SVAJBA

itajte, stařečku! Co zaséj kazíte? - zavolal sem přes plot. Byli zabraný do práce, tož sebú trhli, potáhli si brýle na špičku nosa a hledá nad ně, zahulákali: "Co nahlédáš jak zloděj? Poď na besedu, zašívám opratě, tož možeš kibicovat!"

Přisedl sem k ním na klady a stařeček, natíraja konopnu nit včelím voskem, mudrovali:

"Tož vidíš - jaro už je tady v plnéj parádě. Provedl sem kon-

trolu a je to v rychlíku. Všecko sa to podle plánu párkuje tajak Mní. Korotvičky, bažanté aj zajíci. Holúbci sa pusénkujú na ká-lenici a vrabčáci sa vrtijú v rýně, enom sa práší! Šak aj na mna to jaro leze - jak lehnu, už chrápu… A ty už sa také delší dobu kocúňáš. Kdy máš tu svajbu?"

"Za štrnást dní. Šak dondete, ne?" pravil sem.

"Dondu - co bych nedošél? Aspoň sa zaséj jednu pořádně napiju a najím! Snáď to nebude, jak dyž sem býl na svajbě u Trhačů? Tam sa nebrali dva ludé, ale grunty a měřice! Éj, tam byla pohoda jak dyž zdechne kráva! Nedaj bože, to byla svajba! Napečeného moc, ale pobízání málo… Herdek, hladný sem býl jak vlk a vrčalo ve mně jak v kozi, dyž sa nažere mladéj jateliny. Tři dni před svajbu sem nic nejedl, abych býl při chuti - a včíl-kaj toto…

Nevím, esli ím špatně hořalo ve šporhéltě či co - to byla věčnost'. No, potem přeca enom donesli polévku a hnedkaj nato paradajskú máčku ze šiškama. Víš, to sa dělá, aby sa moc ne-zjedlo. Svadební matka lakomá jak čert, sa furt dívala svadeb-čanom po prstoch, kdo si co vězné… A najednú na mna vybafla:

"Matúšu, vezni si buchtu!"

Kručí, tak sem sebú škubl, jak dyby na načapala při zlodějstvu.

Šak sem si vzal dvě! - pravím.

Trháčka si na změřali od hlavy po holénky a farizejsky sa ušklébli: "No neé - vzal sis tři, ale vezni si ešče!"

Éj, ta mrcha počítala dobře! Seděl sem jak ukradený a v tu chvílu sem měl v hubě hořko jak po žluči… Stála přede mnú flaša sliovice a štamprle nikde. Pravím si: Na, co je? Dyť sa neco mosí stát! A stalo sa: zhasla lampa. Tož sem sa honem bral potmě potichučky po téj flaši, lapí sem ju a dál si takého hltá, že to zahrčalo až v Římě. A potem sem ju zaséj velice potichučky stavjal zpátky - enom aby necingla. Dosedla měkúčko, jak do duchen… Pravím si: dobře!

Spokojeno sem sa oblizovál, ale vtem už Trháčka donesli novů lampu. Krúcikozacap! Dyž satan chce, aj z fazule broků nadělá! Včílkaj už sem viděl, proč ta sklenka necingla. Jak sem ju potmě dával zpátky, tož sem ju postavil do kastróla s paradajskú máčků… Ešče ščestí, že naproti mna seděli kostelník Misek, tož bylo těžko trefit na pachatela.

Dyž to Trháčka uviděli, naduli hubu jak fukar a zčervenali,

že ju měli jak kopřivama poprlenú. Div ně nos neurazili, jak ně kolem něho smýkli kastrolem aj ze sliovicú, a enom ím šorce nad-letěly, dyž proletěli dvércama do kuchyně. Zpátky už ju nedonesli…"

"Počkajte" - zarazil sem ím řeč. "Mosím vám neco připomnět. Dyž sté u téj sliovice, pokáď ně paměť slúží, tož sté ně na Silvestra ve sklepě slúbili, až sa budu ženit, že ně demijón téj halúzkovéj donesete! ?"

Stařeček sebú trhli, že sa šidlem džógli do palca, až ím červená vystříkla. Rychlo strčili palec do huby, odpluli, zasakrovali a koktali:

"Ehe - stakra - tož tento - pravda - cosi zme mluvili… A pravíš, že na Silvestra? No, tož hlavu máš dobru, enom co je pravda! A - a - pětku sem říkál?"

