POSLEDNÍVULA Zvóníl umíráček… zvonek, kerý ludé nemajú rádi, lebo nikdá nevěstí nic dobrého. Ešče neodklinkál a už sa celá dědina dověděla smutnú zprávu: umřeli stařenka Pagáčka… Nechtěli temu věřit ani stařeček, lebo při téj letoře, kerú měli stařenka, nikdá nevěřili, že by ich přežili. Držali hlavu v dla-ňách a spomínali na všecko dobré aj zlé, co ze stařenku prožili, a za to, co ím v životě špatného provedli, ich včílkaj v duchu odprošovali… . … …, ,. .'… Dyž ludé uviděli stařečka na pohřebě, šuškáli si, že snáď půjdu brzo za stařenku, lebo ich ani poznat nemohli. Taký drobeček byli. Chlape na nich čekali po pohřebě v hospodě, ale nedošli… A dyž sa neukázali skorém štrnást dní ani v hospodě, ani venku, jejich staří kamaráde sa začáli radit. Nakonec rozhodli, že naj- lepší kamarád stařečkúj, Jura Klásek, mosí ít za nima a vyžďárat, co a jak. Druhého dna, jaksi k poledni, zabuchali Klásek u Pagáčů na dveřa. Ticho! Chvílku čekali a zabuchali silněj. Zaséj nic… Dyž zabuchali potřetí a od ran na dvérca sa ozývala ze síně enom dutá ozvěna, Kláska préjel mráz po zádoch. Obávali sa teho najhoršího… Obešli stavení a nahlodali do dvorka, do zahrádky aj za humna. A tam uhlédli stařečka, jak chodijú z rýčem mezi erteplama a džógajú s ním do hliny… "Zbláznil sa!" - šuškáli si Klásek pro sebe a cucali na nich jak na strašidlo. Najednú stařeček čapli a začáli hrabat hlinu rukama jak pes, kerý předníma tlapkama vyhrabává skovanú kosť. A než sa Klásek spamatovali, držali v rukách demijón a drali sa s ním přes erteple do stavení. Klásek čekali hodnú chvílu před chalupu, než znova zabuchali na dveřa a přitiskli na ně ucho. Učuli brblání a šúravé kroky izbú. "Kdo je tam?" - hlasito zavrčali. "Matúšu, to su ja - Jura!" - skorém zazpívali Klásek. ,,Co chceš?" - zpovídali ich ešče furt přes dveřa stařeček. "Ale, idu kolem, tož sem sa chtěl optat, lesti neco nepotřebuješ?" "A to mosíš dolézt zrovna včílkaj na poledně, dyž vařím?" - brblali a odryglovali dveřa. "Nebýls tady štrnást dní a na-jednú…" "Nehněvaj sa, Matúšku," skočili ím do řeči Klásek. "Měl sem trochu věcéj práce a aj sem si myslél, lesti snáď nerozjímáš a nechceš byt sám…" A už mašírovali do kuchyně. "Sám - sám! To bys měl vědět, že néni dobře byt člověkovi samotnému," mrčali. "A sám sem býl, dyž ně bylo najhorší! A dyž sem sa z teho akorát před chvílu trochu vylízal, tož dondeš, esli neco nepotřebuji!! ?" ; Klásek potáhli nosem a pravili: "No, myslél sem si, lesti nepotřebuješ trochu goralky lebo inšího, dyž včílkaj nechodíš do hospody. Ale voní to tady jak v apatýce - tož snáď opravdu nic nepotřebuješ…" "Potřebuju aspoň z někým povykládat, lebo zapomenu s vojů mateřskú řeč" - nasadili inší notečku. "Dneskaj ráno sem myslél, že sem už aj ohluchl, lebo na dvorku bylo také ticho, až sem sa teho lekl. Teprú za chvílu sem si spomněl, že sem včera zařezal poslední slépku…" "Pokáď vím" - pravili múdro Klásek, "tož ten, kdo propadne ankahólu, može oslepnut, ale nikdá neohluchne!" "Vole starý!" - zavrčali, lebo toto učuli