HOSPOCKÝ VINCEK KUDLA

tařeček Pagáč sekli jatelinu a zrovna dyž přetahovali kosu kaménkem, ozvalo sa od cesty:

"Pomož pámbu, Matúšu!" volali hotař Klásek a ze so-túrkem v ruce brali sa hoře brázdu. "Kača ti posílá oběd!"

"Dajž to pámbu!" - poděkovali a zavrčali: "Na, co ně zaséj uklohnila?" "Erteplový guláš!" "Co? Erteplový guláš? S takého žrádla sa aj špatně leží - na-

tož seče! Krúci do baby! Husy, slépky a kuřacka prodá a mna krmí erteplama jak prasa! No počkaj, mrcho, až dondu dom. zaséj ťa jednu zvětřím!" - zahučali a praščili kosů do brázdy. Sedli si za boží muku a rýpali sa v kastrólku. Šklebili sa u teho, jak dyby jedli žhavý popel a vtem ím hotař popřáli dobréj chuti…

"Ešče ty na nasíraj, oždaro! Nežádaj si na, lebo ti ten kastrol napasuju na lebeňu!"

"Počkaj, zahamuj!" - vykřikli Klásek a zastrčili ím do erteplí klobásu jak nohavicu.

Stařeček vyvalili oči, div ím nespadly do kastrólka. ,,Ja, tož to je inší notečka!" - pochvalovali si.

"Ale nemysli si, že ti tu klobásu posílá Kača! Tu máš ode mna. Dostál sem od mlynářa Mučky dvě, tož sem ti jednu skovál!"

"Tož za to ti mosím dat od cesty!" A nazvihňa halenu, vytáhli kubaňu z vínem a podali ju Kláskovi. "Napi sa teda, Juro, na tvoje zdraví!" a pustili sa do jídla…

Po jídle s chuťú zapili, zapálili si fajku a spokojeno sa poplés-kávali po bruchu.

Klásek věděli, že Pagáč majú rádi erteple enom dvakrát do roka: v létě dyž kvetu a v zimě pasírované přes prasa. Proto do nich rýpli:

"Tož jak vidím, moselo ti šmakovat. Ešče kmínku a býl bys jak šestinedělka v kůtě!"

Stařeček odpustili Kláskovi toto rýpnutí za klobásu, dali mu nacpat ze svojého tabáku a vrátili sa k temu, co akorát dojedli:

"Jurko, dyž vidím guláš, dycky ně to neco připomene… Tys tady tenkrát ešče nebýl, ale henkaj, co vidíš to zbořenisko za kapličku, tam stála kdysi hospoda "Na pálenici", na keréj šenko-vál hospocký Vincek Kudla. Švindléř, že bys rovného na světě nenašél. Kupoval zvěř od pytláků - a od zlodějů, co sa mu hodílo. To býl také zlodějisko, že na tebe enom pohlédl a už ti chybělo pět kilo na váze! A podat mu ruku? To abys si hnedkaj přepočítal prsty, lesti ti nekerý nechybí…

Nikdo nevěděl, odkáď do dědiny došél. Měl skleněné oko, na prsoch vytetovánu loď, na jednej ruce kotvu a na druhéj taků holú nehaňbu. Na čele měl hlubokú červenu izvu, kerá mu při zlosti zmodrala, a v jedném uchu zlatu oringlu. Ožraly býl od rána do noci - střízlivého sem ho nikdá neviděl. Dyž sas naňho podivál, tož sa ti zdál jak svatý Alois. Ale dyž mu neco přeletělo

přes nos, dovedl dat takú po hubě, že hrobař, kerý bývál na konci dědiny, vzal motyku a šél kopat hrob…

Ludé sa téj škaredéj šenkovni vyhýbali jak čert křížů už aj proto, že podle vyprávjaní sa tam oběsil františkán na šňůře, kerú nosil kolem břucha. A od téj doby tam préj strašilo…

Kudlovi sa tyto řeči velice hodíly do krámu, lebo mohl načisto klidňúčko páchat lumpárny všeckého druhu. Námořnická putyka byla proti téjto hospodě hotová kaplička. Pavúci měli natáhnuté sítě přes celý strop a myši sa honily pod lavkama v pravé poledně. Táto špinavá důra nebyla větraná od smrti císařa pána a přes okna nebylo vidět ani do hospody, ani ven.

Jednu sem šél s Cyrilem Píščalú z lesa a chtěl sem si dat neco na pití. Tož zme tam vpadli.