"No ne - říkali sté deset litrů, ale esli sté už puténku vyslopali, tož sa mosím spokojit aj z pětkú\ Šak doneste pleskačku na košt, ať vím, jakú lavórovicú na uhostíte!"

Švácli opraťama o zem a zahučali cosi o "pěkném ftákovi". Za chvílku sa vrátili z komory ze sodovčákem. Napil sem sa.

"Tož jaká je?" - a hleděli na mna jak rapucha na muchu.

"No, ujde to" - pravil sem.

"Co - ujde to?" zasyčali. "Pamatuj si, ty oždaro, že darovanému koni aj ze zadku voní!" A znova píchali šidlem do opratí. Že dondú o pětku sliovice, s tým naisto nepočítali…

Chvílku bafali z faje a pluli jak polír. Svrběl ich jazyk. Chtěli zavést řeč inde, ale nevěděli, z kerého konca. Vtem sa kolem kolébala stará hus. Zakopla o opratě, poskočila, zazpívala gááá-ga-ga-ga - a "dřístla" zrovna na opratě…

"Sviňo jedna škaredá!" - zařvali a škrábli po ní metlu, že letěla až pod navrátí.

"Vy naděláte skrzevá taký ždibinek!" - smíl sem sa.

"Ždibinek - trúbo? Podivaj sa, jak ně to nahodíla! U zadku jak bič a na zemi jak travnica!" A stáru hadrů "ždibinek" utřeli… Potem ně z ruk vytrhli sodovčák, napili sa a píchali šidlem do opratí, div ho nezlomili. A najednú vybafli:

"Mosíš sa ženit?" o- : o i

"Nemosím - chcu!" - ja nato. >

"No, to sa uvidí za půl roku. Včílkaj ně možeš vykládat co chceš! Dycky sa ně zdálo, že sa ani neoženíš. Si jak práchnivé dřevo: dútnáš, ale nehoříš… Připomínáš ně Cyrila Parganového.

Kdysi zme tady měli ponocného Juru Pargana, kerému zme říkali "Jura tento-netento", lebo to říkál skoro za každým slovem. A tož ten jeho syn Cyril sa galáníl s Tonkú Vařajkovú. "Blahoslavení chudí duchem" - říká Písmo - a tým sú ti postižení uspokojení. Cyril býl zrovna tak "trefený" jak jeho tata

- to víš, sova kanárka neuléhne! Ludé říkali, že dyž býl Cyril malučký, tož préj spadl do díže s těstem a od téj doby měl rozum taký polepený…

Dyž sa ho ptali, co by chtěl, říkál, že mu nic nechybí. Jezt mu šmakuje - práca mu nešmakuje. Fajka mu táhne a do chalupy mu netáhne, lebo má všecky fuky zacpané. Do krku mu teče

- a do holének neé - tož co? Z teho vidíš, jak málo nekerým ludbm stačí ke ščestí…

Cyril chodíl, jak dyby měl v gaťách mlýnský kameň. Než zasel, ti druzí už měli dávno po žňách! Aj v lásce býl taký "divoch" - muchy, zežerte si mna! Šak dodneška nikdo neví, jak sa to mohlo stát…

Bylo to jaksi v hody, dyž ponúkál svoju galánku: "Tonko, napi sa vína!" A protože z lásky muchy nekapú, ale děcka na svět přicházajú, tož tady nastala - jak ty říkáváš - biologická změna: začálo to vínem a skončilo to mlékem… Ale Cyril sa k svajbě neměl. U Parganů bylo boží dopuščení a tata měli tu patáliju uvést na "pravú míru". Zavolali teda syna svého rodného do izby. Pokašlávali, posmrkovali, hnedkaj sa poškrábali za krkem a hnedkaj zaséj na druhém konci páteře… Dyž už sa poškrábali aj na dlani, kerá ich svrběla také, začáli:

"Tož počúvaj, Cyrile - tento - dyž sis to tak potento, tož sa - tento - nedá nic dělat. Ja ti to - netento - šak sem nebýl také nějaký tento! Ale hergót, dyť ty nemáš nic, enom roztrhané a potentované tento, z kerých ti leze holá tento a Tonka má včílkaj už enom to tento, tož si to vytento, jak chceš. My ti z mamu do teho netento, ale nějak sa z teho vytento mosíš! Krúci, zeber sa a di - tento - na fáru. Ale hnedkaj! Aby si ludé netento. že zme nějací tento…"

