LÍNÁ HUBA - HOTOVÉ TRÁPENÍ

Dralo sa peří. Kolem stola sedělo bab jak žab a řečnování toléj, že sa každý jarmak mosél skovat. Aby sa teho na-dralo věcéj, tož si tetky draly aj huby a pomluvily kdekeho - u svatého Jana počínaja a u boží muky konča. Najvěčí hubu měli tetka Kyščena, kerá "mleli" jak šlajfířka a tak s ňú smýkali po izbě, že ím před ňu moseli pověsit travnicu, lebo ináč by peří létalo až do síně.

,,Ja - a víte" - začáli Kyščena - ,,že za stáru Bálešenú

chodijú ponocný Fukar? Neé? - nále boženku, dyť je teho plná dědina!"

Napili sa kafé, nabrali do hrstě peří a jeli dál:

"A Jura kožkařůj préj nechal stát Kaču Trháčovu - snáď "je vtem" a on sa k temu nechce znát. No ja, to víte - dyž

vás škrábne cirkula, tož také nevíte, kerý zub to býl…------totkaj

viděli pastýřa Tatara, jak v noci lezl oknem od Anče Traga-čovéj - na enom si to představte a rozvažte - hotová Sodoma…! Panenko Marija sedmibolestná, netresci nás za tych cizoložníků! Dyť dyby pámbu všecky ty hříchy spočítal, tož tady nebude pršat najméň sto roků…!"

"Ja - boženku, abych nezapomněla - viděli sté, jak sa včíl nosí ta švirgatá Tona Fukarová? Má préj ženicha z města a je jakýmsi "archimetrem" - či co. Nevím, na co sa nachytal - myslím na tu zhnilú chalupu, kerú už po dědině roznášajú švábi. Ale je préj už po štvrtéj ženatý a je to taký plesnivec starý z hubu červenu jak slunko na japonském prápore…"

Baby sa řehúzňaly, že ím bylo vidět slepé střevo a starej Pe-léščeně spadly zuby do kafé. (Měli ich na háčky!) A tak v dobréj pohodě obrátili celu dědinu na ruby jak kožu z králíka.

Už bylo kolem půlnoci, dyž sa tetky rozešly a druhého dna si nějaká dobrá dusá "pustila hubu na špacír".

A tak sa Tonka dověděla, jaké řeči sa vedly o ní a o jejím ženichovi.

Hnedkaj sa šla tetky Kyščeny optat, co je na tem pravdy, ale stará klebetnica sa dušovali jak cigán, že oni nic a že sa takého neco napovídalo:

"Nále ovco, jak bych mohla - a ešče k temu ja!? Na mu dušu věrnu, Tonečko, nic takového - boženku, dyť ani nevíš, jak ťa mám ráda a nedala bych na ťa dopustit! Ať na pámbu hned kaj na těmto fleku zkrútí jak itrnicu, lesti sem o tobě jedno křivé slovéčko z huby vypustila!"

Kyščena, ale pro každý případ, cúfli o krok bokem - člověk nikdá neví…

A brebentili dál, jak dyž jede s tragačem:

"Na, co sú to za ludé, že možú tak hanebno pomlúvat - a ešče k temu tak dobrého člověka? Že sa na to može pámbu dívat. Dyť přeca vím, jak je ten tvůj hodný a šikovný - a z celého srdca ti préju ščestí a božího požehnání…"

Tonka sa enom při téj hanebnéj lži kúsala do spodního pysku.

Nevěřila ím! A hnedkaj připomenula, že lesti sa to bude ešče jednu opakovat, tož ich bude žalovat.

Do Kyščeny jak dyž sto satanů vleze. Letěli hnedkaj k levým šúsedom, potem k pravým - ke kmotřence, ke dvúm švagrovým a k druhéj sestřenici - cikcak přes celu dědinu a nakonec naproti do kvelbu. A mleli pantem na celé obrátky:

"Na, enom si to představte a rozvažte - co si ta ledačina usoplená myslí? Mně si opovažuje hrozit, že na bude žalovat! Čuli sté to někdy? Pagáža škaredá, švirgatá, ke mně, ke starej osobě úcty to nemá - slota! A jak sa to nafukuje, maškara. Honora - doma sa táhá z blechama o duchnu, žrát nemá co, ale vyvářá jak v hody - a na dluh, enom aby sa mohla ukázat před tým jejím modrofúsem! Šak je to pravda, že ten oblezenec už zamordoval štyry ženské!"

Druhého dna, dyž si došli k Obrúčkom vypoščat vajca na podsadu, ešče nezapomněli "přiložit polénko":

"Šak už má ta švirgaňa najvyšší čas, aby sa vdala! Stará je jak čínská zeď, tož včílkaj jí bude aj ten modrofús dobrý. Až ten archimetr změřá všecky její dluhy, tož ju zamorduje jak ty ostatní!"

Kyščena byli tak rozfrčaná, že do týdňa roznesli pana architekta aj Tonku na kopytách po dědině a stačilo enom neco o nich zpomnět a tetka zuřili jak býk před červenu hadrů.

Ale došél deň, kdy sa tetce hrůzu a strachem rozklepaly dva poslední zuby. Dostali obsílku k sudu…

Ze strachu ich popadla zlosť, vyskočili až po lampu a létali po izbě z řevem, že sa ím plašily krávy ve chlévě.

Rozmlátili všecko, co sa ím dostalo do ruky, a dyž ím strýc vytýkali, že si majú dat na tu nevymáchanú hubu pozor, okřápali ím kotchan o hlavu, že glazura létala až na "Padělky".

Do súdní síně vletěli jak zlý větr, ale pán súcí ím nasup zarazili dech:

"Tetko, slupněte si tady rovno před stůl a už nechcu čut ani slovo! Sú tady na vás tři žaloby pro pomluvy a urážky na cti - a vašéj huby sa bojí celá dědina. Na chvílu vám tu pusenku zavřem: týden vězení podmínečně na dva roky - všecky urážky odvolat v novinách a sto korun na sirotky. A "zameťte" si před svojím - starajte sa o to, aby tři děcka vašéj svobodnéj céry měly otců…!"

Tetka počapli v kolenách, jak dyby ich podťal.

Enom cosi mleli pyskama a najednú řeč pana sudího viděli v celéj hrůzi. Konec z dračkama! Lebo chodit drát peří a dva roky neklebetit a nepomlúvat - to si v tu chvílu nedovedli v hlavě zrovnat. Cosi škaredého zavrčali a zlosťú bečali až dom…