PÚŤOVÉ TAJEMSTVÍ V ITRNICI

Ludí plný kopec, děvčic jak kfítek, búda na budě a v nich malovaných srdéček, až oči přecházajú. Malovaný chumáč plný smíchu, řečnování a pobíhání - oživený obraz Jože Úprky - svatý Antonínek!

Jedno procesí za druhým sa scházá, aby sa poklónili patronovi věcí ztratěných, ke kerému sa modlí děvčica o šumného šohaja, či šohaj o lúbnú děvčicu a kdoví koléj všelijakých žádostí donde do nebeskéj kanceláře. Ale snáď tam nemajú úředního šimla s byrokratickým sedlem a vyřidijú všecko brzo a k plnéj spokojenosti…

Slunéčko praží do hlav, jazyky sa těžko obracajú a tož jak velblúdi k oázi, tak sa tahnú žízniví do viných bud, kde veselo vyhrávajú harmoniky a pěsnička za pěsničkú letí přes kopec. A tak sa lehko stane, že člověk "zmokne" - vňútru aj z venku. Doletí mračnisko jak travnica a tak ščákne, že vás maměnka mosijú tři dni krúcat. Šak kolikrát sa už stalo, že celé procesí šlo bosky, enom pán falář měli boty přes rameno… To ale nikemu nevadí a za rok je na púti zaséj.

Terézka už kúpila Franckovi srdco jak hucký vdolek a na něm pěkné říkání "Mám ráda tebe - věcéj jak sebe". Proto ju Francek zavédl do léska, aby jí "potvrdíl" jak ju má rád zaséj on… No a narok už dondú na puť z malým Tonečkem!

Janek Pagáčůj, kerý dostál od maměnky pár grajcarů, si kúpíl oharek, špalek za škraň, pendrek a bróžu za širák. A protože už neměl ani grajcara a chuť na turecký med měl, tož si čapl ke štontu a spokojeno lízál tu velikú bílú, sladkú krychlu. Vtem ho ale uhlédl "turek", kerý med prodávál, a jak ho smýkl po krku, hnedkaj sa mu zuby do medu zarazily. Janek tam ostál přilepený jak mucha v trnkách. Napřídanek ho ešče kopl do třaslavic, že packovál až ke sklepom.

Bylo by opravdu těžké popsat všecky ty veselé aj smutné příhody, ale u jednéj sa zastavíme.

Že by tento milúčký blatnický Antonínek, patron milenců, pútní místo, kde sa ludé majú rádi - udělál nechťa dva nepřátele na život aj na smrť, to sa ani nechce věřit. Ale už sa tak stalo!

Starý Kořeň byli řezník - daj ím pámbu lehké odpočinutí - jak sa sluší a patří. Prodávali na púťách pečené itrnice, jelita a klobásky "pravé vepřové". Enomže jak s ňú šél kolem koňa, tož frčál a stavjál sa v opraťách, jak dyž ho džógne střeček…

Jelita dělali takové, že dyž naň šlápl, tož z něho vyletěla ertepla až na hucký kopec. Ale ináč mosely byt samá chuť, lebo si každý oblizovál zamaštěnú hubu až za ušima.

Starý Truskavec veďa ubečaného a usopleného Janečka za ruku, došli také ke Kořenovi na itrnicu. Zašli k pivním búdám do stínu, sedli si na halenu, půlku itrnice dali Jankovi a z velikú chuťú sa zakúsli do teho "tajemstva".

Našup ale letěli zpátky s velikým břeskotem:

"Veru, strýcu, basom vám anděla dřevěného, dubového - aby vás šlak trafíl pres hlavu, dyť v téj itrnici byla hadra!"

Kořeň prohrábli dřevěný uhel pod kotchanem, nahlédli přes brýle a uraženo odsekli:

"Ná, ty balamuťo, a co bys tam chtěl mět za korunu - hedvábný šátek?"

Truskavec ostali stát z otevřítú hubu jak kamený Florijánek. Ale enom chvílu. Potem hépli jak jeleň, búch Kořeňa zbytkem itrnice po hubě a zařvali:

"Čóóó - tož ty si ze mňa budeš ešče robit prču - ty somáre plesnivý, rapatý, fúsatý?" - a říz Kořeňa čaganem po chrbtě, hnedkaj viděli svatého Antonínka aj z andělama. A včílkaj si to mezi sebú rozdali a předvedli pútníkom také představéní, jaké na blatnickém kopečku ešče nikdo neviděl. A ešče k temu aj bez stupného!

Mlátili sa po hubách jelitama a Kořeň vrazili Truskavcovi celý kotchan pečených itrnic na hlavu, že měli sádlo až v holénkách. Truskavec zaséj na oplátku kopli Kořenovi do štontu, hnedkaj ho měli na hromadě, a celú tu hrůzu zakryla celtová plachta…

Janeček, kerý sa tatíčkovi při téj "domluvě" plétl furt pod nohy, také kerúsi chytíl, lebo řvál jak pominutý a Truskavec mu ešče cestú do Vrbky vyždarovali krúpy z uší… Zápas dopadl nerozhodně, enom s tým rozdílem, že Truskavec měli natrhnuté pravé ucho a Kořeň levý kůtek.

Pán súcí měli s túto patálijú veliké trápení, lebo nevěděli, z kerého konca majú začat. Dyž to všecko zesumírovali a zvážili, tož rozhodli také nerozhodně:

"Každému tři dni a jeden druhému škodu nahradit!"

Truskavec odcházaja ze súdní síně, přejeli Kořeňa pohledem, že sa ím naježily všecky chupy na kožuchu a přecedili přes zuby:

"Svatý Antonínku, udělaj ně aspoň na chvílu hromem, abych mohél Koreňovi do teho kvelbu ríznút…"