Předchozí 0016 Následující
str. 11

Chodí se s bukačem (dle zprávy J. V. Želízka ve Volyni) dosud hojně na venkově.*) K tomu cíli hledí si dva hoši získati malý soudeček, jehož otvor kozí po způsobu bubnu potáhnou ; dno však zůstane neporušené. Zprvu, nežli soudek potáhnou, zadělají do středu kůže žíně na způsob ohonu. Jeden z hochů soudek pak drží, druhý s navlhčenýma rukama střídavě ohon tahá. Nazývá se nástroj tento »bukač«. Při zpívání koled »bukač« doprovází zpěv v jakémsi tempu: »Koledníci o půl noci, co chcete u dvora, štědrého večera? Panímáma štědrá byla, vstáti nám nechtěla; vstaň, dcero, nahoru, dej jim tu koledu, po oříšku, po jablíčku, po širokém tolaru.« Variant z bohaté sbírky, zaslané od Fr. Jirsáka a Jos. Blatníka, učitele v Kratonohách : »Jdi, dcero, na půdu, dej jim tam koledu, po jablíčku, po oříšku, po tom mastném koláóíčku.«


Obr. 8. Jak se »bručí« na bzučán (fafrnoch) na Klatovsku. Fotogr. F. Vaněk.

V Brunšově na Sylvestra vezmou hoši džbán, nalijí do něho vody a povážou jej kozí, skrze niž je provlečen chomáč žíní. Tento »nástroj«, nazvaný bukal, vezme jeden chlapec, sevře je koleny a druhý máčeje si ruce v plecháči s vodou tahá za žíně, které tímto třením vyluzují bru-čivé tony. Při tom zpívají: »Novej rok nám dnes nastal, aby nám každej koledy dal, našemu Eliášovi, švarnému tovaryšovi. On na peci líhával, suchý hrušky chroustával. Syrovátky se nachlastal, do Příbrami do města. Fejfa, íejfa, Fejfaro, ohlížej se na svého. Já se pořád ohlížím, žádnýho tam nevidím. O matičko božská, strč do kapsy houska, ať je měkká nebo tvrdá, jak ona se schroustá.« (Jos. Moravek).

V okolí Prahy soukal hoch žíni, říkaje : »Go bručíš, bukači, o té naší Káči. Káča není doma, šla do Betléma, v beraním kožiše, poprosit Ježíše, Ježíška malého, nově narozeného, aby jí daroval mužíčka hod-


*) Český Lid I. V Praze 1892, str. 411—413.

Předchozí   Následující