HŘEBÍK V PATĚ

Strýc Hřebík měli rádi cigánů jak hřebík v patě - jak dycky říkávali - a kde mohli, tam ím provedli nejakú čertovinu. Cigáne to o nich věděli a také strýcovi neostali nic dlužní a oplatili ím to aj z úrokama…

Jednu měli cigáne svajbu ve starej hospodě "Na špici". Celá dědina bylo "hore", lebo to byla událost' převeliká. Vincek Daniel si bral Stázku Holomkovu. Tancovali a břéskali při vlastním "jazbandu" - to Polda,

bratr ženichůj, vrzal na harmoniku, kerá měla zalátané a zaflastro-vané měchy jak cigánská búda. Protože na svajbu nebýl předepsaný společenský úbor a skoro všecí tancovali bosky, tož každú chvílu nekerý čapěl v kůtku a vytahoval si třísku z paty. Dýmu bylo v hospodě jak v udírni a smradu, jak dyby sa ženili schoři. A že sa na svajbě mosí aj jezt, tož sa v dědině ztratilo prasa a nějaké slépky…

Hřebíkom v kurníku také cosi chybělo a protože strýc byli zvědavý, jak ty jejich slépky budu svadebčanom šmakovat, tož sa šli na ten sobáš podivat.

Ledvá vlezli do šenku, dvakrát za sebú tak kýchli, že ím šňůrka v gaťách pukla. Býl tam na ně trochu "silný lufte. Odpluli, zasakrovali a zavrčali cosi o potforách smradlavých. Dyž ale uhlédli, že sa nekerým "blíščijú paty", poškrábali sa za uchem a odešli vedle do kvelbu. Za chvílku byli zpátky, sedli k pivu a cosi kutili pod stolem. Rozdělali škarnétku a šikovno hodíli mezi roztancované svadebčany hrsť cvočků a ostrých hřebíčků. Do cigánů jak dyž střelí. Začáli hépat a břéskat "Jóóój - jokes, cvokes - hřebíkos!" A už celá banda čapěla na zemi a vytahovali si ze sakrama hřebíky z noh…

Strýc hnedkaj vyběhli na dvůr, lebo by sa smíchem udusili, jak ho zadržovali. Pod navrátím zahlédli dvě cigánky u velikého hrnca a v něm - slepičí polévku! Strýc hvízdli, préjeli si dlaňú nos, lebo ich začál svrbět, a vytratili sa jak duch.

Po cestě si řečnovali sám k sobě:

"To vím, polévečku - a slepičí! Éj, počkajte, vy somáré, ja vám ukážu, enom dočkajte!"

^K četníkom nešli, ale do drogérie. Za chvílku už stáli na dvoře a číhali, až cigánky na chvílu odejdu. Podařilo sa - vzduch býl čistý. Přiskočili k hrnci a naléli tam flašu - ricínového oleja!

No a po večeři došlo druhé číslo programu…

"Búdka" na hospockém dvoře nestačila pro toléj zákazníků, tož svadebčané čapěli po všeckých kútkoch - ale to už si hřebíky z noh nevytahovali…

Hřebík sa uščuřovali jak měsíček a spokojeno si pobručovali :

"Tož tak, vy ftáci černí - slepecky sté vrátili. No, je pravda, trošku v inší formě - ale vrátili!"

A tu noc sa strýc spokojeno protáhli na lůžku, zavřeli oči a usnuli… Ale druhý deň ráno ich vypleščili do prázdnéj klece - krmená hus byla v sakroch…

Dyž si v tu chvílu zesumírovali, že na husí jatra a "biskupa" budu moset zapomnět, zlosťú kopli do klece, že ím tam noha vletěla až po koleno. Enom zavrzali zubama a zahrozili pesťú k táboru.

Hřebík, kerý byli kovářem, mlátili ztekem do kovadliny, že iskry létaly na všecky strany.

Vtem zahlédli okénkem "svadební matku" - cigánu Francku - jak mašíruje přes dědinu. A už měli plán hotový! Vytáhli z ohňa žhavú podkovu, počkali až zčerná, vyhodíli ju na silnicu a zavřeli dveřa.

Francka doňďa ke kovárni, jak ostříž zapíchla černé očiska do podkovy. Ohlédla sa opatrno kolem - nikde nikeho! Došúrala sa k podkově a jak blesk - lap ju a fúk s ňú do sukně! Ale v tu chvílu z ní vyletěl dým a už měla podkovu na noze. Sukna jí začála hořat - ale to už strýc stáli ve dveřách kovárny a vyščákli na Francku puténku vody…

Ty sakry a škaredé nadávky, keré Hřebík za tu "službu" dostali, sa nedajú napsat.

