roka a do dňa sa odebrál do věčných lovišť a prvního radního Báleša hnedkaj druhý den bolel břuch nad pomyšlením, jak zesumírujú řeč nad hrobem. Paráda ale mosela byt - tož jak tú řeč dat enom dohromady? Báleš už búchali hlavú o zeď, ale nepomohlo nic. Dobré myšlénky sú jak knoflíky od košule - také nám velice často chybijú…"

"To víš" - pravili hotař Klásek, "žádný učený z nebe nespadl!"

"To máš teda pravdu. Ale odkáď padajú tací volé, jak býl Báleš? Panebože, proč dáls dušu do barana? Nikdá ně ani ve snu nenapadlo, že by za mnú došél pro rozum! To přeca bylo pod důstojnosť prvního raďního! Ale už stál přede mnú jak špatně vyřezaný svatý, dlábíl baranicu a šlo to z něho jak z chupatéj deky:

"Matúšku - tento - si taký zečtelý člověk - tento - pravda, a naisto aj odbíráš ,Anděla strážného'. Prosím ťa, buď téj dobroty a napiš ně nejaké to říkání nad starostú - tento - víš, mám v téj funkciji prvního radního téj práce pověcéj, tož ně nevycházá času - pravda…"

Bylo ho v tu chvílu jak za grajcar čaju a dívaja sa naňho, jak sa krútí, pravíl sem si: Ja, ty třasořitko, máš moc práce, no pravdaže! Trúba si a nevíš, jak do teho a z kerého konca - tak je to! No dočkaj, šak já ti to nalinkuju, až sa z tebe zadýmí… Mezitým co sem sa rýpál ve fajce, začál sem ho oklepávat:

"Já, tož chlapče, to je těžká robota! To néni podójit kozu a překotit hrotek! To mosíš aj pořádno zamíšat fištrónem a néenom hlasovat v obecní radě - to odkýve aj húpací kůň! Ja, tož abyzme došli k téj věci. Podivaj sa: dostaneš kúpit pěkného koňa, ale aj rapa scíplého. Ten první je za nošu rýnských a ten druhý za fajku tabáku. Mosíš si teda vybrat: Za zlatku ti napíšu takú řeč, že sa rozbečijú aj pomníky kolem a smuteční vrby budu mokré až po kořeně. To je tá najsilnější řeč. - Za padesát grajcarů bych ti ulepíl také obyčajné říkání, při kerém by bečali enom příbuzní a najaté žebračky. Ale to nic néni, to je při každém pohřebě!

Já vím, ty si taká škrťa lakomá a krútíš sa, že je ti to moc! Ale esli chceš, tož ti možu napsat povídání aj za dvacet grajcarů. To ti ale pravím napřed, že ti tam napasuju takých pár frků o nebožčíkovi, že sa ti ludé budú řehtat jak šaškovi v cirkusi a pozůstalí truhlíci ťa tak zřežú, že ti ani jedny máry nebudú pasovat… Báleš z teho býl tak dohúkaný a dostrašený, že třesúcíma rukama vytahl šrajtoflu a položil na stůl ne jednu - ale dvě zlatky…"

"No, Matúšu" - ozvali sa pastýř Tatar, "ja sem na tem pohřebě býl. A podle teho tvojého ceníku bych tu řeč šacovál tak na pětadvacet grajcarů, lebo bečaly enom žebračky a ešče né naplno…"