Cyril enom bafal z fajky a hleděl do jedného fleku…

Nakonec přeca k svajbě došlo. Ale Cyril býl tak dohúkaný, že nevytáhl fajku z huby a šél s ňú aj do kostela… Krúci, to býl ženich! Ale sotva šlápl na první schodek, Tonka mu vyškubla faju z huby a strčila ju do kapce pod fjertoch. Dyž spolem kle-čali u oltářů, tož najednú súscda Peléščena scbú škubla, jak dyby

dostala žihadlo, drcla moju a šušká jí do ucha: "Kačo, podivaj sa na tu Tonku! Víš, dyž sem sa vdávala, také sem byla nedočkavá, ale že by sa ně z ní kúřilo, to teda nemože nikdo řéct…"" Podezříval sem stařečka, že ně to vyprávjajú proto, aby na odradili od ženění a nemoseli dat tu pětku haluzkovéj. Dopili zme a rozlúčili sa s tým, že sa zendem za štrnást dní na méj svajbě… ,.o , . .:;^.

Došli nafintěný jak starší družba, hubu vymydlenu enom sa bliščala, v novém lajbli a z veržinú v kůtku.

"Pochválen buď…" - pozdravili. "Tož tady máš tu pětku a ešče sem ti donesl morku. Má pětatřicet kilo - ale aj z betonovým korytem…"

"A je aspoň mladá?" - optal sem sa. "Aby nepamatovala paterý vánoce!"

"Tož baže je mladá," pokúšali sa zahnat moje starosti. "Spáchala sebevraždu: podřezala sa o kosu z neščasnéj lásky k mo-rákovi! A to by přeca stará morka neudělala!"

"To teda máte pravdu! A kde máte stařenku?" - vyzvídal sem, dyž sem ich védl do izby.

"Ale, už je zaséj natrčená! Umínila si, že préj mosíme oslavit zlatu svajbu. No a ja sem jí připomněl, že zme před dvaceti ro-kama zapomněli oslavit třicetiletú válku… A tož ně řekla, že s takovým hovadem přes dědinu nepůjde. Vidíš, to máš za to, dyž chceš nekemu poradit. Čiň čertu dobře, peklem sa ti odmění!"

"Nic sa nebojte, šak stařenka za varna dondú!" postrašil sem ich. "Ale včílkaj už pote okoštovat, jaké sem dovezl víno!" A naléval sem do pohárků.

"Odkáďto máš?"

"Co je vám potem? Hádajte a posuďte. Šak vy dobře víte, že sa dá víno udělat aj z hroznů!"

Nahlédli proti světlu, jakú má "iskru", čuchli a upili. Převalovali ho v hubě, kúsali, zhltli a mlazgli:

"Dobré je! Ryzlink jak řemen - bude dobrý po masném. A co máš ešče?"

"Tož pro robky sem vzal tramín, a dyž bude potřeba, tož tam mám aj trochu "vavřinečka"!"

Okoštovali aj ostatní, pochválili, a aby sa "nesekli", prohlásili:

"Tož dědinu bych netrefil, ale voní to jižní Moravu… Vezni sebú butelku vavřinca a pod. Mosím ti dat nějaké rady do života!" - a táhli na za krmík, aby nás nikdo neviděl…

Sedli zme si na obrátěné troky, stařeček si dali pořádného hltá

a spustili:

"Tož také sem ti došél zavinšovat. Šak na znáš, že kolem teho moc řečí nenadělám - kdo chce kam, pomožme mu tam! Lu-tovat ťa nebudu. Dyž už sas oženil, bude ti dobře - a dobře ti tak, trúbo! Býls jak hříbja a včíl si v tem chomútě, nepřirovná-vaja, jak to boží hovado, enom k hrantu ťa uvázat. Na, co včílkaj budeš dělat? Do hospody nesmíš, pit nesmíš, karty hrát nesmíš a za robkama - to už teprú nesmíš! Měl sas podivat nad oltář. Majů tam napsané: "Pane odpusť ím, lebo nevijú, co

činijú!"

Dyť sa podivaj na mna. Enom to fajčisko smradlavé ně ostalo, skrútěný su jak itrnica a ušiska mám zvěsené jak pastý-řúj Bufin. A také sem sa stavjal jak holub na věži! Dyž sem s ňú začál chodit, tož bych ju býl lásku zedl - dneskaj teho lutuju, že sem to neudělal… Před svajbu ta moja sedmá svátost' kolem na poletovala jak rorýs a aj tak pískala: Matúšku sem, Matúšku tam - enom na ofukovala a oblizovala…

A dyž sem sa za půl roku po svajbě vrátil pozděj z hospody, tož jak ně ju smýkla, překotil sem policu aj z hrncama - hned-kaj bylo půl výbavy v sakroch. Stanu, a ona bac ně z druhéj strany, že sem nosem urazil kropénku u dveří. Potem ně zkúšala napasovat na hlavu všecky hrnce - pěkně jeden po druhém. Ešče ščestí, že sa ně podařilo utéct na húru a vytáhnut za sebú žebř - snáďby ně byla zmrzačila!"

