STAŘEČEK VÁLČIJÚ Fotkaj sem z dlúhéj chvíle zgúňál po hůře u Pagáčů a ščestí ně přálo. Za komínem pod senem sem natrefil stáru malovánu truhlicu. Mezi všélijakýma zgarbama sem, krom íbršvungu, bajonetu, metálů a patrontašek, našél aj ušmudlaný zažlútlý lístek psaný ingustovú tužku. Na známce císař pán Franc Jozef Procházka a datum 20. mája 1917. Hnedkaj z prvních řádků sem poznál, že to psali stařeček z vojny, a tož sem to "múdré" říkání z námahu luščíl a slabikoval: Přemilená Kačo! Napřed ta pozdravuju od Pána Boha a potem ode mna. Pýšu ti tyto řádky v jednej ruce drzá rebolbér a v druhéj šablu a kolem na léče gulí jak komárů. Už střýlám třetí deň bez odpočinku v jedněm cugu a mám pucáka kerý na opsluhuje. Kazdů chvílu ně mosí strčit do ruky nový rebolbér a do hubí klobásu abich nezamdlél. Ten rebolbér mosý hnedkaj strčit do puténky z vodu lebo lauf je žhaví jak moja láska k tobě! Tfůj věčné až do hrobu ťa mylujúcí Matúš!!! Chvílku sem obracál lístek v ruce, ke kerému sa aj muchy ne-uctivo zachovaly - a hybaj za stařečkem. "Našél sem u vás na hůře koresponďák" - pravím. "Víte - jak vám horaly ty laufy!" Enom po mně smýkli očima a zahučali cosi o poťúchlencovi zvědavém. "Tož co sa hnedkaj paprčíte?" uklidňoval sem ich. "Šak ja sem s varna na vojně nebýl! Ale ludé o vás vyprávjajú, že sté na vojně tak dlúho nebyli, protože ty vrata, co sté pokropili, dyž sté rukovali, byly ešče mokré, dyž sté došli dom… A ty metále, na keré sté si moseli vypoščat ešče jedny prsa, žepréj sté kupili za sodovčák sliovice od handrláka!" Stařeček cucali po izbě a hledali, čím by na mohli švácnút. Proto sem hnedkaj obrátil: "Ja temu stejnak nevěřím a na lucké řeči nic nedám. Vy přeca mosíte najlepší vědět, jaký sté byli hrdina!" , Odpluli jak zedník, kerému sa dostala do huby malta, a za-vrčali: "Tož počúvaj, ty mudrlante - tak sa ně zdá, že si o neco říkáš! Ja ti pokřápu ty zvědavé pazúry, jak sa ně ešče jednu budeš rýpat v mých dukomentech!" "No bože! Našél sem koresponďák a vy už máte řečí jak ko-medyjant ve střelnici!" - bránil sem^sa. "Ale našél sem aj paklu hercegovského tabáku a včílkaj nevím, kemu patří…" Huba sa ím roztáhla chuťú od ucha k ucha a vybafli: "Ty těla jedno hlúpé! Daj ju sem - ešče to někde ztratíš!" A už si cpali do fajky, tak sa ím ruky třásly… Odfukli na všecky strany světové a pravili: "Vidíš - s ohněm to ide hnedkaj lepší! Ale dyž si taký zvě- davý, tož si sedni. Ja ti teda z mojého vojanského života neco povykládám… Víš, říká sa: "Život vojanský - život veselý!" No, tož to by mohla byt pravda, dokáď si za frontů. Jak sa ale dostaneš tam, kde lécú gulky, to už je méň veselé… Odvedli na hnedkaj při první asendě a narukoval sem do Prešpurka. Tam měl mšu feldkurát, kerý naisto okoštovál věcéj teho "omšového", alebo měl mořskú nemoc. Kolébal sa z nohy na nohu a krkal. A dyž nekdo krkne, je isté, že naňho nekdo zpo-míná. Ale na něho mosela zpomínat celá rakúská dynastyja aj z okolím, lebo krkal v jedném tahu… Potem měl velice dluhů řeč. Pletl vojnu z nebesama, fangle s korúhvičkama a pokúšál sa nám dokázat, že to chce pámbu, abyzme bojovali za císaře pána a jeho rodinu. Že ho pámbu v tu chvílu neliščíl po téj hubě ožraléj! A žepréj možeme byt načisto bez starosti, lebo pámbu je na jejich straně! No, podle teho konca mu moseli Habsburci cosi škaredého provést, dyž to provalili na celéj čáře! Nakonec