Francka šmatlala k táboru a ešče z dálky čula strýcuj smích a vyřvávání:

,,To máš za tu hus - ledačino ledajaká!"

Za nějaký čas došla nevěsta Stázka s usopleným "svadebním íbršusem" na zádoch k Hřebíkom ptat. Strčila hubu mezi dvérca a brčala:

"Tetinko známá, pěkná, dobrá - pantatínku - simvás, dajte ně - chu muky, na záklechtku na želé - temu chuďatovi na těch zádóóóchch!"

Protože strýc nemohli na hus ze slépkama zapomnět, zavolali ke dveřám:

"Stázko, řekni Vinckovi, ať ně donde vybrat med!"

Ani ajroplán by rychléj nedoletěl, jak Vincek k Hřebíkom.

"Tož pod, Vincku" - pravili strýc a u starej hrušky sa zastavíli.

"Vidíš tam navrchu tu důru?"

"Vidím, kmocháčku!"

"Tož tam sú ty včely!" - dodali strýc.

Vincek jak veverka hnedkaj býl navrchu, položil ucho na kmen a pochvaloval si:

"Jój kmocháčku, už čuju, jak vyhrávajú!"

"No enom vybíraj, vybírají" - ponúkali Hřebik.

Vincek strčil ruku do důry, ale vtem mu neco frnglo kolem nosa a ozvalo sa hrozivé bzučání.

"íha, kmocháčku" - vykřikl Vincek - "matka už je venku a z děckama si poradím!"

Ale neporadil. Kolem hlavy mu bzúkál celý roj sršňú! Dyž ho jeden džógl do skráně, že ju měl jak ostřeďúvku, škrkl z hrušky dúle a zařval:

"Kmocháčkúúú - to nejsú ščely, to sú frfni!"

Mlátil kolem sebe rukama jak habešská tanečnica, ale čím věcéj sebú pajtlovál, tým víc ho šršni pchali. Dyž už nevěděl kudy kam, tož proletěl plotem, enom palésky uletěly a potem přes potok a rolí do tábora.

Vincek měl ráno tak opuchlú hlavu, že mu Stázka mosela otvírat oči, aby viděl na kafé.

Strýc sa řehtali jak rozumem pominutý a mlátili sa do kolen. Ale táto radost' ím dlúho netrvala. Dyž tetka ráno napájali zvířactvo a došli ke krmiku, ostali stát jak Lotova žena. Ledvá sa trochu zpamatovali, bolestno zakvičali:

"Šmarjapanenko - starý poceni! Prasa otevřité - chlévek pryč!"

Enom lapli po lufte a zvalili sa jak špalek.

Strýcovi sklapla huba, že překúsli špičku z fajky.

Prasacko sa našlo ešče ten samý deň zakopané v cigánském táboře…

A včíl sa Vincek vykrucovál před sudem:

"Na mu dušu věrnu, pane sude - ja sem to prasa neukradl, to vám može celá moja rodina dosvěčit - sú na chodbě, je jich tamštyryjatřicet!"

"Np-'za takové svědectví vám pěkně děkuju. Tož s pravdu ven!"1 - poznamenali pán súcí.

Vincek sa začál potit a krútíl sa jak hlísta na šporhéltě. Lezlo to z něho jak brablenci z chupatéj deky:

"Tož, pane súcí, ja vím - vám sa to bude zdát divné. Věřte alebo nevěřte, ale říkám pravdu a nic inšího než pravdu… Vindu z baráka a protirám oči - je to možné? Hnedkaj po ránu taká náščeva - prasa? Moselo mět radost' ze života, či co - hop sem, hop tam, aj si při tem výskalo. Najednú mu to nevyšlo, zapacko-valo o kořeň a škrk do jarka. Dondu k němu a co vidím - zlomilo si nohy, chuďato malé. A tož co včíl s ním - tož aby sa netrápilo, tož tento - tož zrně ho zabili…" - přiznal sa Vincek.

Pán súcí pokyvovali hlavu, jak dyby Vinckovi věřili, potem si propucovali brýle a pravili:

"No dobře, Vincku - ty nám tady také poskakuješ před paragrafem jak to prasa - a tož aby sas netrápil, tož ťa tu budem dva měsíce pěkně opatrovat!"

Dyž vlékli Vincka do "kukaně", vyščekl na strýca: "Éj, kruci počkajte - ten med budete ešče lízat!" A lízali! Cigáne ím zedli psa, s kerým sa dycky v hospodě chválili, jak ím dobře "aportuje"…