FERDA RAŠPLA

koda, že sté neznali Ferdu Rašplu, člena počestného cechu ševcovského. Býl občanem města, o kerém říká básník:

Malé si město však velikost mluví z každého kameňa časem zvětralého…

Už je, chudák, na pravdě boží a najisto obveseluje nebeské osazenstvo a přítem ím flikuje opánky.

/Je opravdu těžké popsat jeho životní dráhu, lebo byla tak pestrá, že by to stačilo na celý román. Ale protože mu také patří moja vzpomínka, oprubuju aspoň ve zkratce zachytit nekolik příhod z jeho bohatého života v chudobném prostředí.

Moc řečí nenadělal - dyž býl v normálním stavu! Jak sa mu ale začaly "rójit kopyta", to už v "prťovni" nevydržál a v zakletí sliovicovéj páry sa mu teprv jazyk rozvázal.

Očiska černé jak bombíky od papučí, prsty roztáhnuté a už mašíroval - noha kam kerá. A v téjto době nebylo dobré dat sa s ním do řeči, lebo si uměl z každého tak "strúhnút", že nebýl týden veselý.

Strýc Žentúr, známý podle velikých uší, nikdá nedali Ferdovi pokoja a velice rádi si do něho zavrtali. Aj dyž věděli, že ím Ferda neostane nic dlužný…

A tož tak aj jednu v hospodě "Na špici", dyž už byli zaséj "nalétý jak lampa", došli k Ferdovému stolu, náhli sa mu až k uchu a zahuhňali:

"Počúvaj, Ferdo - tak sa ně zdá, že si dneskaj jakýsi zakřiknutý. Hledíš do jedného fleku jak naša malá Anežka, dyž má v ga-těčkách a stojí u šifonéra. Očiska máš vybúlené, že by ti ich mohl bičem ušvácnút a…"

"Ignáců, nehongaj sa tady nade mnú jak perpentykl", - skočil mu do řeči Ferda, "ať ně nespadneš do piva. To bych tam měl raci švába! Totkaj si sedni naproti a dělaj ně ušima větr, lebo su nějaký rozhycovaný. Dyž sa tak na tebe dívám, tož sa ně zdá, že dyž býls malý, tož fa maměnka místo za ruky vodili za uši…!"

Žentúr si sedli a kalnýma očima cucali na Ferdu. "No vidíš, tak sa ně to lúbí", - pochválil Ferda Žentúra. "Vidím, že sas naučil poslúchat. A kdo sa naučil poslúchat, tož može aj porúčat! Tož ně poruč neco k ježení, lebo už hlady švirgám a v žaludku sa ně dělajú mozole, že bych zedl drátaře aj s plechem. Neboj sa, ja moc nezjím, mě stačí půl erteple a půl husy! No, on by ně stačil aj prasáčí ocas - ale mosely by na něm byt ty dvě šunky…" Chlape sa řehtali a Žentúr vybafli: "A kopálem po skráni bys nechtěl?" Ferda sa napil a doporučoval:

"Ale mosél bys dobře trefit, lebo ináč bych ťa vysmolíl na dratvu a z téj tvojéj teletiny bych ušil starostovi holénky. A počúvaj - nezdá sa ti, žes ně ešče nezaplatil jedny podrážky?"

Strýc vyskočili z legátky a postavili sa:

"Co valíš? Dybych ti nezaplatil, tož by ně přeca ty boty mosely vrzat!"

"Vrzat - vrzat! To by ti mosely vrzat aj gatě, protože ich také nemáš ešče zaplatěné!" - vykřikl Ferda.

Také si stúpl, nahl sa nad stůl, přimáčkl Žentúra zpátky na legátku a začál přednášat:

"Máš moc hlúpých řečí - nech tych pohádek a syp groš! Máš "grunt" jak lešeni k šibenici, tož ti naň rajfajzénka pár grajcarů poščá! Včílkaj si přehoď uši přes stůl a počúvaj, co ti moravský zeman poví: Dyž nemáš na správku botu, lebo všecko prochlaščeš, tož si ty hnáty naviksuj a choď bosky, ty povětrňáku! Tvému lúbeznému zjevu to už neublíží, stejnak býls už za krásu třikrát trestaný!"

Poslední slovo už Ferda překúsl, lebo dostál od Žentúra takú po hubě, že zhltl zuby. Vyletěl z hospody a Žentúr za nim. Ferdovy nohy byly ale živějši. Přeběhl dědinu jak zajíc a dyž doběhl k chalupě, v cugu praščíl na obě okna zaráz a zařval:

"Stará, hoří!"

Horala mu ale enom huba, tož si ju tři dni namáčál ve škopíčku…

Ferdu znali všecí v místě jak starý grajcar. A dyž jednu došlo udání, že ukradl slépky, tož místní publikum aj ze súdním personálem sa tehoto přelíčení nemohli dočkat.