,,Daj ně malé pivo!" - poručil sem si.

Kudla seděl z nohama na stole a enom zamrčál:

,,Có? Malé pivo? Na, co si hlúpý? Myslíš, že k temu ti budu stávat? Počkaj, až budeš mět chuť na veliké!" A seděl klidno dál a bafal z čibuka.

Dívali zme sa s Cyrilem kolem sebe, prohodíli mezi sebú pár slov a řekl sem si, dyž to má začátek, mělo by to mět aj nějaký konec. Optal sem sa teda:

"Kudlo, máš tvarůžky?" '-oo.o- o

"Mám!" - on nato. ' ' : ' ' o'o"-

"Amoc?" -ja zaséj. ' :

"Je ich tam pět kysniček. Kolej chceš?"

"Nechcu žádné! My sa enom s Cyrilem dohadujem, co ti to tady tak smrdí!"

Kudla odplul, zasakrovál a hustěj zabafál. Dusno v hospodě narůstalo a tož sem ho vyprubovál ešče jednu:

"A co máš na pojezéní?" >

"Vepřový guláš!" - odsekl. ;

"Tožnědaj!"

Za chvílku sem ho měl na stole. Co sa v tem tajemstvu tak rýpu, najednú ně cosi cinglo o taléřek a vytahl sem prasku z ře-meňa. Neříkal sem ešče nic a rýpal sem sa v tem dáléj. A najednú sem vytahl z huby kus dřeva. To sem už nevydržál:

"Počúvaj, Kudlo," pravím. "Že je ten guláš ze psa, to sem poznál. Ale nacos ho uvařil aj z budu, na to nemožu dojít…"

Chlape sa začáli řehtat a Kudla stával… Zdálo sa ně, že je o metr delší než obyčajně. Při prvním kroku si vyhrnul jeden

rukáv, při třetím druhý. Dyž si naplúl do dlaní, to už stál nade-mnú. Nastalo také ticho, že bylo čut enom muchu, jak drnčala po tabulce v okně. Kudla strčil čibuk do vesty a mezeru mezi zubama zasyčál:

"Chtěl bys nad sebú pronést pohřební řeč, alebo to odbudem enom tak bez vykropení jak nad oběšencem?"

Věděl sem moc dobře, že by sa nerozmýšlál ani chvílku a rozpáral by na jak žábu. A ruka, kerú měl v kapci, naisto nedržala pampelišku, ale křiváčisko, na kerý - dyby na s ním džógl do břucha - by si mohl aj na druhéj straně pověsit ešče baranicu.

A tož sem si řekl: "Kdo rychlo dává - dvakrát dává!" A tajak sem býl opřítý o zeď, stáhl sem si koleno až k bradě, noha vyletěla jak z praku a vzala hospockého sebú…

Békl jak starý baran, letěl zadkem po zemi a Ostál na zdi přilepený jak vyhláška. Ztratil dech a včílkaj už - celý modrý aj s tu izvú - čučál doprázna. Bernardýn, kerý chrápal pod lavku, sa líno postavil a oblízal mu hubu. Kudla sa za chvílku probral a dyž zistíl, že mu křivák kamsi zapadl, pomáli sa zvihl ze zemi a uškubl latu z šentyša…

A protože sa říká, že múdřejší ustúpí, vyletěl sem oknem aj z rámem. Cyril Píščala sa vytratil, už dyž si Kudla vyhrňál první rukáv, a čekal na mna u řbitova.

To ale nebyla moja poslední náščeva "Na pálenici". Došél sem za ním ešče jednu - ale v noci. Přes hubu sem měl uvázaný šátek, enom oči ven, a zabuchal sem mu na okno. Rozespalý Kudla otevřel okenicu a vyhlédl do tmy.

"Kudlo" - pravím potichučky, "chceš kupit krávu?"

"Odkáď je?" - optal sa také potichu. ^

"Je propašovaná z Rakús" - pravím. "Šak snáď vidíš, že je černá s bílým flekem na čele!"

"Co za ňu?" - "Pět rýnských!", pravím.

