SVRBÍ MNA NOS…

tarý Truskavec seděli u šopy na otépkách, fajku v hubě a dřímali. Pohádali sa z tetku, tož trucovali. Slunečko ím svítilo na hlavu a za chvílku už "řezali fošně". Najednú porculánka vypadla z tresky a žhavý popel sa ím vysypal za košulu. Uščípilo ich to, vyskočili a z řevem sa búchali jak černošský čaroděj, lebo už ím horala košula aj z kordulú. Hromy a sakry z nich letěly jak z gulométu, lebo strýc byli starý brbloň a "potfora zteklá" - jak říkávali tetka a toto ím

ešče dodalo. Nadáváli na celý svět a chodíli po dvoře z hubu zakaboněnu a krabatú, jak tlama na hasickéj oponě.

Ida kolem chléva do izby, šlápli na hrabje, jak byly opříté o zeď a ten delší konec ich křápl po čele. Enom co sa ím rozletěly iskry, které ím vyskočily před očima, odpluli, rovnýma nohama skočili na hrabje, enom lunty z nich ostaly a kopli do nich, že letěly až k mlatevni.

Truskavec prskali jak skřeček, praščili metlu psa, kopli do maslénky a do branky ze síně. Kočku chytili za ocas a vyhodíli ju z izby na hnůj.

Že byli ztekem nabitý jak kanón, šli do komory, aby zlosť zapili slioviců. Lapli flašu a dali si pořádný hlt - petrolínu! Vypleščili oči a ohryzek ím začál létat jak "paternoster". Kašlali, pluli, frkali a kýchali - všecko zaráz. Zatrúbili do šnuptychla, vletěli do izby a kopli do kamen, že ím noha proletěla přes kachle do pece. Chtěli sa napit z puténky vody, ale dyž zistili, zeje pražná, tož ju narazili na branku a ze škaredýma sakrama zahulákali:

,,Éj, nadarmo ně nos nesvrběl! Dneskaj sa neco škaredého stane - snáď'vás všeckých pozabíjam!"

Tetka enom zavrčali od pece:

"No bože, už sa ťa bojím, až sa celá třasu! A táhni ven! Enom palunduješ po baráku, děláš ostudu a o práčů sa nestaráš - přes pcháčí už néni rolí ani vidět! A lesti tu tvoju zteklinu zváďáš na nos, tož si ho přiraz mezi vrata!"

"Těžko, Anežko!" - zahučali strýc, hodíli motyku přes rameno a brali sa z brbláním do póla. Stejnak sa doma hádali furt, lebo sa ím céra vdala "proti vůli".

Ida kolem humen, potkali neščasnú náhodu svojého "milova-ného zeťa". Nafúkli sa a nos naráz z baranicú, nesli sa jak páv, ani nemrkli:

Jurka zastavíl "otca" roztřaseným hlasem:

"Pámbu vás pozdrav, tatíčku - chtěl bych s varna mluvit!"

Truskavec odsekli:

"Ja s každým volem nemluvím!"

Jurku polélo horko, ale přemohl sa a klidno přiznal:

"A tož to ja zaséj mluvím - mně to nevadí!"

Strýc sa bez řeči otočili a říz Jurku motyku. Ten zálety krvú vletěl do chalupy. Kačenka, céra radostná, zalomila rukama nad hlavu, vyběhla před chalupu a vykřikla:

"Panenkomaryja, nále tatí, co to děláte?"

Truskavec, kerý byli v tu chvilu jak kat, zařvali:

"Neptaj sa a už sa pakuj, lebo zrubu aj tebe! Tak sa jedná s otcem? Enom zdraví ně užíráš - ledačino!"

Bylo to bolestivé, ale inéj cesty nebylo - zešli sa u sudu.

Nad všeckýma visalo škaredé černé mračnisko.

Pán súcí krátili hlavu nad protokolem a potem spustili na Truskavca:

"Tož počúvajte, strýců - všélijakých případů sa v životě trefí dosť, ale neco tak škaredého jak máte vy, to sa zas tak honem neuvidí! Nezdá sa vám, že byste už měli dostat rozum? Mladí vás už několikrát prosili, abyste ím přispěli na postavení domku. Obá sú pracovití a majú sa rádi. No a vy sedíte na penězoch jak kvočna na hnízdě. Do hrobu si ten majetek nevezmete, ke svému děckovi citu nemáte a zeťa byste málem zabili! - Néni vás haňba?"

Strýcovi při tem "kázání" červenali uši a celý sa rozklepali. Cosi sa v nich zlomilo, lebo pod tíhu svědomí zvěsili hlavu. A dyž k ním došla céra Kačenka, vzala ich za ruky a ze slzama v očách ich prosila, aby s ňú měli súcit, začáli bečat také a s posmrkováním před sudem prohlásili, že hnedkaj půjdu z mladýma k notářovi i\ nechajú ím připsat deset měřic "Vrchních dílů".

..-- a ešče vám dám tu strakatá jalavku a nějaké peníze - ;i - doňděte k nám v nedělu na besedu!" - dodali…

Do černého mračniska zasvítilo slunečko pohody, lebo sa v po-nuréj sadní síni načisto rozjasnilo.

Jurka rád odpustil tatíčkovi tu "výplatu" motyka, dyž věděl, ?e tým bude vykúpený klid v rodině.

Truskavec si cesta dom pobručovali:

"Tož tak a včílkaj mosím to rozkřápané doma pospravjat. Ale o jedno ťa, Antonínku, prosím - ať na už nikdá v životě nezačne svrbět nos…" . .