CO KDYSI S CHUŤÚ LÚBALI

ěli sa rádi. Obtúlali sa jak dva holúbci - jeden druhého by lásku zedl. Slubovál, že by jí modré z nebe snesl. Ale to bylo před třiceti rokama. Po desíti rokoch manželstva začaly nešvary a hádky. To, co kdysi strýc Báleš s takú chuťú lúbali, to včíl ešče z věcí chuťú liskali a modré nenosili z nebe, ale z pěstí - kolem očí svojéj "najdražší" Terezky. Búchali do ní jak dřevorubec, ale tetka znášali tyto "rany osudu" z velikú statečnosťú. Dyž ale o nich strýc přerazili lušňu

a po dojití z hospody dělali každú noc "štandrle" z řevem, že ju mosijú zamordovat, žádali sud, že chcú bývat zvlášť.

Sud po zjištění "manželského ráju" Bálešových žádosti vyhověl, ale změnilo sa enom to, že strýc byli horší jak před tým!

Báleš býváli v přední izbě, tetka vzadu ve výminkovéj chalúpce a kde mohli, tam tetce udělali neco "na potforu".

Jednu ím dali v noci vidle mezi dveřa a dyž tetka ráno ešče za tmy nesli prasackom nápoj, zapackovali a čmáchli aj s puténkú do močůvky. Podruhéj ím zaséj podkopali tu "voňavú búdku" a dyž v ní tetka spokojeno seděli, překotili sa za velikého praskotu na hnůj.

Kocúrovi, kerého měli tetka velice rádi, přilepili na nohy škařúpky z ořechů, na ocas mu uvázali suchý puchýř s fazulama a dali mu napit sliovice. Macek letěl přes dědinu jak vystřelený, lebo mu škařúpky klepaly a puchýř za ním bubnoval. Žahl za roh, enom sa zaprášilo, a od téj doby tetka o kocúrovi nevij ú.

Bylo to jaksi kolem vánoc, dyž tetka zapomněli zamknut izbu a to strýcovi stačilo, že proňúrali, co sa dalo. Na poličce v porculá-novém hrnečku s pomněnkama našli tetčiny peníze! "Vypoščali" si padesátku, vytratili sa jak duch a už lapěli v šenku.

Dyž to tetka zjistili, zamkli chalupu a čekali.

Odbíjala půlnoc, dyž sa Báleš brali s popěvováním dom. Lapli za klučku - zamknuté. Lomcovali vrátama a začáli aj buchat. Za vrátama sa ozvali tetka:

"Tož tak, ty lumpe - a včílkaj ně pod vrátama podstrčíš tu ukradenu padesátku, lebo možeš ít chrápat kde chceš!"

Strýc zasakrovali jak hotař - s tým nepočítali!

Chvílku si to v ožraléj hlavě sumírovali a najednú sa ťukli do čela - už to měli!

Podstrčili peníze pod vrata a Teréza otevřela. Ale strýc do chalupy nešli - cosi ^úrali po zemi.

"Co hledáš?" - optali sa tetka.

Strýc zavrčali:

"Vidíš to, ty těla jedno hlúpé - jak sem ty peníze vytahoval, tož sem ztratil stovku. Včílkaj ně poď posvítit!"

Tetka vyšli s petrolínkú, enom tak v košuli a ve vlňáčku na ulic.

Ale do strýca jak dyž střelí - škrrrk na dvůr, přibuchli vrata a klúčovú ďúrkú zařvali:

"Tož tak, ty opíco - a včílkaj ně tu padesátku zaséj vrátíš, lebo ťa nechám venku zmrznut jak žábu!"

Tetce nic inšího nezbýválo než peníze šupnut zpátky pod vrata… Zlosťú bečali až do rána.

Jedného dna ráno zatopili tetka v kamnoch, ale tak sa začálo dýmit, že moseli ščáknút puténku vody do kamen a zahromovali:

"Nále, co to zaséj dopaluje, potfora, dyť sem to teprú vymetla?!"

Strčili petrolínovú hadru do trúby a zapálili, aby to dostalo "tah", znova zatopili a - zaséj dým! Kopli do šporhélta, rozhodíli trúby a vymetli. Složili to, zatopili a dýmu jak v cigánskéj budě. Létali po izbě jak hadra na palici a znášali všeckých čertu na kamna.

Zavolali kamnařa, ten tu ledačinu rozhodíl, vypucovál, složil a - dýmilo sa zas! Utékali pro kominářa, ten vylezl na húru, nahlédl dvérkama do komína a dyž viděl světlo, poškrábal sa ščetkú tam, kde ho nic nesvrbělo, a šél dom - komín čisťučký jak leluja.

Tetka si odechli, že už to majú v pořádku, a zatopili. Kúru plná izba, čagany mohli věšat! Tetka, kerá už byli černá jak Habešan, sklapli hubu naprázdno, z bečeni si sedli na lavku, zepjali ruky a beznadějno zastonali: "Panenkomaryja, netresci na - ale snadně dneskaj trefí šlak!"

Strýc pochodovali po dvoře a idášsky sa uščuřovali…

Už si o tem vyprávjala celá dědina, dyž najednú napadlo súseda Pargana, aby vylezl na střechu a - zdělal s komína tabulku skla, kerú byla přikrytá důra…

Tetka, kerá byli zlosťú zelená jak žabinec, dlúho teho dobro-dinca, kerý ím to potěšeni narychtovál, nehledali. Strýcovo pohlédnutí na komín a spokojené ušklébnutí ím neušlo…

Tak to vydržali až do téj doby, než sa ím začaly ztrácat všélijaké věci a zvířactvo. Jednu sa ím ztratily ze sopky vajca lebo kuřata, podruhéj misek fazule, polt špeku či uzeného. Dávali pozor jak ostříž, hledali stopy jak Leon Gliftón, ale nemohli sa ničeho doždárat. Podezření na strýca měli, ale dopjat ich při kradení nemohli.

Jednu učuli na dvoře kvikot prasacka. Vyběhli ven a zahlédli, jak strýc rychlo odcházajú od krmíka…

Oblékli sa do hrubomšového lajbla a božihodového fjertúška a šli "naoko" ven z chalupy. Zašli naproti k rodině a dívali

sa oknem, co sa stane. Za nejakú chvílu vyšli strýc s pytlem na zádoch. v kerém sebú cosi škubalo. Tetka vyběhli aj ze švagrovu a hybaj za strýcem. Doběhli ich akorát, dyž vcházali k jednému lumpovi švindléřskému. Strhli ím měch z ramena a prasacko sa ozvalo takým kvikotem, že hnedkaj bylo půl dědiny venku.

A tak sa Báleš dostali k sudu. : Pán súcí hnedkaj spustili na strýca:

"Tož počúvajte, Bálešů - ne že enom okrádáte svoju ženu a všecko propijete, ale ešče ju aj bijete a nadáváte najhorších mén!"

Strýc sa uraženo naťukli a vybřéskli na svoju býválú půlku:

"Cóóó, ty potforo škaredá, vyzíblá! Kdo ti nadává - ja?"

Pán súcí sa už věcéj neptali a nasolili strýcovi štrnást dní ne-

podminečně. Advokát tetky Bálešovéj rozšířil žalobu pro urážku

na cti za tu "potforu škaredú" - tož sa majú strýc na co těšit…