velice dobře. Ale Kláskova náščeva mosela na nich blahodárno účinkovat - měli už posluchača. Proto rozhodli: "A když už si tady, tož si sedni, ať ně neodneseš spaní!" Zohli sa pod stůl a vytáhli demijón, kerý tam prvéj skovali. Přistavili sklénečky, naléli a tajak při velikéj slavnosti pronésli: "Téjto sliovice si považuj! Tu měla Kača v komoře na polici a na ní uvázánu cedulku: "Svojému najmilejšímu Matuškovi k nasej zlatéj svajbě od jeho věrnéj Kačenky!" a pošúpli sklenku ke Kláskovi. Klásek ani nemrkli, aj dyž viděli, že z opleteného demijóna ešče padala hlina na stůl. Tuto "milosrdnú lež" kamarádovi hnedkaj odpustili, štrngli si a připili: "Tož, Matúšku, na zdraví Kačenky!" a hrkli to ďo sebe jak vodu… Stařeček tuto volovinu naisto přeslechli, lebo v tu chvílu měli vyvrátěnú hlavu a sliovica ím přes ohryzek žbluňkala jak z rýny. Šli ke šporhéltu, vytáhli z hrnca dvě stehna ze slépky a jedno podali Kláskovi: "Jez, Jurko - je dobrá!" Z police vzali nový pecen chleba, "požehnali" ho nožem a ukrojili. Dyž sa obá najedli, stařeček sa zahleděli do zemi a vydechli: "Panebože, cos to na mna zeslál? Kdo ně včíl bude do konca mého života nadávat?" V téjto chvilce Klásek cítili, že majú povinnost' utěšit ich v jejich smutku. Usrkli z pohárka, kerý už stařeček znova doléli, a začáli: "Netrap sa, Matúšku. Šak víš, že su také vdovcem… Stakra - kolej už je to? No pravda, už to bude deset roků! Budu ťa chodit naščevovat - budem jak dva sirotečci - poplačem si spolem…" Kláskovi sa najednú stáhlo hrdlo a stichli. Vytáhli šnuptychl a protřeli si oči. "Jurko, ja sem věděl, že si můj najlepší kamarád! Pámbu ti to zaplať…" - děkovali stařeček a posmrkli. A od téjto chvilky už žádnému nebylo do řeči. Stařeček enom nalévali do pohárků a popíjali ze zavřitýma očima, jak dyby byli v tranzu. Protože ale "nahlédali" do demijóna najméň o půl hodiny spěšéj jak Klásek, měli aj těžší hlavu. Pomáli - kú-sek po kúsku sa ím klonila, až sa brada opřela o prsa a začáli chrápat… Škubli sebú, až dyž Klásek hlasito krkli a rozkašlali sa. "Poplačem, baže poplačem," vrátili sa k temu, co čuli naposledy. ,,Ale najprv mosím v baráku udělat poradnu inventuru. Šak ani nevím, kde je všecko poskovávané. Enom vím, že tady někde mosí byt najméň dvacítka sliovice a zrovna toléj vína, o špeku a uzeném ani nemluvja!" A dva "sirotečci" už zaséj štrngali, zapíjali smutek a stařeček sa vrátili zpomínkama ke stařence: "Tož tak - už je jí dobře… Měl sem ju rád, ale pámbu ju měl raci, tož si ju vzal. To víš, néni dobře sa prúčat, lebo co pámbu činí, dobře činí! Ale o mrtvých enom dobré. Co bylo, to bylo… Kača byla hodná robka, měla enom takú ostřejší letóru. Dyž ju to popadlo, tož buchla jalovicu, kožu aj Stračenu. Kočka vyletěla oknem, že vzala sebú všecky květináče, Bufin sa utrhl z řetaza a nakonec sem to chytil aj ja. Jak byla rozfrčaná, tož to brala v chalupě jak podle linijalu a dyž vletěla do kurníka, že oprubuje slépkám, jak ponesu, vyprubovala aj kohúta… Byla jak generál a poslúchál sem celý život jak