kropénkú žehnal naše kanóny… Blbec! Škoda, že sem sebú neměl katechismus, ja bych mu ukázal to místo, kde říkajú, že: Nezabiješ! Potem došél taký namašlený pajtáš oficírský ze skélkem na oku a z hnědým koženým pudlem na rajtkách. To dyby náhodu za ním nekdo vystřelil, tož aby to na tych gaťách nebylo tak poznat… Dyž nás honili po egzecíráku, tož to zme byli enom samé trotl, švajn, ézl, pémišehund a nevím co všecko. Ale tehda začál "čes-ky" a div sa nerozbečál: "Mileny národové! To mje teši, mile šeši, že fy dobré fojaky!" Enom Šaratica by na mohla dostat do teho stavu, jak ten tajtrlík s tu jeho řečú. Mastil nám med kolem huby a nakonec povídal, že najkrásnější smrť je umřít za císařa pána! Pravil sem si: Ty piskořu namrzlý, to byste chtěli enom po nás - ale všecí oficíré podle teho mosijú umřít velice škaredu smrťú, lebo ti vidijú frontu enom na mapě! Trúba jedna! Dyť to mosí napadnut aj tu hlúpú Enofu Husibrkovu, že dycky je lepší byt špatně živý, než dobře mrtvý… Vidíš, tenkrát sem si myslél, že to bude vojna poslední. Ja, čerta starého! Ešče zme nepozbírali patrony z vojny minuléj a už sa rychtovala vojna nová. Proč sa enom ludé mezi sebú mosijú zabíjat? ,: Vojnu chcú enom ti, co nikdá v první liniji nebyli. Lebo dyby v ní byli - dneskaj už by tu nebyli… Poručili nám jednu v Ne-táliji pán generál: "Vezni flintu a střílaj - tam na druhéj straně je tvůj nepřítel!" Pravil sem si: Co, nepřítel? Ukaž ně teho mo-jého, ty paradajo navoňaný! Ja sa s ním už domluvím - a nasup ! A ešče si aj na zdraví připíjeni! Chlapče, zabíjat nevinných ludí ve vojně, to je svinstvo! Ja to vím - a ty to také víš. Ale pověz ně, jak je možné, že sú na světě ešče ludé, keři to nevijú?" "To máte pravdu" - súhlasíl sem. ,,Dyž onemocní malučké diťátko, tož deset dochtorů kolem něho léče a dělajú všecko, aby ho zachránili. Z teho donde vojna a milióny ludí zahyne… Vy to víte a ja to také vím. Ale my dva na tem těžko neco změníme, tož nechajme teho mudrování. Raci ně povězte, jak sté cuksfírovi rychtovali tu kobylu, totkaj o tem na "Osmeku" cosi vyprávjal Cyril Lušňa!" > ,,Ja, to bylo tenkrát, dyž sem slúžíl v Bosně u dragúnů!" - zpomněli si hnedkaj. "Měli zme tam cuksfíru, šak sa menovál Vendelín Krkovitschka - "Němec" od Hradišča. Éj, kručí, to býl výlupek! Nadávál nám od rána do noci a honil jak psů. To bylo furt: Auf - nýdr! Auf - nýdr! Bláto neblato, potok ne-potok, přes křoviska do chábjú - a ráno zme moseli byt vypu-covaní jak družky na svajbu. Už nebylo možné tu hrůzu vy-držat… A ten pazgřivec měl kobylu - šak Elza jí říkál. A byla to zrovna taká potfora kúsavá jak cuksfíra. Jednu na rafla za lémec a roškubla ně blůzu až po íbršvunk. Dyž Krkovitschka sedl na koná a zařval: "Erste kompanyjó - hapták!" - ztuhli zme jak z kameňa vyrúbaní. A jednu tento pajdrlák namašlený, odjížďaja na orlaub, zavolal mna a Cyrila Lušňu a zvěříl nám kobylu do opatrovaná. Dali zme s Cyrilem hlavy dohromady a druhý deň zme tu mrchu kúsavú začáli "cvičit". Ja sem ju držál u ohlávky, řval jí do ucha: "Erste kompanyjó - hapták!" - a Cyril ju v tu chvílu smýkl lopatu po zadku… Také školení zme jí dávali každý deň hodinu! Za tři dni jak učula Erste kompanyjó! - už stála na předních nohách a zadníma bila do desek enom třísky létaly… Za štrnást dní sa Krkovitschka vrátil z dovolenéj. Nechal nás nastúpit, vyšpónovál sa v sedle a zařval: "Erste