Kudla ešče nikdá tak lacinú krávu nekupil, tož ně hnedkaj odpočítal peníze na okno, abych si to snáď nerozmyslél. Zhrábl sem pět rýnských a nečekal, až si krávu odvede. Ešče sem nebýl od hospody ani padesát kroků, dyž bylo čut taký řev, že sa půl dědiny zbudilo. To už Kudla poznál, že kupil svoju krávu, kterú zme mu s Cyrilem naviksovali…"

Stařeček podali hotařovi kubaňu z vínem a že:

"Tož sa napi! A ešče ti mosím povědět, proč sa téj putyce říkalo "Na pálenici"." , ,., . , ,

Cucli si také, fajku proždárali a řečnovali: > / ~

"Než tam došél Kudla, tož v téj chalupě měl palírňu starý Gryn-špón. Dyž umřel, kotle kamsi odvezli a chalupa ostala pražná. Až jedného dna sa tam nastěhoval Vincek Kudla aj z jakúsi družku. Tu jeho ženu - či co to bylo - préj Kudla vyměnil z jakýmsi šlajfiřem za koná. Menovala sa Kunhuta a v hospodě aj po dědině hádala hlúpým ludem z ruky a s karet.

Za nějaký čas po téj "naviksovanéj krávě" sa po dědině začálo šuškat, že sa v noci kolem Kudlovéj hospody táhnu podivné smrady… Protože sa v téj době ešče sliovica nepálila, tož bylo jasné, že ide o cosi nekalého. A dyž sa provalilo, že v cukr-fabrice kradu melasu, tož to už šandáré z městečka krúžili kolem jak jestřábe a ňúrali, kdo by mohl "načerno" pálit goralu. No kdo by to mohl byt inší - než Kudla? No ja - smrad z gorale býl, ale pálenica nebyla! Aj dyby si nos roškubali, najít ju nemohli. Až jednu!

Vincek si zrychtovál "pálenicu" ze starej konvi na mléko, s tým patentním deklem. Do dekla přiletovál "hada", kerého táhl přes škopek ze studenu vodu. Konvu postavil na šporhélt - a topil! Enomže jednu teho dál do konvi věcéj a zapomněl, že sa kvas spěni a teho hada mu zacpal…

Na tu ránu do smrti nezapomenu! Dyby hrom do fukara bacil, nemohla by to byt věcí šupa! Všecky okna mu vyletěly aj z dvér-cama a komín sa zesypál, jak dyby býl z tvarohu. Omítka mu z celého baráka opadala zňútra aj zvenku a ostalo mu z něho enom cimbuří, že také nemajú ani na Buchlově. Kráva s kozama, keré sa uškubly z řetázků a vyletěly z chléva, honila Kunhuta ešče na druhý deň po píseckých lukách…

Vincek měl ščestí, že dyž došlo k téj raně, býl zrovna v síni. Tož ho to vzalo enom přes dveřa. Ale nechaj byt - býl pěkně poškubaný! Ve špitali ho dávali měsíc dohromady. A dyž sa ho ptali, co sa mu stalo, Kudla už to měl dopředku zesumírované - préj mu praskl pařák na erteple…

Druhý deň, dyž došlo na obec psáni, aby případ vyšetřili, dostál to tenkrát na starost' policajt Buben.

Došél "Na pálenicu" a že:

"Kunhuto, mohla bys ně řéct, jak sa to stalo?"

Ta si zapřela ruky do boků, pohodíla hlavu jak hříbja, až sa jí oringle v ušách rozcingaly, a jak dyž šablú sekne:

"Pařák přeca!"

Buben sa rozhlédl po kuchyni, v keréj by těžko nekdo hledal pálen icu. Najedná mu zabliščaly oči a obočí sa mu zvihlo až po šilt. Rozkročený chvílku počapávál v kolenách jak cuksfíra na execíráku a potem múdro pronésl:

"Tož, pravíš - pařák? No, podle teho, jak to tady máte zrychlované, by to aj nasvěčovalo. Ani šrapnél by vám to lepší ne-vymétl! Ale než začnu z moci úřední psát protokol, tož ně mosíš náležito a do litery povědět, proč máte nad šporhéltem ve stropě zaražený dekl z konvi na mléko!? Ale to nejhlavnější, co na naj-věc interesuje, je ten kuprový had! Visí to tam jak užovka…"

Kunhuta z vypleščenýma očima na strop ostala stát jak solný slúp a nemohla popadnut dechu ešče dávno potem, dyž už Buben zahýbal kolem zvonka na obecní dum…

A od téj doby sa Kudla aj s Kunhutu z dědiny ztratili, že po nich neostál ani smrad a v hospodě "Na pálenici" sa už enom honili netopýři…"