regrút. Ale nedá sa nic robit, mosím ju poslechnut ešče jednu a naposledy: splnit její poslední vůlu. Enomže je v tem sakramenský háček a včílkaj nevím, jak sa z téj máčky dostat. Mosíš ně pomoct! Už sem sa našpekulírovál, až ně v lebeni praščalo, ale furt nevím, jak na to. K advokátovi nepůjdu. Tam by to dopadlo tak, že ja bych měl radu a on peníze…" Mrkli na pražnu sklenku, kerú Klásek otáčali v ruce, a pravili: "Jak vidím, si nějaký nadržaný! Pit teda umíš, všecka česť stranu!" - a naléli mu sliovice až po vrch. "Tož popíjaj, nacpi si tu svoju smradlavú fajku mojím voňavým tabákem - počúvaj apřemýšlaj…" Dyž sa nad obúma vyvalilo mračno dýmu jak nad Veselským štaciónem a připili si "Na zdraví nám!" a "Kači na zem lehkú!", stařeček sa rozvykládali: "Celá věc sa má teda tak: Kača ně poručila, že mám prodat jalovicu a peníze za ňu préj mosím obětovat pámbíčkovi. Pomník chce z dvúma holúbkama a z říkáním "Na zhledanú" a po obúch stranách "Spi sladko". Ja, tož to je všecko pěkné - ale prodat jalovicu? Víš, jaká je to jalovica? Tu až uhlédneš, ztuhneš jak ciment! Za osn rýnských ani bratrovi! Čuješ, ty paradajo? Osn rýnských!!! A včílkaj - tento - herdek do poslední vůle! Osn rýnských!!! Dyť takú oběť by snáď pámbu ani nechtěl!" Pagáč chytli po demijóně, aby znova naléli, ale už v něm býl enom luft. Ale protože táto záležitost' mosela byt zrechnovaná co najskór - tož si to nabrali do hospody k "Absolónovi" a tam sa znova "zakúsli" do poslední vůle stařenčinéj. A dyž dva strýci moseli odejít z hospody, lebo hlásný odtrúbíl dvanást, už to měli zesumírované, spočítané aj podškrknuté. Dvě slovácké hlavy našly cestu, jak stařenčina poslední vůla bude dodržaná do posledního písmenka… A podpíraja jeden druhého, vykodrcali sa z hospody. V celéj dědině tichúčko, enom u Ohniců svítilo okénko. Čekali rodinu. Šak baběnka Borijová už sa pomáli brali z velikú kabelů kolem zvonka, aby na těmto světě přivítali nové diťátko a plesknutím po řitečce sa přesvěčili, lesti umí "zpívat" jak slavík v dubině … Dv^í kamaráde packovali přes kameně a fučali jak ježí. Stařeček, kerý už počapávali v kolenách, sa najednú opřeli o plot a pohledná na nebe, lamentovali: "Krúcikozacap, to je práca! Juro, podivaj sa na to nebe: Henkaj je veliký vůz, toť naproti malý, kolem sa táhne mléčná dráha a my osle tady šmatlem pěšky…" Ledvá ušli pár kroků, Pagáč sa zastavíli zaséj a zatrúbili Kláskovi do ucha: "Juro, nač bys chodíl tak daleko dom? Dyž su včílkaj taký opuščený, pod sa vyspat k nám!" Ani nečekali, esli s tým bude súhlasit, a už ho před sebú drcali jak zloděja. U chalupy stařeček hledali klúček. Všecky kapce probantovali, ale klúčka nikde. Naduli sa, že měli hubu jak filčák a zahro-movali: "Basom ti dušu tvoju ohnivú! Nestoj tady jak flinta a podivaj sa po kapcách, esli ho nemáš ty!" Klásek teda začáli hledat. Všecko poobraceli - aj za košulú šmátrali - fučali u teho. odplúvali a nadáváli. Najednú přestali hledat, chvílku hleděli do zemi, jak dyby sa ím rožlo v hlavě, a zahuhňali: "Matúšku - sirotečku… A - a co to mám najít?" "Mordyje, tož klúček přeca!" - zařvali. "KJúček - jaký klúček? Od tvéj chalupy - na co si hlúpý? Kde bych - vzal - tvůj - klúček?" - blekotali Klásek. "Tož, ja nevím, kde bys ho vzal - ale dyž ho nemáš ani ty, ani ja - tož nám včíl nic inšího nezbývá než přelézt vrata na dvůr, no!" A už sa na ně drápali jak kočky. Enom sa trochu hoře vyškrábali Pagáč, hukli dúle Klásek. A dyž sa to začálo dařit Kláskovi - buchli sebú jak měch otrub zaséj stařeček… "Juro, tak to nepůjde!" - došli na to pozdě, ale přeca. "To byzme sa přes vrata nedostali ani do súdného dna!" A hnedkaj rozhodli: "Pocem - čapni si a ja ti vylezu po zádoch!" A už celý morýtný a upotěný lezli po pastýřovi. Že před tým rozhnětli kravinec a potem šlapali Kláskovi po haleně, to žádný nevěděli… Dyž už přitom padlo tisíc sakrů a hromů, nakonec sa ím to přeca podařilo a z hekáním sa opřeli o druhů stranu vrat. Ale v tu ránu vypadli obá znova na ulic, lebo stařeček sa náhodu opřeli loktem o klučku a vrata nebyly zamknuté… Dyž nadali jeden druhému, dogúlali sa do izby, potmě sa vyslékli a vlezli na pelechy. Ale usnut nebylo možné. Sliovica rozpumpovala stáru krev a enom odfukovali. Najednú zahučali stařeček: "Juro - krúci - dyť je tu také dusno a spárno, že by sa tady mohli rodit aj krokodýle! Otevři okno!" Jura slezl z lůžka a potmě šmátral kolem sebe. Vtem ucítil sklo, chvílku po něm jezdil obúma rukama a nadávál: "Hromská práca - jak to mám otevřít? Dyť nemožu najít rygl!" "Tož do teho bácni!" - zařvali stařeček, až ím přeskakovalo, "lebo sa zadusím jak holub!" Coby ne - myslél si Jura - šak je to tvoje okno! A rozkaz provedl. Raná jak dyž starý Strožoch vletěli Pipovi do šentyša! Bylo čut řinčání skla a Jura znova vlezl na lůžko. Obá z hluboká vydýchli a chrápali jak zabití… Ráno seděli na lůžku, hlavy v dlaňách, a přemýšlali. Přemýšlali o tem, kde vzali ten čistý luft ke spaní, dyž Jura místo okna - vybuchl sklo v kredenci… o:oo,-o-,> Za týden už stařeček prodávali na tarmaku jalůvku s podmínku, že kdo ju bude chtět, mosí k ní kupit aj kohúta, lebo ináč néni na prodej. A ešče za šalamúnskú cenu: jalovica stojí padesát grajcarů a kohút - osn rýnských… Našli kunčofta velice brzo. Zhrábli penízky, obrátili oči k nebi, do kerého sa Kača naisto dostala, a zvěstovali jí: "Tož tak, Kačenko - tvojému přání sem učinil zadost'. Řek-las: "Prodaj jalovicu a peníze obětuj pámbíčkovi!" Dostál sem za ňu padesát grajcarů a hnedkaj ich obětuju, abys seděla na tem najpěknějším obláčku…" A zajeli do městečka, aby nechali udělat pomník, jak Kača nadiktovala. Najprv zašli do kvelbu kupit šestnástky patrony, panty na králíkárňu, holénky a baranicu astrigánku. Potem sa zastavíli "Na záložně" na biřtlu s pivem a dečkám kupili cicvár, pendrek a kačení mýdlo. Na cestě k vlaku - už na poslední chvílu - enom tak v cugu vletěli ke kameníkovi a vysypali ze sebe: "Majstře, mosím splnit poslední vůlu nebožky ženy. Tož jí udělajte pomník z dvúma holúbkama, "Spi sladko!" po obúch stranách a v prostředku "Na