Upili z butelky a žalovali dál:

"Šak dyž sem sa oženil, tož ně po obědě aj hubu utírala. A jak ně ju totkaj "utřela", tož sem překúsl špičku z fajky… Dyž zme sa vzali, hnedkaj nás bylo v chalupě deset - Kača byla jedna a ja sem býl nula… Éj, chlapče, byly doby, kdy sa ně lúbila enom Kača a žádná iná! No vidíš - a včílkaj sa to obrátilo …

Ja, tož co sa tebe týče, ty sas dobře oženil - enom ta tvoja sa špatně vdala. Dycky sem si říkál: Kerá si ťa vězné, do smrti nebude lehko dělat! Ale slúbíl sem ti, že ti dám dobré rady do

života, tož počúvaj:

Zaveď tu tvoju robéčku každých štrnást dní k panáčkovi, aby

(

jí přeříkál, co slúbila. Víš, každá robka velice rychlo zapomene, kdo je hlavu rodiny, kdo doma porúčá a keho má poslúchat. A ty svoje rance z hadrama ať žatým nerozbaluje a ať ich nechá v síni u dveří…

Tož tak. A jí zaséj řeknu, aby ťa každý deň bila jak koná! Moc dělat a málo žrát, abys neměl rúpy a abys věděl, že s ňú máš znášat dobré aj zlé… A daj sa k hasičom! Aspoň budeš mět furt poruče helmu… Mohlo by ju snáď nekerú chvílu napadnut rozkřápat ti o golozňu nějaký ten kastrol!

A téj svadební noci sa neboj! Dyž ja sem sa ženil, měli zme okna tři dni zatlučené deskama a v izbě jak po zemětřesení! Všecky obrázky ze stěn dúle, malta okřápaná, lampa uškubnutá, sláma ze strožochú ven a kachlové kamna na ohrabky. Šak tenkrát sem chtěl, aby ta noc trvala najméň tři měsíce, jak u tych Eskymáků! A včílkaj! Tak jednu do roka - a to ešče mosí byt ten přestupný…

A co sa týče děcek, s tým sa ponáhlajte. Pamatuj si, chlapče, že co sa v mládí naučíš, ve stáří už nemožeš dělat…

A ešče ti mosím neco připomenut. Onehda sem ti vykládal, jak sa ftáčci a zvířátka mezi sebú chutno milujú. Ale také nesmíš všecko brat do písmenka! Čúl sem, že taký škaredý škrobák - krúci, jak sa ta žúžel menuje? Už vím! Kudla pobožná či posvátná - herdek, tak nějak!"

"Kudlanka nábožná!" - opravil sem ich.

"Tož dobře - no! A tož ti dyž sa pomilujú, tož ta panímáma Kudlanková teho pantátu Kudlanku potem lásku zežere… Dovedeš si to zrechnovat, kolikrát bys mosél byt už ze-žraný?"

Po tychto "radách do života" sem mosél nějak smutno vypadat, ale stařeček nevypadali ináč. V tuto chvílku sem ich lu-továl věcéj než sebe. Snáď to vycítili, lebo najednú na chytili za rameno, podívali sa ně do očí a posmrkli.

A v dobréj víře, že na rozveselijú a přivedu na lepší myšlénky, dobrácky na buchli do zadů, vytáhli kočičák a dvakrát s ním bácli do dlaně. Nacpali si a přidali ešče kapénku z životní múdrosti:

"No - nic si z teho nedělaj! Tak už to v životě bývá a nikdo to nezmění! Víš, říká sa, že láska je nesmrtelná. Ale sám bych chtěl vědět, kemu vydržala do smrti? A pamatuj si tuto velikú pravda: . .,, <,, , . , :, , ,. oo. .. .-.

Láska je jak táto fajka! - a zatřepali ně s ňú před očima. Ve dvaceti rokoch sa nacpe, do padesáti sa kuří a potem sa už enom vyklepává popel…"

A jedným hltem dopili zbytek vavřinecká…