kompanyjóóó…" To "hapták" už nedořekl - lebo včílkaj začál taký tanec, jakýs v životě neviděl. To býl kvapík, verbuňk, třasák aj z vrtěnu dohromady! Cuksfíra drzá! Elzu kolem krku a řval jak opíca. Kobyla stála na předních nohách a zadníma hledala Cyrila z lopatu… Krkovitschkovi létaly nohy v lufte jak pan tle - a mezi něma šabla! Potem ešče jeden skok - z předních na zadní, Elza vyhodíla zadkem a Krkovitschka letěl - jak otakárek fenyklový hubu do bahna… A dívaja sa na zamatlaného cuksfíru, kerý tam býl zapíchnutý jak mucha v trnkách, pravil sem si: Vidíš to, ty kúdelo z gipsovú hlavu? Včílkaj bys měl dostat párkrát "Auf - nýdr!" - abys věděl, jak sa má vojak Jeho Veličenstva Franc Jozefa Prvního…" Stařeček sa oblízli a z teho sem poznál, že ím vyschlo v krku a tým pádem už nemínijú dáléj vykládat. Vytahl sem pleskačku trnkových kapek a podál ím ju. Dali si takého hltá, že to za-žbluňkalo jak v zacpané] pumpě - a hnedkaj byli při řeči: "Ale, co po takej vojně, jak zme měli my! Ležáls půl roku v zákopech hladný jak pes a zrovna aj toléj blech… Tenkrát sem aj ponajprv viděl ajroplán. Dyž to frčalo nad našima šte-lungama, tož to dělalo taký randál, jak dyž sa překotí podhořák z hrncama. To v tem ajropláně dycky seděli dva: ten jeden šoféroval a ten druhý sa nahl ven, vyšvácál nám řemenem po ušách a uletěli…" Pohlédli na mna a préjížďali jazykem z kůtka do kůtka. Dyž uhlédli, že sa nedůvěřivo uščuřuju, vyščekli: ,,Co sa šklebíš? Podruhéj ťa liščím po hubě a ne abych ti vy-právjal o vojně, trúbo!" - azlostno sa rýpali ve fajce. "Ale - to sem si enom zpomněl na hotařa Kláska, kerý o vás říkali, že povíte pravdu, enom dyž sa zmýlíte…" "To že na mna řekl, ten somár plesnivý, zgrčený? No enom dočkaj, až ně doleze do chalupy - poženu ho jak prašivého psa! Vša hladná, tak ně v baráku všecko zežrat, co úhledné, na to su dobrý, a potem na pomluva, huncút ožraly!" - a přidali pár škaredých nadávek. "Dyž sa hnedkaj tak paprčíte, tož to mosí byt pravda - potrefená hus najvěc břeščí!" - podpichl sem, ale hnedkaj sem ím znova podál pleskačku. Škubli hlavu, otočili sa ode mna a odpluli. Enom sem zaslechl, jak zavrčali pod fúsa, že si ju mám kamsi strčit… A to bylo zlé - lebo za hlt halúzkovéj sem ich "kúpíl" dycky a aj o půlnoci! "No vidíte, a už sté načepýřený jak morák! A dybych včílkaj pověděl Kláskovi, že sté ho nazvali všú hládnu, tož si vyliskáte jeden druhému. Ja bych sa zaséj mohl na vás nahněvat, jak sté tetkám v hájovni při dráni peří vykládali, že sté byli aj námořníkem…" "Námořníkem? Tož baže býl, ale enom chvílu - a to ešče náhodu…" - zahuhňali. "A proč sté to přede mnú tajili?" "Proč - proč… Mosíš všecko vědět? Stejnak si jak slepičí rit - jak sa neco dovíš, hnedkaj to po celéj dědině rozneseš!" - zavrčali. "No pravda - a ty tetky si to nechajú pro sebe, máte vidět! To je zrovna tak, jak dybyste to dali policajtovi na buben - ja a zapomněli sté sa napit!" - a přistrčil sem ím pleskačku pod nos. Zavětřili jak honící pes a abych neucukl, tož po ní lapli. Upili a místo aby poděkovali, tož "vyhrožovali": "Ja ta jednu mosím zamlaždit - pazúre přemúdřelý!" Kolikrát bych už mosél byt zamlažděný… "No, šak dyž nechcete, tož ně o tem šífě vyprávjat nemosíte - hlavně dyž to budete vykládat babám na dračkách…" - a chystal sem sa, že půjdu dom. Trhli sebú a zdálo sa ně, že počítajú do desíti… Ťukli fajku do kramflíka