zhledanú!" - dyž už to mosí byt!" Dali tři zlatky zálohy a jeli dom. Tajak Klásek slúbili, tak aj splnili - každú chvílu našče-vovali "sirotečka" a poplakávali spolem. "Slza" halúzkovéj sa dycky našla… Za nějaký čas dostali stařeček psáni, že sa bude pomník stav-jat, aby teda došli na kerchov. Napucovali sa jak ženich, zastrčili peníze do lajbla a v novéj baranici a holénkách nesli sa přes dědinu jak pudmístr. Na řbitově obcházali pomník ze všeckých stran a spokojeno pokyvovali. Holúbci byli na kameni jak sa sluší a patří: holu-běnka umřitá - ta lézala, holúbek živý - ten stál… Mrkli po holuběnce a potem sa dlúho zadívali na holúbka. Věděli, že to sú oni - MatúšPagáč… A potem sa dali do čtení zlatých liter. Přečtli ich a trhli hlavu… Protřeli si oči, zamrkali a začáli znova, že nosem čárali o kameň - a zaséj škubli hlavu zpátky. Tož si nasadili brýle a už po šéstéj slabikovali písmenko po písmenku: SPI SLADKO PO OBÚCH STRANÁCH! NA ZHLEDANÚ DYŽ UŽ TO MOSÍ BYT! A stařečkovi sa ponajprv za jejich života zatnulo v očách a zvézli sa na zem jak uzélek neščestí… , Nebýt chlapů a dobrého kamaráda hotařa Kláska, snáď by sa po stařenčinéj smrti stál ze stařečka pústevník. Ale to by nebylo dobré ani pro stařečka, ani pro ludí z jejich dědiny, ani pro Tebe, milý čtenáři. Lebo stařečka majú všecí rádi takého, jaký byli a jaký doposavad' sú - aj z jejich ludskýma chybama, keré má přeca každý… Lesti mám byt upřímný, tož ani nevím, kdy stařeček mluvili "namúdušu" pravdu a kdy "valili". Kerú příhodu si enom "při-šili na tělo" - alebo kerú opravdu prožili a přišili ju druhému? To ale, myslím, néni podstatné, lebo jedno vím naisto - že tým nikemu nechtěli ublížit… A že rádi popíjajú halúzkovú a vínečko? To néni ani chyba, ani hřích! To je medecína, kerú ím dává rodná zem za to, že ju kropijú svým potem. Viděl sem stařečkovy ruky. A pro ty mozole ím všecko, všecičko odpúščám… S odchodem stařenky sa smířili, lebo věděli, že protivá smrti sú bezmocní aj najmocnější z mocných a najbohatší z bohatých. Jak možú, zanesu stařence na řbitov kvítečko a dycky sa potí ivajú na svojého holúbka… Dyž jednu delší dobu zle krepírovali, přemýšlali na lůžku, co mosijú udělat, lesti sa uzdravijú. A protože ich opatrovali pán dochtor z městečka a hotař Klásek, dostali sa z teho aj bez "kozího pití" a jejich první cesta vedla na kerchov. Vzali z okna růžový muškát, kerý měli stařenka najrači, do kúska papíru trošku gipsu a hrneček z vodu. Muškát dali stařence na hrob a pomodlili sa. Potem rozdělali v hrnečku gips a podšprajcovali svojému holúbkovi nožičky, aby ešče nějaký čas vydržál… Snáď to nemoseli ani dělat. Lebo lesti ich při tem viděl pámbu, tajak hotař Klásek, kerý ich špehovali, naisto ich ešče dlúho nezavolá… Lebo tam navrchu vijú, že stařeček sú pravý šlo- váčky fiskus! Ale v "Knize života" majú aj zaznamenané, že sú néenom spravedlivý ke všeckým, ale aj poctivý, pracovitý, přísný ke zlému, ochotný k pomoci, chudobný v majetku, ale bohatý v humoru! A tací ludé by neměli umřít nikdá… o ". |