Súdní síň narychtovaná jak dyby sa jednalo o hrdelní sud, čekala na obžalovaného. Na vyvolání Ferda vešél. Že už měl zaséj na guráž "nakúpené", oči sa mu svítily jak kocúrovi a potil sa jak dvérca od chléva. Stál v pozoru před svíčkama, dlábíl širák a hypnotyzovál pana súciho jak had králická.

Třebaže súdní tribunál sa snažil zachovat důstojnost', přeca Ferdovi neušly špatně zadržované úsměvy nekerých pánů přísedících. Z teho Ferda usúdíl, že to nebude tak "horké".

"Jak sa menujete?" - začáli výslech pán súcí.

"Vy na neznáte? Na to je dobré - a kde sté teda vzali tu moju adresu na obsílce?" - Ferda nato.

"Narozený?" :

Ferda udiveno vypleščíl oči a pravil: ;

"Tož pravdaže - aspoň to maměnka říkali!"

"Jak sté starý?"

"Dvápadesát roků - mladý!" - s důrazem prohlašuje.

"Máte nějaký majetek?"

"Barák na tři stoky, ale bývám ve sklepě!" (Bývál v obecním domě v mokrém spodním bytě.)

"A včíl přikročíme k žalobě, kerá vás viní, že sté súsedce Filoméně Lízačkovéj žebral dvě slépky. Tož jak to bylo?"

"Pane rado" - začál Ferda smutno - "jak bych mohl, dyť kuráti neublížím!"

"No, to vím, ale slépce ano. Tož z barvu ven, stejnak sté sa už přiznal četníkovi!"

"Vy ně nic nevěříte! Už sem vám to řekl pětkrát - pokaždéj ináč a furt sa vám to nezdá. Ja sem věděl, že u sudu nenajdu spravedlnost' - ta je enom na věčnosti!" - bědoval Ferda a řečnovál dál: "Slavný sude, dávajte dobrý pozor - včílkaj vám to řeknu pošéstéj: Šél sem totkaj chytat ryby. Navleču hlístu na háček, rozeženu sa a udica sa ně kdesi za mnú zasekla. Ohlédnu sa a na háčku visí slépka! Zežrala hlístu aj z háčkem - myslím ju doma špatně živili. Povídám si: lepší slépka na udici, než ryba v potoku. Noa šél sem s ňú dom!"

"No dobře - a jak to bylo s tu druhů slépku?" - ptali sa pán súcí.

"Druhů? - Počkajte, byla aj nějaká druhá? Tož, baže byla! Enomže to už je trochu zašmodrchané. Tož jedného dna, dyž sem restauroval jedny omšélé štýblety, čuju jakýsi šustot. Ohlédnu sa a ve dveřách stojí slépka. Přičapla si a pustila "neco" na schodek - vajce to nebylo. Potem natáhla krk a začála zpívat "Dójčlant, dójčlant, ýbr dales!" Pane rado, no to si možete myslet, jak na to dožralo! Tož sem na ňu břéskl: Na, ty potforo, tož aj ty si jedna z nich? No, podle teho, co nechala na schodku, bych temu aj věřil. A ta mrcha pustila ešče jednu "vizitku" na schodek a ukázala ně zrcátko. To už sem nevydržál - vyletěl sem ze stoličky, převalil sem škopíček aj z verpánkem a chtěl sem tu "zpěvačku" trochu pohladit štýbrholcem. Snáďsa ně lekla, či co - lebo čapla, skřékla a přestala dýchat^. Pane rado, ja si myslím, že to udělala schválně. Ale věřte mě, škoda jí nebylo. Byla tvrdá jak sto roků starý vůl - a to sem ju týden vařil! Slavný sude, ne že bych sa omlúvál - ale peněz nebylo, hlad by! a na dluh nedajú!"

Páří súcí, kerý chtěli Ferdu trošku vystrašit, sa optali:

"No dobře - ale protože sa tu jedná o opravdu těžký případ, tož co na to povíte, dyž ho předáme krajskému sudu?"

"Pane rado, mně je to jedno, vám je to jedno a su přesvěčený, že tým slépkám to bude také fuk!"

"No, najisto vám na tem záleží, jaký trest dostanete."

Ferda si zastrčil ruku za kabát jak Bonapart, podíval sa na strop a hlubokým hlasem pronésl:

"Suď bůh!"

Pán súcí sa podívali do černých očí Ferdových a vynesli rozsudek :

"S ohledem na to, že sté sa přiznal - tož týden vězení podmínečně a slépky zaplatit!"

Ferda ze spokojeným uščúřením zakončil:

"Zaplať vám pámbu, pane súcí, a ja zaplatím Filoméně - a ešče jí udělám nové boty!"

"Ale jakživ v nich chodit nebude!" - to zasyčál přes zuby až na chodbě.

Dyž vycházali od sudu, neodpustila si Filoména jedovatú připomínku :

"Ale dali ti flastr!"

"Dali" - nato Ferda, "a ty si daj flastr na mozek, máš ho nemocný. A tým slépkám dávaj lepší žrát - je to jak scípliny!"