od holénky aby vyklepali popel, nacpali si a po prvním puku sa rozvykládali: "V životě sa někdy dějů věci přenáramné až prapodivné. Víš neco o maríně? Nevíš! Tak nanejvýš o Maríně Křepelkovéj, co na ňu dycky vyvaluješ oči jak blumy. Tož to si teda vedle, lebo ja myslím na marínu námořníckú! Nikdá ně ani ve snu nenapadlo, že bych mohl čuchnut k moru, lebo vodu sem neměl rád ani v bruchu, ani v holénkách. Ja - tož abych sa dostál k věci. Dyž sem v Bosně chytil gulku do stehna a v lazarete sem sa za nějaký čas znotýrovál, nejakú záhadnú cestu osudu na trans-portovali do Netálije na loď. Až pozděj sem sa dověděl, že ně spletli dukomenty s jistým Martinem Pekáčem z Hanéj. Nepomohly moje řeči, že patřím k vodě jak hasická fagula ke stohu slámy - a jelo sa. Viděls už někdy válečný šíf - neviděls? Tož to je dobře - aspoň ně mosíš sečko věřit! To je také ukrutánské lodisko, že dybys ho chtěl préjít, tož si mosíš vzít tři dni orlaub. Šak zme tam měli aj listonoša, lebo mosél nosit psáni z jedného konca šífu na druhý. A to ešče jezdil na velocipéde… Z téj lodě trčaly kanóny jak nazlobenému kocúrovi fúsa, a dyž zme z jedného na průbu vystřelili, tož to byla taká šupa, že sa mořským pannám ocase sukovaly. A kotva jak naša chalupa - to měli tré chlape co dělat, aby ju hodíli do mora. A včílkaj si zrovnaj, že by ti spadla na palec… A tož jedného dna nám bylo oznámené, že odrazíme od břeha. Došél za mnú šíf-generál, popléskál na po zádoch a povídá: "Matúšu, ide do tuhého. Nachystaj si nekolik nafúknutých puchýřů z prasacka - čím věcéj, tým lepší. Dyž budeš moset "v plnéj polní" skočit do mora, tož jeden puchýř by ťa neunesl…"" "No, to teda měl pravdu!" - súhlasíl sem a dělal, že ím věřím. "Šíf býl samá pantla, samá fangla, čerstvo barvama pomalovaný a muzika vyhrávala. Ale tenkrát si ta lodička naisto nepomysléla, že to bude marš poslední… A také ja - dostala torpédo a zapíchla sa do mořského dna jak vidle do hnoja. No a z celého abtajlungu sem ostál živý enom ja!" Vyvalil sem oči, div ně nevypadly: "Na - a jak sa vám to podařilo? To umíte tak dobře plovat, alebo sté tych puchýřů měli celý mandel?" "Ale, co ťa vede - ja plovu jak pantok pod vodu. Včílkaj došlo k téj záhadnéj až prapodivnéj cestě osudu!" "Jaký osud? Nelez na hrušku, nespadneš dúle…" - připomněl sem ím jejich teóriju. "Neskač ně do huby, paradajo!" - zavrčali. "Měli zme odjet o půlnoci a tož sem si řekl, že sa ešče půjdu z pevninu rozlúčit. Přepočítal sem pár grajcarů žoldu, nikemu sem nic neřekl a "hy-baj k přístavu do takej kamenéj šenkovně. Kručí, tam ti byla taká chutná, šumná šenkéřka, Talijanka jak plameň!" Ešče včíl sa při téj zpomínce oblízli a oči ím zabliščaly jak kocúrovi… "Očenka měla černé jak fakýr, vlasy až modré a svatojanský chleba není tak hnědý, jakú měla kožu. A kde sas podíval, tam na ní bylo neco k podívání. Enom kolem na dvakrát zakrúžila a už sem horal jak věcheť slámy. Pěkné chlapisko sem tenkrát býl, enom co je pravda, a ešče k temu aj v mariňáckéj uniformě - tož si možeš myslet! Mluvit talijansky sem neuměl, ale očiska-ma sem jí pověděl všecko - a potem aj rukama… No a protože sem ctil našu barvu, tož nejprv butelku červeného a nato zaséj butelku bílého vínečka a už byly ruky hoře. Jak sem zanotoval: "Nalej ty ně šenkérečko máz vína za mnú stojí moja milá ona by pila…" a k temu sem přidál: "Červené vínečko jak višňa ty moja galánko šidíš na…" - už na mě byla přilepená jak známka na kovertě. Nevím, lesti sem jí voněl rozmarýnů, ale hnedkaj ně obtúlala jak svatý obrá- zek a že: Siňore, kapišto! - a ja zaséj: Siňoro, napiš to! - lebo už sem býl bez grajcara. Šak ja ti to zaplatím, až sa z mora vrátím… Enomže ta už měla v tu chvílu tak kalné oči, že nevěděla lesti mám platit ja jí, alebo ona mě! Jedno je ale načisto isté, že Ta-lijané včíl majú tu jejich krev trochu pomýšanú ze slovácku… No ale že aj ve mně žbluňkala krev jak lízačka v kotli, to ti vyprávjat nemosím. V těmto momentě sem měl devadesát chutí - ale ani jednu na vojnu… Nečúl sem ani neviděl, enom sem sa tam mrvil jak čmrlák v mechu. A v tu chvílu vpadli do šenkovně tací tré makaróni a tak na zliskali, že sem do přístavu lezl po štyrech. No a dyž sem sa tam dogúlál - to už bylo dávno po půlnoci - tož lodička byla v sakroch… No a to je všecko! Krúci, ale mojéj Kači to neříkaj, lebo ta by ně ešče dneskaj zrychlovala horší než ti tré makaróni…" Zavrtěl sem hlavu, že nepovím ani slovéčko - jak bych mohl, zme přeca chlapi… Stařeček spokojeno kývli a že už byli rozvojančený, dodali: "Totkaj sem listoval ve starých knížkách a narazil sem tam na rytířské vojny. Ja, panečku, rytíře, to byli ftáci - ti sa měli! Enom jezdili na koňoch, a dyž už rúpama nevěděli co dělat, tož sa drcali takýma dlúhýma palicama, kdo keho dostane ze sedla dúle. A ináč enom jedli, pili a frejířky oblažovali. Za každým rytířem bylo při hostině smetisko a hladné psisko, lebo rytíř při tem hodokvasu házál ohryzané kosti za sebe. A to brnění co nosili, bylo namúdušu lepší než ty naše erární hadry. Enom si zrovnaj, že bys v takém brnění došél k muzice a zemlela sa bitka. Chce ťa nekdo džógnút křivákem - píchne ťa a má po křiváku - lebo sa mu zohne… Spadneš do bahna, nic sa nestane! Napumpuješ na brnění vody, lebo to vyčmácháš v potoku - a si jak nový! Jednu začas to vypucuješ šmirgl-papírem, enom sa to na tobě mekoce až oči přecházajú. A dybys to aj někdy pošramotil, zandeš ke kovářovi, dvúma nýtama ti lépne na zadek kus plechu z konzervy - a už ti tam nefučí… Podle chuti frejířky to možeš natírat všélijakýma barvama, třebas aj pětkrát do roka. A dyby byla náročnější, tož sa možeš nabronzovat a si jak vánoční šiška! Každý rytíř nosil v kapci kus špeku - aby si mohl namastit panty, dyby mu to po cestě vrzalo. Místo řemeňa nosili kolem břucha obrúčku z kola od voza, ale temu scíplejšímu stačila aj z tragača. K celéj téj plechovéj parádě patřila aj šabla. Tu měl rytíř na to, aby s ňú mohl "vypucovat" pošramotěnú česť svoju lebo svojéj frejířky. A dyž enom jedl, pil a páchal "orchydeje", tož nakonec byla šabla dobrá aj nato, aby sa s ňú mohl vysekat z dluhů… Teda pravda, všecko nemože byt akorát a aj brnění mělo svoju chybu - teda svůj tmavý fléček. Najstrašnější bylo, dyž sa takému rytířovi dostala pod brnění blecha! Jak hnedkaj neměl po ruce klúček od gatí, alebo - nedaj bože - aby sa mu zasekl zámek, to byla tragédyja v plechu! To sa spolem tak dlúho mlátili, až padli obá… Dyž sa dlúho nic nedílo a na rytířa dopadl stesk a smutek a začála ho svrbět koza - obtúlíl manželku lebo frejířku, zamkl opasek cudnosti a jel do světa hledat novů vojnu… Dyž sa za pár roků vrátil živý lebo mrtvý, našél děcek plné cimbuří! Lebo v tem bojovém tumlu zapomněl ten klúček od opasku na stole…" "o -o .^o>;: - : |